František Ringo Čech: Na smrt nejsem připravený. A s důchodem bych vyžil možná na chalupě

Renesanční umělec František Ringo Čech je velmi kreativní člověk, kterého při práci nezastaví nic, ani věk. Letos oslavil 79. narozeniny, ale při setkání s ním byste řekli, že mluvíte s mnohem mladším člověkem. Srší z něj energie a jeho výřečnost je snad ještě peprnější než před lety. S malířem jsme se setkali na jeho výstavě v pražské Jakubec Gallery, která začala v polovině září. V rozhovoru pro České důchody se svěřil, jak prožívá stárnutí, a popsal, co mu dělá největší radost.

Máte další výstavu, už ani nespočítám kolikátou. Ale po šesti nebo sedmi letech jste přítomen osobně. Co vás přimělo přijít?

Protože jsem to slíbil. A chtěl jsem vidět majitele galerie. Když jsem to slíbil, tak tu jsem. On tu ale nakonec není, je na dovolené.

Čím je tato výstava jiná než ty ostatní?

V ničem. Je to prostě prodejní výstava jako každá jiná. Maluju od roku 1973, vystavoval jsem více než padesátkrát. Moje obrazy jsou v soukromých sbírkách a galeriích nejen v Praze, ale i v Paříži, Berlíně, Varšavě, Moskvě, Frankfurtu nad Mohanem, Vídni nebo Torontu, těch míst je hodně. Takže vlastně tato výstava opravdu není jiná než ostatní.

Možná jen, že jsem se na ni dostavil, to prostě už tak často nedělám. Ale je fajn se občas s milovníky umění setkat. A sem chodí ti, co mají rádi mé obrazy, takže máme stejný vkus. Navíc se tu objevil pán, který namaloval obraz pro mě. To je něco krásného. Jsem za to velmi rád.

Kde pořád berete nápady?

Nevím, musí vás to prostě napadnout, to má tu největší cenu, ten nápad. Teď mi zrovna říkal Ivan Mládek, my jsme spolu mluvili nedávno, a on říkal, že lidi platí za jméno a nápad. Ten obraz namaluje dítě z 6. třídy. Ale je pravda, že lidé chtějí slavná jména.

Například moje vnučka maluje nádherně. To se mi líbí nejvíce.

Inspirace ale chodí pořád, a musíte si to hned napsat. Může vás napadnout cokoliv během sledování televize, při vaření, při sexu…

A píšete si to ručně? Nebo si děláte náčrtky?

Když si to nenapíšu, tak to hned zapomenu. Všechno zapomenu, než dojdu z křesla, proto všem říkám, pošlete mi mail, ten já si vytisknu a nechám ho ležet na stole. A čas od času si ho přečtu. Ale smsky nečtu vůbec. Já jich dostávám tolik, že je nemůžu číst a průběžně je zapomínám.

A děláte si náčrtky, nebo si nápad popíšete slovy?

Ne, maluji to tužkou, a tím neustále dostávám nové nápady. Nejlepší je, když tam něco přidávám, nebo něco ugumuji.

A už jste někdy přemalovával něco, co jste…

Pořád.

A něco, co jste namaloval?

Upravuji. Zvětšuji prsa každé ženské, protože já jsem horňák. Ale teď jsem vlastně trošku dolňák, takže teď se to srovnalo.

Kolik času věnujete malování?

Každý den od 4 hodin do 9 hodin ráno.

To je nějak úplně striktně dané?

Ano, celý život.

Od 4 rána?

Ano, od 4 rána. Buď píši, nebo maluji.

Tak to já bych nevstala.

To zase já teď, na konci téhle besedy, výstavy, už mi bude padat hlava. Chodím spát brzy.

To já jsem zase noční pták, ale ráno prostě spím.

Jste jako Balzac, ten psal celé noci.

Na německé důchody nedosáhneme

Tento rozhovor je také pro naše seniory. Jak se cítíte ve věku seniora?

Štve mě, že jsem senior, ale s tím se nedá nic dělat.

Letos jste oslavil 79. narozeniny…

Neoslavuji žádné narozeniny. Není už co slavit, osmdesátiny také nemám v plánu oslavovat. To už nejsou ani narozeniny, to už je prostě znak.

Co si myslíte o současné politice? A dělá dost pro seniory?

Osm let jsem strávil ve vysoké politice a už je nechci vidět, žádné politiky, ani jednoho. Je to hnus, co se tam děje, z toho je mi akorát zle.

A teď mi řekněte, co by ta vláda…

Nevím, ať jdou do pr… Nevím, co by měla dělat. Oni šli, rvali se na Titanic, tak ať se teď snaží, aby se nepotopili.

Já jsem spíš myslela v rámci důchodců. Co by třeba mohli udělat pro jejich lepší bytí?

