Pavel Rychetský: U důchodů princip solidarity evidentně převládl nad zásluhovostí

Důchod má zajistit relativně důstojné dožití lidí, kteří v produktivním věku vytvářeli hodnoty, ale střet principů solidarity a zásluhovosti musí vyřešit politici. Je o tom přesvědčený předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Právě pod jeho vedením soud v minulosti označil část zákona řešící výpočet důchodu za neústavní. „Nepochybné je, že kombinace principu solidarity a zásluhovosti má v sobě jistý a dosti výrazný protiklad,“ říká Rychetský v rozhovoru pro České důchody.

Příští rok budete mít 80 let, jste ročník, který by šel do důchodu už kolem šedesátky. Jak se udržujete v kondici, abyste zvládal náročnou práci předsedy Ústavního soudu?

Možná můžu někomu připadat jako přírodní zázrak. Fakt je, že se mně kupodivu daří ještě nejen zvládat funkci na Ústavním soudu, ale současně se mně stále ještě daří tady v Brně dvakrát týdně hrát tenis. Vždycky ráno od půl osmé do devíti, a to mě možná trochu udržuje v kondici. Daří se mi také v zimě lyžovat, samozřejmě už jen z kopce, ne na běžkách. Takže nevím, jestli je to přírodní zázrak, ale zatím se mi daří fungovat po všech stránkách.

A mentální kondici si udržujete jak? Studujete stále nové zákony?

My nemůžeme zasahovat do legislativního procesu. Jinými slovy mám zavřené oči před tím, co se právě projednává v obou komorách Parlamentu, protože každá kauza může skončit u nás. To je svým způsobem dobré a příjemné, protože tady máme jakousi povinnost totální neutrality a musíme se zdržet jakýchkoliv komentářů.

Mám-li říci pravdu, tak jediné, co mi pomáhá se trochu relaxovat a odreagovat, když pominu ten tenis, jsou šachy. Ale nehraji s živým soupeřem, nastavím si obtížnost a hraji proti počítači.

Máte vnoučata?

Dalo by se říci, že mám vnoučat nepřeberně. (úsměv) Protože můj syn z prvního manželství mi opatřil čtyři vnoučata, která už jsou z větší části dospělá, s výjimkou poslední Amálky. A teď mám mladší vnoučata od dcery i od syna, a musím říct, že se těším na každý víkend, kdy se vrátím z Brna do Prahy a podaří se mi je vidět. Moje žena jim platí tenisové hodiny a tréninky, takže přes víkend se na ně chodím dívat a vozím je na tenis.

Jaký jste dědeček?

Z mé pozice je těžké snažit se to charakterizovat. Ale svého času sociolog Erich Fromm napsal dvě knihy, Umění nenávidět a Umění milovat, kde dal do rozporné polohy mateřskou a otcovskou lásku. Otcovská se trochu blíží roli dědečka, a musím říci, že jako dědeček je ani tak nevychovávám, jako se snažím je spíše rozmazlovat a trávit s nimi více času.

Funkce soudnictví se změnila

Litoval jste někdy toho, že jste nešel kolem šedesátky do důchodu, abyste měl na rodinu více času?

Vlastně ani ne, protože cesta k Ústavnímu soudu není jednoduchá, a to, že se mi podařilo stát se soudcem, je svým způsobem pro právníka v jeho oboru vrcholná meta. A velice si toho vážím.

Je to práce nesmírně živá, my máme téměř čtyři tisíce podání, která k nám každý rok docházejí, a musím říci, že za každým z nich je lidský osud. Svým způsobem často i tragický nebo závažný osud, který nebyli lidé schopni řešit tím nejjednodušším způsobem, tedy vzájemnou dohodou.

Když se podíváte na funkci soudnictví, jakou mělo před druhou světovou válkou, tak došlo k hluboké proměně. Celá řada věcí, které dnes končí u soudu, byla vyřešena buď panem starostou, hlavou rodiny nebo místním farářem. Prostě byla řešena mimosoudní cestou. Po druhé světové válce jsme svědky ohromného nárůstu agendy soudů v celém civilizovaném světě. Někdy se to dostává až do absurdních poloh, pokud se nemýlím, tak v Americe přijal soud dokonce i žalobu dětí na rodiče za to, že se jim narodily ošklivé.

