„Na stát se nespoléhejte, raději prohledejte půdu.“ Finanční expertka radí, jak se připravit na důchod

Češi se většinou spoléhají na to, že se o ně stát v důchodu postará. Jenže podle finanční poradkyně Marcely Hrubošové z projektu Finance pro radost to může být velký omyl. Další příjmy by si měli zajistit nejen mladší lidé, ale i padesátníci. „Udělejte si inventuru toho, co máte doma,“ říká v rozhovoru pro České důchody a dodává, že lidé často mají na půdě nebo v komoře bohatství, o kterém ani netuší.

Jak je na důchod připravena mladší generace, řekněme 50+? Spoří si dostatek peněz?

Řada lidí se snaží dávat nějaké prostředky do penzijního připojištění, řada lidí má peníze v podílových fondech, někdo si to dává do dynamických fondů, jak jim radí finanční poradci. Ale musíme si uvědomit, že oni jsou placeni z provizí, takže to, jestli tam ty peníze v čase „t“ skutečně budou, je s velkým otazníkem.

Žijeme v ekonomických cyklech a hospodářských vlnách. A je otázka, jestli zrovna v době, kdy člověk půjde do důchodu, budou mít tyto podílové fondy nějaké prostředky. Penzijní připojištění se totiž změnilo z penzijních fondů na penzijní společnosti, které už mohou jít do červených čísel. A u starších fondů je pak zhodnocení prakticky „nula nula nic“.

Když učím lidi, jak by se měli zabezpečovat, vycházím ze starého židovského učení a rozdělení na tři oblasti: půda, komodity a finanční sektor. Do čeho by investoval sedlák, aby ho to zabezpečilo?

Povězte…

Mějte konzervativní sedlácký rozum. Půda mi dává obživu, nebo ji můžu pronajímat. Komodity jsou zakonzervování peněz, protože peníze samy o sobě hodnotu nemají, je to jen prostředek směny. Ale zlato, stříbro, umění, starožitnosti – to téměř každý má, jen je dobré se v tom vzdělávat.

Všechno, co má nad 50 let, patří do starožitností. Často mají lidé naakumulované velké bohatství, ale vůbec neznají jeho hodnotu. Vezměme si seniorní lidi – oni už si tu starožitnost „odžili“, takže všechno, co někde mají zastrkané, třeba po rodičích, může mít pro jiné lidi nebo sběratele daleko větší hodnotu, než si myslí. Různá umělecká díla, sochy nebo obrazy je možné zpeněžit nebo dát třeba do galerií, muzeí, na zámky, výstavy nebo velkým korporacím na pronájem.

Všechno, co má nad 50 let, patří do starožitností. Často mají lidé naakumulované velké bohatství, ale vůbec neznají jeho hodnotu.

Takže radíte udělat kompletní revizi majetku a zjistit, jestli tam není něco hodnotné…

Ano. A to platí i u mladších lidí, kterým je třeba 40 nebo 50. Všude se dočtete, jak investovat, ale než začnete něco kupovat, udělejte si inventuru toho, co máte doma a co máte „nastrkané“ v různých finančních produktech. Je potřeba se podívat, co jste nakoupili a co vám neslouží a nic nedává.

Také zkoumejte, co máte za majetek. Rodiče, prarodiče, sourozenci, ti všichni už v něčem žijí, mají nějaké pozemky, nemovitosti, byt, garáž, louku, kus něčeho… A přitom většina „chudých“ a nevzdělaných lidí se špatně rozhoduje. Jakmile třeba jejich rodiče umřou, vše rozprodají, rozdělí si peníze a za to si koupí hlouposti – třeba auto, což jsou náklady. Místo aby to vnímali jako investici.

Můžu se třeba domluvit se svým bratrem: zemřeli nám rodiče, zůstal nám tady barák, tak to pronajmeme a částku si dělíme. O barák se nemusíme starat, protože tam někdo bydlí a ještě máme pasivní příjem. A když nemám takto fundovaně přemýšlejícího sourozence, začnu si chystat peníze a při dědictví ho vyplatím. Je výhodnější koupit nemovitost nebo půdu za 50 procent než za 100 procent na trhu.

Půda je to nejvzácnější, co můžu zdědit, protože půdy nebude nikdy více, ale lidí je více a ti potřebují střechu nad hlavou. Pokud půdu prodávám, je to absolutní nesmysl. I když to nebudu obdělávat, neznamená to, že to nemůže dělat někdo jiný. Můžu půdu nebo pole pronajmout různým firmám, školám, zemědělcům, farmářům.

A pak hledejte, jaké máte movité věci. Spočítejte, kolik máte zlata, šperků nebo umění, kolik máte na půdě „zabordeleného“ porcelánu, koberců, starých zbraní nebo mincí. Je dobré to prošmejdit a podívat se, jestli tam něco najdete. Není nic jednoduššího, než s tím zajít do nějakého starožitnictví, zastavárny nebo do nějakého antikvariátu a zeptat se na cenu. To, že jste v tom nevzdělaní, neznamená, že to nějakou hodnotu nemá.