Myslím, že nám pořád přidávají po troškách, zaplať pánbůh, vždycky to kvituji s povděkem. Samozřejmě úrovně západoněmeckých důchodů nedosáhneme. Ale to nedosáhne nikdo v tomto státě na úroveň západního Německa. Ale já jsem spokojený. S penzí bych sice nevyžil… I když na chalupě, s tím, co má moje paní a já, bychom možná vyžili.

Mně se hrozně líbí, že někteří senioři jsou aktivní a k důchodu si přivydělávají.

Musí, protože by nevyžili. Já to mám stejně, ale navíc tedy jsem odjakživa činorodý člověk, pracovat musím, jakkoliv, jinak bych už nebyl.

Jak byste motivoval české seniory, aby si nemysleli, že důchodem končí život? Co mají dělat, aby byli šťastní?

Mají se věnovat vnukům, protože ten život opravdu končí. Jednou prostě skončí. U někoho dříve, u někoho později. A když má někdo štěstí, že má vnoučata, měl by se jim věnovat, trávit s nimi čas, učit se od nich a předávat své zkušenosti jim. Takhle to funguje po generace a je to dobře.

Bohužel v této době to samozřejmě není jako dříve, ale já se snažím se svými vnoučaty být. Mám je rád.

Jak s nimi trávíte čas?

Hraji si s nimi. A strkám jim peníze, jak můžu. (smích)

Co je pro váš život přínosem?

Když se probudím, nejsem posranej, nemám umělý vývod, nemám umělou kyčli a neupadnu na schodech. To je pro mě úspěšný den.

Co všechno děláte pro to, aby tělo byl váš chrám?

Nic. Neovládám se, mám cukrovku a sladím. Kouřím dál a piji armagnac.

Je něco, co byste si v příštím roce chtěl splnit? Do té osmdesátky?

Já mám tři přání, která se mi už nesplní. Strávit týden na ostrově s Claudií Schifferovou, dát Angličanům ve Wembley gól hlavou… A to třetí jsem zapomněl.

Prožil jsem krásný život

Kdybyste bilancoval svůj život, jste spokojený? Byl suprově prožitý, nebo je něco, co byste udělal jinak?

Ne, teď jsem mluvil s Mládkem a říkali jsme si: „Prožili jsme krásný život.“

Ale ještě nekončí.

Ale končí, je to v prdeli, je konec. To je otázka několika měsíců, než budeme oba dva pod drnem.

To jste ale říkal před deseti lety, když vnoučata chtěla, abyste přestal kouřit. Tak jste řekl: „Už mi zbývá jenom pár měsíců života.“ A hele, je to deset let!

Tak teď už to vypršelo.

Když už tak končíte, jste připravený na smrt?

Nikdo není připravený na smrt. Nikomu se nechce, a nechce se ani mně. Ale bohužel, pánbůh zavolá a jedu.

Máte něco, co byste chtěl vzkázat generaci, která už vás nezažije?

Jděte do pr…

To přece nemůžu napsat!

Jen to napište, to je mladé generaci, to není dědečkovi a babičkám.

Tak třeba nějakou radu. Já od svých prarodičů chci, aby mi radili, abych ten život prostě…

Nezapomeňte včas zaplatit daně.

Něco pozitivního přeci.

Nejsem pozitivní. Jsem nevrlý stařec, nepříjemný, protivný, nasranej na celej svět.

Já jsem před chvílí vašim kolegům říkala, že jsme spolu mluvili před deseti lety, a to jste…

A to už jsem byl troska.

Ne, byl jste plný elánu a plný humoru.

To jsem pořád. Humor ne, ale elán mám.

A co vás třeba naposledy potěšilo, co vám udělalo radost?

Když Slavie vyhraje.

A co vás naštvalo?

Když Slavie prohraje.

Chlapy zajímá hlavně sex

Co nějaká láska?

Už ne! Lásku už prosím vás ne. Té jsem měl za svůj život dost.

Láska je důležitá.

Já nemluvím o lásce, já mluvím o sexu. Ten je důležitý.

Tak já to třeba spojuji, lásku a sex.

To je vaše celoživotní chyba, pardon. To ženské dělají, a to je chyba. Nás chlapy zajímá hlavně sex, ale vy chcete lásku.

Dobře, tak snažíte se, ale jde to ztuha. Ale občas se zadaří…

Někdy se zadaří, to je jasné, ale nedávno jsem slyšel, že se párují lidé v domovech důchodců, že tam to jede ve velkém. To obdivuji, to mi přijde skvělé.

Ano, tam vznikají nové vztahy.

To je nádhera, to je krásné.

Máte nějakého domácího mazlíčka?

To mám. Kocoura.

To je také láska, radost.

Ano, mám ho rád a on mě. On mě má rád opravdu, tím jsem si jistý, na rozdíl od ostatních. Samozřejmě je to koupené, chce nažrat, jeho láska je koupená jako všechno, láska je taky vždycky něčím koupená. Jenom studentská je opravdová, ale po maturitě to končí a už je to vychcanost. Podvědomá.

Foto: České důchody/Karolína Lebedová