„Důchodci snadno přichází o peníze.“ Marcela Hrubošová radí, jak se nepropadnout do chudoby

Čeští senioři se stále spoléhají na „železnou“ rezervu v obálce, přitom si ale neuvědomují, že o peníze mohou snadno přijít. Je o tom přesvědčená expertka Marcela Hrubošová z projektu Finance pro radost, která školí finanční gramotnost a dobře tak ví, kde jsou lidé v důchodu zranitelní. „Je dobré nemít peníze na jednom místě a v obálce,“ říká v rozhovoru pro České důchody. A upozorňuje, že seniory často o peníze připraví šmejdi nebo dokonce vlastní děti.

Co senioři nejčastěji řeší a čím se trápí?

Určitě jsou to výdaje, protože je obecně příliš draho vzhledem k tomu, jaký mají důchod. Také řeší platební karty, neznají rozdíly mezi debetní nebo kreditní kartou a obecně nerozumí nabídkám finančního sektoru. Často je, třeba na poště, oslovují s nějakými nabídkami. A své peníze pak dávají podle důvěry, podle toho, jak se jim ta pošťačka líbí.

Hodně častým problémem jsou také dluhy. Senioři jsou oslovováni inkasními společnostmi nebo exekutory, protože někde dluží nebo ručí za závazky někoho jiného. Děti si vezmou hypotéku, a aby prošly scoringem banky, zavážou rodiče do úvěrového vztahu. A když přestanou platit, rodiče se dostávají na místo toho, kdo by to měl platit.

Další věcí jsou šmejdi. Je to oslovování seniorů s nabídkami na změnu elektřiny, plynu, prodávání produktů nebo různé balíčkové prodeje. Co se týká zájezdů na nějaké multilevelové akce, toho už jsou média plná, takže si dávají větší pozor a nejezdí na „výlety“ v takové míře. Ale senioři snadno nakoupí ovčí vlny za 12 nebo 20 tisíc. Velmi dávají na důvěru v člověka, a pokud někdo umí obchodní řeč a psychologii prodeje, jsou senioři jako ovečky a nakupují.

Oni pak vůbec nepočítají, jestli si to mohou dovolit?

Ne. Oni to totiž nenakupují z peněz, které jim přichází jako důchod, ale z úspor. Jakmile někdo přijde s tím, jak je to unikátní věc a pomůže jim po zdravotní stránce, tak tomu věří a jdou a zaplatí tyto částky z našetřených peněz.

Senioři snadno nakoupí ovčí vlny za 12 nebo 20 tisíc. Velmi dávají na důvěru v člověka, a pokud někdo umí obchodní řeč a psychologii prodeje, jsou senioři jako ovečky a nakupují.

Jak se tomu bránit?

Důležitá je osvěta, je nutné o tom mluvit. Je nutné lidem říkat, že takoví obchodníci existují, navštěvují důchodce v seniorských domech nebo s nimi mluví v parku, když venčí zvířata. Oni sami se neubrání.

Je tedy časté, že je na tom senior dobře a má úspory, ale pak se zadluží, protože nakoupí různé produkty nebo podepíše nevýhodné smlouvy? Nebo je zkrátka zadluží vlastní děti?

Ano, nejčastěji jsou to děti, kterým půjčí nebo ručí. Pak jsou to produkty jako kreditní karty. Někdo jim řekne, že je tam bezúročné období, ale oni ho často nestihnou. Nebo jsou to debetní karty, paní jim v bance řekne, že když jim tam bude chybět, tak je pustí do kontokorentu. Ale už je neupozorní, že je tam 20% úrok.

Senioři neumí číst ve smlouvách, jejich oči nedokážou sledovat třeba sedm stránek textu, kterému neholdují. A pak v obchodě přiloží kartu, ale už si nehlídají zůstatek. Kromě důchodu žádný další příjem nemají a samotný důchod jim nemusí pokrýt ten kontokorent. A najednou se jim začne generovat zbytečný dluh.

Dělají také chyby v hospodaření doma nebo při nákupech?

To si nemyslím. Oni už za ten svůj život mají nějaké návyky, většinou neutrácejí bezmyšlenkovitě. Spíše opravdu často koupí nějakou novou službu nebo si převedou plyn a neodhadnou, co je to bude stát a jaké jsou vedle toho poplatky. Často se navíc z těch smluv těžko odchází, takže když zjistí, že to není tak výhodné a chtějí odejít, už jsou tam pokuty. Je to pro ně významná částka – třeba 3000 korun za nějakou dříve ukončenou smlouvu – a najednou jim ten rozpočet nevychází.

Jak moc složitá je situace seniorů, kteří přicházejí do důchodu už zadlužení nebo v exekuci?

To je velký problém, protože oni jsou zvyklí na nějakou životní úroveň, kterou jim přináší příjem ze zaměstnání. A v okamžiku, kdy vstupují do důchodového věku, se exekuce nijak nesnižuje. Bere z důchodu to, co může, a zůstává životní minimum. Princip exekucí je vymoci co nejvíce.

Člověku, který je v dluzích a vstupuje do důchodu, bych doporučila, aby se začal poohlížet, jak by dluh umořil. Aby zaplatil co nejvíce a něco například prodal.

Jak častá je chudoba seniorů?

Většinou je to problém žen, protože jsou i v průběhu produktivního věku daleko méně hodnocené. A tomu odpovídá i důchod.