Dneska už soudy řeší věci, které by se podle mě neměly k soudu vůbec dostat. Ale bezmocná a bezradná společnost, zejména s ohledem na bezradnou politickou reprezentaci, často přenáší problémy na soudní moc.

Chtěl bych říci, že velká část naší agendy je sporem o výklad právní normy, o to, jak pochopit a interpretovat, co říká zákon. Ale část agendy je neřešitelná právní cestou. Jsou to spory, které považuji za emočně nejnáročnější, tedy spory dvou rozvedených rodičů o úpravu styku, výživy a výchovy nezletilých dětí. Ty se stávají objektem a rukojmím sporu dospělých. Jsou to spory, které se velice těžko posuzují, protože tady ani tak nejde o právo, jako o city a morálku.

Když příští rok skončíte na Ústavním soudu, jaké máte plány?

Nevím, v jaké budu kondici. Ale těším se na to, že už nebudu, tak jako už 19 let, dojíždět každý týden do Brna a zpět do Prahy. Že se budu moci věnovat nejen rodině, ale i několika metrům knih, které jsem si nakoupil, ale nestihl přečíst.

Protiklad solidarity a zásluhovosti

V Listině základních práv a svobod se píše o tom, že každý má právo na důstojný život, a také je tam právo na zaopatření ve stáří. Když se podíváte na dnešní seniory v Česku, platí to?

To je problém z menší části právní a z větší části sociologický. Dochází totiž k pronikavému prodloužení věku dožití, množina lidí, kteří požívají starobní nebo invalidní důchod, ve společnosti stále narůstá. A přitom celý systém důchodového zabezpečení v České republice, a předtím v Československu, je založen na dvou principech. Na principu solidarity a jeho kombinaci s principem zásluhovosti.

Ústavní soud se už několikrát musel touto problematikou zabývat, přestože je negativním zákonodárcem a nemůže stanovit, jak má právní norma vypadat. Může jenom říct, jak nesmí vypadat, a tam, kde je protiústavní, ji zrušit. Takže je na místě určitá míra zdrženlivosti ze strany Ústavního soudu.

Nepochybné je, že kombinace principu solidarity a zásluhovosti má v sobě jistý a dosti výrazný protiklad. Velké množství lidí má podle algoritmu, kterým je dneska stanoven výpočet důchodu, možnost – pokud měli průměrný nebo podprůměrný příjem – mít relativně důstojný starobní důchod. U té části lidí, kteří měli vysoké příjmy, je odchod do důchodu skutečným propadem z hlediska standardu, ve kterém žili, dokud byli aktivně činní. Tady tedy evidentně princip solidarity převládl nad principem zásluhovosti. Ale nám nepřísluší jakýmkoliv způsobem ovlivňovat legislativu v této oblasti, můžeme jenom přihlížet.

Pravda je, že princip průběžného financování důchodů se s nárůstem důchodců a zároveň poklesem aktivně činných plátců do důchodového pojištění stává problémem, který možná neumožní trvale zajistit průběžný systém financování důchodů. Už dnes vše nasvědčuje tomu, že budou muset být prostředky na starobní důchody financovány i z prostředků státního rozpočtu.

Zmínil jste zásluhovost a solidaritu. Z pohledu našeho státu jsou to hodnoty stejně důležité, nebo mají jinou váhu?

Jsou to hodnoty, které jsou obě nezastupitelné a nezbytné pro důchodový systém. Není možné pominout to, že důchod má zajistit alespoň relativně důstojné dožití lidí, kteří celý život v produktivním věku vytvářeli hodnoty. Ale současně není možné přehlédnout to, že část populace odváděla ohromné množství prostředků, které se jí nemají šanci ani zdaleka vrátit. A střet těchto dvou principů je věcí zákonodárce. Aby našel takový model, ve kterém se trochu ztlumí střed a přihlédne se i k zásluhovosti.

Ústavní soud v roce 2010 řešil stížnost týkající se zásluhovosti přiznaných důchodů. I politici, když mluví o důchodových změnách nebo valorizacích důchodů, tento judikát často připomínají. O co tehdy šlo?