Doporučila byste investice do akcií nebo různých fondů, na které finanční poradci často lákají?

Pokud investuju třeba do fondů, musím si uvědomit, že platím také peníze za správu a servis. Takže když někde investuju 1000 korun, nikdy ve skutečnosti neinvestuju celých 1000 korun.

Když chci nakupovat akcie, musím trochu rozumět podnikání a vědět, jestli dokážu vidět ekonomické zdraví firmy. Doporučovala bych případně investovat do akcií českých společností, protože si dokážu v češtině přečíst v novinách, jak si společnost stojí, jak se tomu odvětví daří, a dokážu vnímat legislativní rámec. Jak investovat prostředky třeba do Ameriky nebo do Číny, když vůbec nevím, jak ta země a podnikání funguje? Jakou mám jistotu, že ze mě někdo jen nevytáhl peníze?

Jaké rady máte pro lidi, kteří sice nejsou zadlužení, ale sotva vyjdou s penězi? Jak se mají chystat na důchod?

Podnikatel má oproti ostatním výhodu, protože má podnikatelský duch a „koupil“ si tu nejdražší zkušenost. A pokud někdy zkrachoval, neznamená to, že nemůže postavit nějakou firmu znova. Platí, že když se chci mít lépe, musím do toho vložit práci.

A pokud pracujete jako zaměstnanec? Jediné, co zbývá, je přivydělávat si jinou formou. Lidem často jejich neznalost nebo nevědomost zakrývá příležitosti, které by měli. Přitom můžete jít na nějaký portál, třeba pro maminky na mateřské, kde jsou tipy, jak si přivydělat. Můžete dělat třeba práci z domova nebo někomu něco pohlídat…

Mám nemocnou kamarádku, která nemůže chodit a hýbat se. Ale přivydělávala si k invalidnímu důchodu tím, že pro zoologickou zahradu sledovala na kameře výběh, když se narodila malá gorilka. Lidé, kteří nic nemohou a jsou v hendikepu, se tam po dvou hodinách střídali a zapisovali různé údaje o té gorilce, a za to dostávali normální honorář. A takových tipů a příležitostí je celá řada.

Kdo se spoléhá na stát, nemůže čekat, že se bude mít dobře. I kdyby tady důchodový systém přežil několik dalších desítek let, tak důchod bude v řádu nízkých sociálních dávek

A když lidé nejsou aktivní?

Je potřeba změnit uvažování. Kdo se spoléhá na stát, nemůže čekat, že se bude mít dobře. I kdyby tady důchodový systém přežil několik dalších desítek let, tak důchod bude v řádu nízkých sociálních dávek. Ale to mi nezaplatí životní úroveň, na kterou jsem zvyklá.

Jakmile do důchodu vstoupí Husákovy děti, bude to velká darda lidí, a ta důchodová částka klesne třeba na 3500. To je samozřejmě příklad, ale už dneska víme, že je nezodpovědné žít a čekat, co se stane. Když učím finanční gramotnost, tak učím nespoléhat se na důchod od státu.

Uvědomují si lidé, že příchod do důchodu znamená reálný finanční propad? Dovedou si to představit?

Myslím, že vůbec. Odkládají si nějaké peníze na důchodové spoření a věří, že tam bude zhodnocení a že je důchod zabezpečí. Ale to může být velký omyl, důvěřují totiž v něco nepragmatického. Já jsem začínala s výplatou 2000 korun, ale mezitím ceny narostly, takže těch 2000 korun je dnes nic. Ekonomika se proměňuje a nikdo neví, co bude za 20 let, až půjdu do důchodu.

Vím, že to, co mám a držím, můžu využít, aby mě to živilo. A pokud mě to živí dnes, může mě to živit i za 20 let. Ale abych slepě někomu svěřovala peníze a myslela si, že ten někdo mi je tam drží, hlídá a pak mi je v milionech vyplatí… To je holý nesmysl.

Důchodové spoření dnes mají miliony lidí a část z nich se rozhoduje pro takzvané konzervativní varianty. Pak fondy investují například do státních dluhopisů. Znamená to, že pak lidé spoléhají na stát dvakrát? Ve spoření a v samotném důchodu…

Pro mě je to obecně obrovské riziko. I když mi někdo říká, že je tam nějaký garantovaný výnos za pět let… Třeba se nic nevyplatí. I státní dluhopis je půjčka. Když půjde ekonomika státu do háje, nikdo mi dluhopis nezaplatí. Žádný občan, který si koupí státní dluhopis, se s tím státem nebude soudit o nezaplacenou pohledávku.

Když doporučuji penzijní připojištění, tak jsem možná proti celému finančnímu sektoru, ale jediné zhodnocení, které tam vidím, je příspěvek zaměstnavatele. Penzijní připojištění začínalo s úplně jiným přístupem státu a s jinými částkami, které se ke vkladům přidávaly. Ale dneska je ta částka minimální. Když nejsem zaměstnanec a nemám příspěvek zaměstnavatele, ruším smlouvu, vybírám peníze a jdu si koupit půdu, komodity nebo něco, co mi říká „pane“.