Jak si mohou poradit? Pomůže snížit náklady?

Člověk by se už v produktivním věku měl naučit, jak peníze vydělávat, a zároveň nemít jeden zdroj příjmů, jedno zaměstnání. Je důležité dívat se na příležitosti a mít více zdrojů příjmů. Můžu mít třeba půdu na pronájem, movité věci na pronájem nebo můžu spolupodnikat, držet akcie nebo dluhopisy. To jsou nástroje na vydělávání peněz, a na to má právo i důchodce.

Mnohdy ani důchodci nejsou na nule, drží si nějakou rezervu, ať už je to na pohřeb nebo něco jiného. Nějaké peníze mají vždycky „zasyslené“, jen se je bojí používat. Nevěří, mají strach, protože tady jsou různé kampeličky, „h-systémy“ a prošustrované peníze, které se řeší v médiích. Pro ně je lepší své peníze držet a ony se potom nijak nezhodnocují. Když se jim přidá k důchodu 900 korun, tak to jim nezvedne životní úroveň, protože se zvedají ceny, bydlení, potraviny i další výdaje.

Mnohdy ani důchodci nejsou na nule, drží si nějakou rezervu, ať už je to na pohřeb nebo něco jiného. Nějaké peníze mají vždycky „zasyslené“, jen se je bojí používat

Co byste tedy šedesátníkům nebo sedmdesátníkům doporučila? Po čem se mají ohlížet a kde ušetřit?

Mám maminku, která má 71 let. Nemá ani bankovní účet, dostává důchod na poštu, tam si zaplatí SIPO a se zbytkem si hospodaří jako moji prarodiče. Na co nemá, to si nekupuje, a železnou rezervu si nechává na něco nenadálého. Ale má dvě děti, takže když jsou nějaké významné výdaje v domácnosti, tak se jí na to s bratrem skládáme. Člověk na světě není sám. Jasně, nefungují tak všechny rodiny, a pak je dobré hledat úspory jinde.

Když bydlím ve starém domě, je to jako se starým autem, které žere spoustu oleje, nafty a peněz na opravy. Nebudu přece žít někde, kde mám vysoké náklady. Naopak musím zvážit, jestli se mi nevyplatí jít třeba do pečovatelského domu. Než dát peníze do oprav, pronajmu si v pečovatelském domě garsonku a tím si „koupím“ i mnohem lepší kvalitu života a lepší sociální prostředí. Vzniká spousta soukromých projektů, vytvářejí se tam komunity, člověk pak žije více v přátelství.

Jak se správně starat o finanční železnou rezervu?

S penězi bych šla cestou největší jistoty, a tou je obyčejný spořicí účet. Nebo obyčejný terminovaný vklad na tři měsíce, potom to otočit na další tři měsíce. Je to relativně blízko, kdybych ty peníze potřebovala a musela ho vypovědět. Hlavně peníze nedávat na dlouhé období, nejsou tam žádná významná procenta.

Ale není to jen o samotném zhodnocení. Důležité je, že ty peníze nejsou doma. Nemůžou přijít nějací šmejdi a „vytáhnout“ je z nich. Dneska se přímo vytipovávají důchodci, pak jim volá nějaký kluk, představí se, že je synovec nebo vnuk a vytáhne od nich peníze. Řekne, že je „v nouzi“ a posílá kamaráda pro peníze. A ti lidé důvěřují a dávají peníze cizím lidem.

Je dobré nemít peníze na jednom místě. Doma v obálce o ně důchodci přijdou velice rychle. Někdo zaklepe, nabídne produkt a oni neunesou psychologii prodeje a manipulaci. Jdou a ještě někoho provedou bytem. Mohou to být i vlastní děti nebo vnuci, snadno z nich ty železné rezervy „vytahají“.

Ale když jsou ty peníze někde na účtu, tak to chvíli trvá, než se vyberou nebo pošlou. Člověk má od té situace odstup a může si to promyslet a říct si: Proč bych jim něco dávala?

Je dobré nemít peníze na jednom místě. Doma v obálce o ně důchodci přijdou velice rychle. Někdo zaklepe, nabídne produkt a oni neunesou psychologii prodeje a manipulaci

Co když jsou starší, konzervativní a spoléhají právě na jisté peníze pod polštářem? Jak je přesvědčit?

Staří lidé se už nechtějí učit a bojí se nového. Mají přístup „to není pro mě“, i když to nevyzkoušeli. Když se objeví platební terminály v obchodech, tak se k tomu nepohrnou, i když je to rychlejší. Chtějí tu prodavačku, protože ji znají.

Je proto nutné mít s nimi trpělivost. Když se něco pokazí, je potřeba je naučit s novou aplikací nebo technologií pracovat. Moje máma také není guru na nové věci, ale když jí koupím notebook, tablet nebo chytrý telefon a vyměním ho za ten starý, který se rozpadl, tak ona ho přijme jenom proto, že tam potom hodiny sedím a ukazuju jí to. A také jí připravím jednoduchý manuál, nafotím, co má zmáčknout, a jsem k dispozici, když se něco pokazí.

Chápu, že se někdo nehrne do nových věcí a vzdělávání, ale jsme ve 21. století a musíme se učit celý život. Mozek při tom pracuje, odstraňuje to Alzheimerovu chorobu… Ale je to o každém člověku, který musí chtít.

Přečtěte si také první část rozhovoru o tom, jak se připravit na důchod a jak si v důchodu přivydělávat.