Ta kauza k nám přišla, bylo jich dokonce několik, a Ústavní soud v zásadě musel konstatovat, že je negativní zákonodárce a že může odstranit jen ty opravdu křiklavé nespravedlnosti. Ale že je věcí zákonodárce, aby sladil princip solidarity a zásluhovosti. Nemohu a nechci hodnotit, do jaké míry se to našemu zákonodárnému sboru podařilo. A nechci předjímat, jak bychom to posuzovali, kdyby to k nám někdy v budoucnu došlo. Pravda je, že od té doby u nás současný algoritmus výpočtu důchodů nebyl napaden, čemuž jsem vcelku rád.

Nepochybné je, že s ohledem na růst životních nákladů, jak se ukazuje, nová právní úprava způsobila, že řada důchodců se při tomto růstu cen dostala do svízelné situace. A zatím to vláda s Parlamentem řeší různými jednorázovými příspěvky, což není systémové řešení. To je nouzové řešení, se kterým nemůžeme žít trvale.

Pokud tomu dobře rozumím, tak tehdy Ústavní soud zrušil část zákona, která zásluhovost snižovala?

Ústavní soud byl v dost obtížné situaci, protože my jsme nemohli s okamžitou účinností zrušit část ustanovení, která se nám jevila jako protiústavní. Protože kdybychom ji zrušili, tak do doby, než by Parlament přijal novou úpravu, by nikdo v této zemi nedostal důchod, protože by nebylo podle čeho je vypočítat.

Takže jsme zhruba o jeden rok odložili vykonatelnost a účinnosti našeho nálezu, abychom vytvořili prostor pro Parlament. A nezbylo nám než doufat, že Parlament mezi dvěma vzájemnými střety a principy pro výpočet důchodu najde nějaký kompromis, který bude přijatelný.

Měl by princip zásluhovosti platit také u valorizace důchodů?

Nechtějte ode mě nějaké stanovisko. Pravda je, že dosavadní systém valorizace důchodů zvýhodňuje ty, kteří mají vysoké důchody oproti těm ostatním. Některé země, třeba ve Francii, hledají řešení, že stanoví jeden základní důchod pro všechny, aby umožnil důstojné dožití. Jestli to je i cesta, kterou by měl volit náš Parlament, to nechci a nemohu posuzovat. Každé řešení v sobě může mít různá úskalí.

Nespravedlnost pozná každý

Je vůbec možné dosáhnout toho, aby byly důchody spravedlivé?

Termín spravedlnost, o kterou by se měl i Ústavní soud snažit, je termín těžko uchopitelný. Těžko jsme schopni definovat, co je spravedlnost, ale každý pozná, co je nespravedlnost. To už poznat umíme.

Když se podíváte na velmi chudé lidi, je vůbec rolí státu toto řešit?

Po druhé světové válce některé země evropského kontinentu přijaly tezi sociálního státu, a já považuji sociální stát za chvályhodný výdobytek. Jsem toho názoru, že je povinností státu, aby zajistil důstojný život všem členům společnosti. Mám tezi, že kulturní a civilizační úroveň státu bychom měli měřit podle toho, jak se stará o ty, kteří jsou bezmocní, tedy o ty nejslabší. A to nejsou jenom důchodci, ale i sirotci nebo třeba lidé v různých ústavech, včetně nápravných zařízení. Principy demokratického právního státu požadují, aby stát zajistil jejich důstojný život, a je to naší společnou povinností.

Mělo by se při stanovování sociálního zajištění přihlížet k tomu, že muž či žena vychoval děti?

Na to máme několik judikátů. Říká se tomu pozitivní diskriminace a Ústavní soud konstatoval, že je to zcela legitimní a správné. Jinými slovy například to, že se jinak přistupuje při výpočtu důchodu k tomu, kdo pečoval o děti a nemohl být výdělečně činný, je zcela legitimní a v souladu se základními principy našeho ústavního pořádku.

Děkuji moc za rozhovor.

Foto: Vladimír Novotný (hlavní), České důchody/David Budai (v textu)