Jan Kanyza: Spadla mi brada, můj důchod je neúplné telefonní číslo

Český herec a dvorní dabér George Clooneyho Jan Kanyza oslavil v říjnu 75. narozeniny. A přestože tvrdí, že narozeniny neslaví, byly ty letošní přece jen něčím výjimečné. Kanyzovi, který nedávno oznámil úplný konec s hraním i dabováním, totiž Galerie Art nadělila krásnou výstavu jeho obrazů. Herec na ní pracoval celý rok. V rozhovoru pro České důchody se ale rozpovídal nejen o malování, ale také o tom, co si myslí o dnešní mladé generaci nebo výši starobního důchodu.

Foto: Profimedia
Herec Jan Kanyza.

Pane Kanyzo, díky vaší výstavě vás nyní vidím všude v médiích. Ale v jednom rozhovoru jste na mě působil tak, že jste hrozně smutný…

Ne, to já tak působím, ale nejsem ani smutný, ani zatrpklý, ani ublížený, ani neprožívám žádné stresové situace nahrávající nějaké životní tragédii nebo tak. Já jsem skeptik. To neznamená, že nemám pozitivní myšlení. Skeptik je úspěšně vyléčený optimista, to je důležité.

Já o sobě říkám, že jsem realista, takže vy jste skeptik.

Kdybyste pracovala v politické ekonomii, tak z vás bude pragmatik.

Jste tedy spokojený, chápu to dobře?

Já jsem docela šťastný. Ať se to někomu líbí, nebo ne.

A teď budete mít krásné životní jubileum.

To není úplně krásné.

Když je člověku dobře a je šťastný, tak je to krásné.

Dobře, nebudu se přít. Ale už není co slavit.

Mám rád samotu, ale ne osamění

Myslela jsem, že herci rádi slaví se všemi svými hereckými kolegy. Večírky umělců bývají legendární…

A ohňostroje budou a dechovka bude hrát a červené koberce a fíkusy tam budou, a ještě přijde třeba někdo s nějakým plechovým metálem… Kdepak. Herci, to je taková cháska, která je pořád spolu a pěstuje si určitý druh pokrytectví, protože se všichni mají rádi, vítají se, když se vidí, objímají se, a pak utíkají ze společnosti, protože si chtějí odpočinout od všech těch lidí. Běží do samoty.

Já mám samotu rád odjakživa, ale samotu dobrovolnou, ne osamění. Osamění je smutné, to máte jako smutek a žal. V tom je čeština krásná a bohatá. Neovládaje jiných jazyků kvalitním způsobem, tak nemohu posoudit, jestli by se to dalo říct v jiném jazyce, ale asi ne. Například vezměte si, když někdo krade, tak je zloděj. A teď si představte, čistě teoreticky, že někdo už má nakradeno, tak už jenom připokrádá. A teď jsou takoví frajeři, kteří už jenom připopokrádají.

Tohle slovo by mě v životě nenapadlo vyslovit.

No vidíte. To v jiném jazyce, si myslím, nelze.

Ale abych si to jenom shrnula, narozeniny tedy neslavíte?

Ne, popřejeme si a je hotovo. Já si vzpomínám na výroky Jana Wericha, kdy se jedna umělkyně z divadla tehdy hroutila, že je jí 40, nebo tak, dámy to mají trošku jinak. A protože to byla herečka, tak to musela dát najevo i s gesty. A on jí řekl: „Ale no tak neblázněte.“ Myslím, že to byla Jarka Adamová, to byli velcí kamarádi a dobří přátelé, a říká jí: „Adamová, neblbnou, uvědomí si, že každé jubélium je vůl.“

Ale i tak si dáváte dárek, a tím je vaše výstava.

To dali oni mně.

Kdo?

Galerie. Je to aukční galerie, která dělá za rok tak maximálně dvě autorské výstavy. Svým autorům nebo těm, které osloví, které považují za vhodné, řekněme. Nechci říct význačné, tam bych se sám neřadil. Ale nabídli mi to před rokem a já to s povděkem přijal. Je to sympatická galerie, žádný velesál, je tak akorát. Dokonce mi nabídli katalog, což je něco nevídaného v dnešní době. Všichni šetří a radši by inkasovali, než vydávali, ale zařídili všechno.

Na bilancování mám ještě čas

Bilancujete?

Ne. Na bilancování a na inventuru, si říkám, že mám ještě zatraceně hodně času. To je cesta už do křesla, pléd na kolena, kocoura a sledovat televizi. To nechci.

Dneska člověk v 60 letech sice vůbec není starý, ale podle našeho systému už je to důchodový věk. Jaký je podle vás recept na krásný důchod?

Podívejte se, na to návod neexistuje. Moderátor, který vám radí z televizoru, jak postavit krmítko z pet lahví, a z šicího stroje udělat levně sekačku na trávu, anebo jak sestavit stůl, který si koupíte v nějakém obchodním domě s nábytkem, abych nejmenoval, tak tam nějaké návody asi jsou. Ale na tohle návod není, to si každý musí uspořádat v hlavě. A kdybych vám měl říct něco pozitivního, skeptického, tak bych citoval Bolečka Polívku, že: „Podzim života je krásný a po podzimu života nastává jaro smrti.“

Kdy je tedy čas bilancovat a připravovat se na jaro smrti?

Nevím. Já nejsem plánovací komise, neplánuji, beru to, jak to přichází. Samozřejmě nějaké věci se musí dát do nějakého plánu, harmonogramu, aby člověk nepřišel někam pozdě nebo nezapomněl, že měl jít k doktorovi nebo na poštu pro důchod. Ale přijde mi, že plánováním si dělám život trochu sterilní. Že teď musím splnit a odškrtat si kolonky. A tím, že já už nehraji, že nemám termíny, dostavte se tehdy a tehdy a umyté uši a krk a pěšinku načesanou a v tolik a v tolik hodin, tak mě tohle už netrápí.

Samozřejmě občas chci mít také jasno, co mě čeká. Ale co se týká životních situací, tak já to beru, že některé přicházejí a některé odcházejí, a je to tak hezké.

Často mi různí slavní senioři říkají, že je důležité obklopovat se lidmi, nebýt sám. Vy jste ale odešel z toho natáčecího a dabingového kolotoče a dobrovolně jste se uzavřel do ateliéru, byť tedy malujete celý život. Nebude vám to chybět?

Ne. Jsem od roku 1979 na volné noze. Neměl jsem zaměstnavatele. Navykl jsem si, že nabídky přicházejí, nebo přicházet nemusejí. Pak jsem trochu chudší, protože jsem zaplacen za práci a nemám plat pravidelný. Musel jsem se trochu starat. Ale mně je mezi barvičkami dobře. Tady jsem spokojený, tady mám knížky, mám velkou knihovnu na chalupě i tady v Praze. Patřím ještě k té ztracené generaci, která čte knihy, a ne esemesky. A nemám čtečky.

A vím, že nemáte ani internet.

Nemám. Nemám ani počítač.

Já si myslím, že jste šťastnější než my všichni dohromady.

Taky se někteří divili: „Ty jsi na chalupě a nemáš internet, co tam, chudáku, děláš?“ Tak říkám: „My žijeme naprosto moderním současným způsobem života, my jsme se zmodernizovali tak, že jsme přestali svítit petrolejem a přestali jsme chodit v kroji. My žijeme úplně normálně.“

Řekl jste, že od roku 1979 jste na volné noze. Vždycky, když se bavím s herci, a zeptám se na důchod, tak oni: „My jsme tenkrát byli v divadle a měli jsme nějaký minimální plat, to znamená, že ten důchod potom podle toho vypadá.“ Když vám poslali první důchod, co jste na to řekl?

Řeknu vám to velmi stručně a zamáčknu při té vzpomínce slzu. Já jsem tam šel a oni mi řekli, že mi chybí ještě nějaké papíry. Obstaral jsem je, vrátil se, a ta úřednice, unavená ze své práce a že ji lidi obtěžují, mi řekla, že mně chybí další dokumenty. Nicméně jsem řekl, že snad mají nějaký systém, a že by to měli vědět, a kdesi cosi. Nakonec to šla vyřídit moje žena.

Potom mi přišel papír, kde mě nazvali starobním důchodcem, což se mě maličko dotklo, ale překousl jsem to. Když jsem si přečetl částku, řekl jsem: „Hele, kolik mi dali, to je hezké, z toho se dá žít.“ A manželka říkala: „To je za 10 měsíců zpětně. Tohle neúplné telefonní číslo budeš brát měsíčně.“ Tak mi zase spadla brada.

Myslíte si, že kdybyste nebyl herec na volné noze, že byste s manželkou dokázali žít jenom ze starobního důchodu?

Já nevím, na chalupě možná, kdybychom pěstovali brambory a jiné bio potraviny. Já si to nechci připouštět, protože to se člověk dostane do stresu. Teď vás krmí ze všech možných médií, že nebude elektřina a že to bude drahé a že nebude plyn a že zdraží rohlíky a že zdraží chleba. Pořád vás krmí takovou panikou. Tomu podléhat, tak to, aby člověk šel, vzal si půjčku, koupil si za to kvalitní provaz a šel se oběsit. Ne, ne, žádnou paniku.

Co si myslíte, že by politici mohli pro české důchodce, kteří berou to neúplné telefonní číslo, udělat více?

A proč jenom senioři? Je přece spousta profesí, které by měly mít důstojné platy. Nechci se do takových debat pouštět, nejsem politolog. Já jsem politolog teoretik a jenom doma.

Jan Kanyza při malbě obrazu.Foto: České důchody

K malování potřebuji radost

Máte pravdu, pojďme zpět k vaší výstavě. Jak vznikaly obrazy?

Podívejte, já k malování, vyjma technikálií, jako jsou barvy a podobně, potřebuji mít vnitřní radost. Nejsem typ, který se ve stresu a ve chvílích zmalomyslnění dokáže z toho vymalovat. Někteří to umějí, ale já ne. Potřebuji vnitřní radost a když se ta radost promítne do obrazu a emoce je natolik zřetelná nebo čitelná i pro diváka, tak to je ideální stav. Pak je přece radost dvojnásobná.

Co vám ještě dělá radost, kromě umění a malování?

Spousta věcí. Knížky mi dělají radost, muzika mi dělá radost… Mimochodem já muziku považuji za nejčistší a nejkrásnější obor tvůrčí umělecké práce. Muziku považuji za to nejkrásnější, ne randál, hudbu. Ale i spousta setkání s dobrým člověkem, sedět jen tak, koukat do údolí, do přírody, je něco fascinujícího.

Vím, že máte tři vnoučata v Americe…

Je jim rok, šest a osm let. Tohle je ten nejstarší, když mu byly tři. (ukazuje na fotografii na stole, pozn. redakce)

Mluví česky?

Ano, jak se dá, protože matka s nimi česky mluví. Ale chodí do školky, a ten starší už do školy, a v Severní Karolíně na češtinu nenarazíte.

Dají se ty hezké věci o umění, o umění žít nebo o muzice předat, když jsou vnoučata tak strašně daleko? 

Ještě jsou malí, ale s tím starším je ohromná řeč. Navíc nádherně maluje. Když vidím jeho kresby, tak mám chuť svoje obrazy zapálit, zničit, naházet do kontejneru a odvézt do spalovny v Malešicích.

Myslíte, že po vás zdědil talent?

Nevím, jestli to zdědil, ale zřejmě tam nějaký geny budou.

Hrozně se mi líbí, že máte vhled do té úplně nové, mlaďoučké generace. Chtěla bych vědět, co si myslíte o dnešní mládeži, protože ta žije úplně jinak, než jste žili vy. Co jí chybí z vaší generace, kdy nebyly mobily a nebyly možnosti jaké jsou dnes?

Nevím, co jim chybí, a nejsem a nechci být mentorem. Zapšklý dědek se zvednutým ukazovákem: „To za nás nebylo, a vy, vy, vy.“ To nedělám, my jsme také byli mladá generace pro lidi, co byli před námi, a také jsme zlobili.

Ale myslím si, že ten obrovský rozmach techniky mnoha lidem ubral na kreativitě a fantazii, protože oni se na ni spoléhají. Když slyšíte nějakého středoškoláka, který má několik kroužků v nose a je pokreslený celý tetováním, a ještě když je to dívka, tak to už vůbec nechápu, ale budiž, je to její tělo. Ale když říkají: „Proč bych se to měl učit, když si to najdu na netu?“ Tak najednou mi přijde, že internet jaksi supluje vzdělání, a to mi trošku vadí.

Já se snažím stýkat se s lidmi, kteří jsou podstatně vzdělanější než já. Nechci říkat, že jsem vzdělaný, to bych byl opatrný. Mám rád vzdělané lidi, protože já sám se něco dozvídám a chci se něco dozvídat, já od nich prostě nasávám a čerpám věci, po kterých se potom pídím a chci si je nějak dohledat, přečíst a zjistit, jak to je, a udělat si na to svůj názor. To mi chybí. A čeština mi chybí.

Dalibor Janda: Na úřadu nevěřili, že chci důchod. Dvakrát mi položili telefon

Nedělám si plány a nemám cíle

Říkal jste, že si to dohledáte. Ale vy to nehledáte na internetu, chodíte do knihovny?

Mám bohatou knihovnu po tatínkovi na chalupě. Tam je celá stěna v přízemí, pak ještě nahoře v ateliéru mám další knihovničku, takovou příruční. A když někdo říkal: „Ty tady máš celou stěnu knížek! To jsi všechno přečetl?“ Ale kdepak, je to praktické, báječně to izoluje teplo.

Šetříme, šetříme s tím teplem.

Já mám knížky, někdo bude mít dva svetry.

Říkal jste, že když tvoříte, musíte mít vnitřní radost a nejde to úplně na povel. Ale když vás třeba požádá vaše paní nebo někdo vám blízký, abyste mu namaloval, umíte to?

Pokud dostanu volnou ruku namalovat, co chci, a pokud cítím zájem, že s tím obrazem chce ten člověk bydlet, tak ho namaluji. A on se potom rozhodne, jestli se mu to líbí, nebo ne. Ale zakázky jako: „Já bych chtěl takovej hodně modrej obraz, aby nám šel k sedačce nebo ke koberci…“ Tak vždycky říkám: „Jděte do drogerie, kupte si barvy podle nábytku a koberce a natřete si to sami. Bude to jednodušší a přijde vás to levněji.“

Můžu si na vaší výstavě pořídit nějaký obraz?

Ale jo, ale není to levné.

To věřím, ono vyrobit to také není levné.

Líbějí odpustit, ale já obrazy nevyrábím, ale maluju.

Jaké umělce sbíráte? Za koho jste ochoten utratit velkou částku peněz?

Mám doma několik současných autorů, i těch, kteří už mezi námi nejsou. Některé jsem dostal, nebo jsme je i vyměnili, a některé jsem i koupil.

Já myslela spíš, jestli můžete někoho jmenovat?

František Hodonský, Ivan Ouhel, Jan Smetana, mám tam Oldřicha Smutného, Josefa Istlera, Václava Kimla, Pavla Roučku… První obrázek Karla Chaby jsem si koupil už jako student na splátky v Díle.

Co bude dále po výstavě? Na co se budete těšit a na čem budete pracovat?

To se teprve uvidí, nedělám si plány a nemám žádné cíle, neboť jak pravil Friedrich Nietzsche: „Cíl je otrokář.“ Jak vidíte rád užívám citáty, ale to jen proto, že někdo skutečně moudrý vaši mlhavou představu pojmenoval pregnantně a stručně. Druhá věc je, že když používáte citáty, vypadáte jako sečtělý člověk.

To je pravda. Pane Kanyzo, moc děkuji za rozhovor.

Foto: Profimedia (hlavní), České důchody (v textu)

Více k tématu