Zlata Adamovská: Důchod mi chodí, ale není to závratná částka. Lidé by neměli spoléhat na stát

Třiašedesátiletá herečka Zlata Adamovská je sice oficiálně v důchodu, ale podle jejího životního elánu a pracovního nasazení by člověk řekl, že její den musí mít minimálně 48 hodin. Jde z role do role, dabuje, stojí v divadle na jevišti a stále natáčí i nekonečný seriál Ordinace v růžové zahradě. V rozhovoru pro České důchody se ale herečka svěřila, že ve svém věku už si na odpočinek čas dělat musí. A dokonce si ho prý zařazuje do svého pracovního diáře.

Foto: Profimedia
Herečka Zlata Adamovská.

Paní Adamovská, ve filmu Za vším hledej ženu hrajete matku hlavní hrdinky. Jaká jste matka v tomto filmu a jaká mimo filmové plátno?

Ve filmu jsem matka milující, se špatnou zkušeností s muži, která nechce, aby její dcera dopadla stejně. Proto jí mluví do života víc, než je zdrávo. V životě svým dětem do vztahů nemluvím. Myslím si totiž, že osobní zkušenost je nepřenosná a že si každý na tu svoji pravdu musí stejně přijít sám.

V traileru filmu říkáte větu: O rozvodu jsem nikdy nepřemýšlela. O vraždě ano, ale o rozvodu nikdy…

Moje postava je z rozvodu zdrcená a na můj vkus až moc přenáší zášť vůči bývalému manželovi i na jiné muže a vztahy. Já jsem v životě zvolila raději rozvod než vraždu, a myslím, že jsem udělala dobře.

Jak jste si užila léto? Co jste dělala, kam jste cestovala a co jste poznala nového?

Letošní léto jsem měla hodně pracovní, nejen, že jsem natáčela pár dní ve filmu Za vším hledej ženu, ale i detektivní film Poslední případ pro Českou televizi v režii Lucie Bělohradské. Zahrála jsem si také velmi zajímavou roli v připravovaném seriálu Tomáše Magnuska Společně sami a odehrála jsem hodně představení na Letních scénách divadla Studio Dva.

Na dovolenou jsme tedy s manželem odletěli až v září za přírodou do Kanady. Byl to pro mne úžasný zážitek, viděli jsme nádherná ledovcová jezera, hory, vodopády, dokonce i divoká zvířata. Medvěda jsme naštěstí nepotkali, to bych s vámi tenhle rozhovor asi nedělala.

S osobní energií se snažím šetřit

Z vašich rozhovorů, z televize a divadel vím, že jste velmi pracovně vytížená. Prosím vyjmenujte, kde všude na nás od podzimu vykouknete?

Kromě výše jmenovaných filmů, seriálu Ordinace v růžové zahradě nebo práce v dabingu se na mne diváci mohou přijít podívat do Studia Dva, kde hraji v představeních Misery, Tři grácie z umakartu a Vzpomínky zůstanou.

Kde na to všechno berete energii? Jakým způsobem se udržujete v kondici nejen fyzicky, ale i psychicky? A máte nějaké fígle na trénování paměti?

Osobní energie pro mne začíná být vzácnou veličinou, tak se snažím s ní šetřit a nacházet způsoby, jak ji dobíjet. Je to třeba relax v přírodě, práce na zahradě, pobyt v lázních, anebo třeba cestování. Člověk si takzvaně vyčistí hlavu a na další práci se těší.

Udržování takové rovnováhy je důležité a já už vím, že se nesmím pracovně přetěžovat, a proto si čas na odpočinek zahrnuji do svého pracovního diáře.

A co se týká paměti, tak si myslím, že samotná herecká příprava, učení nových textů, je docela dobrý způsob, jak si ji udržet.

Zrajete jako víno a patříte mezi nejkrásnější ženy nejen u nás. Jak o sebe pečujete po té estetické stránce? Máte nějakou „babskou radu“ na zářivou pleť nebo vlasy?

Děkuji za kompliment, ale každá rada drahá, jak se říká. Sama bych ji často potřebovala. Myslím, že „radílků“ a zaručených způsobů, jak se udržet fit či jak mít krásnou pleť a vlasy je kolem nás dost a dost.

Podle mne je důležitá hlavně samotná péče a čas, který bychom pravidelně měly věnovat samy sobě. A podle mne se na člověku často podepíše stres, přepracovanost, nelad ve vztazích, taková vnitřní nerovnováha. Být v pohodě, zajímat se o život kolem sebe, ale zároveň nezlenivět a nevzdat touhu po zítřku je někdy pořádná fuška.

Ale já říkám, že život je jen jeden a žádný den není nanečisto. Podle toho žiji a užívám si života hlavně směrem dopředu.

Zlata Adamovská s Danielou Kolářovou ve filmu.Foto: Renata Foltysová

Teprve nedávno jsem viděla film Ženy v běhu a musím říct „klobouk dolů“. Prozraďte čtenářům, jak moc náročné je takový film, ve kterém pořád jenom běháte, natočit, připravit se na něj? Ráda přijímáte výzvy, na které by si kolikrát netroufla o dekádu mladší kolegyně?

Ano, výzvy mám moc ráda. A jsem ráda, že jsem zrovna tuhle „běhací“ přijala. Když jsem na film trénovala u nás na chalupě a každé ráno jsem na hodinu vyběhla do lesa, dost jsem si nadávala, jelikož nejsem vůbec sportovní typ a z ranního běhu jsem se vracela dost vyšťavená.

Ve výsledku jsem ale ráda, že jsem se k tomuhle běžeckému výkonu donutila a že měl film u diváků úspěch. Stejně jako před lety v seriálu Hříchy pro pátera Knoxe, kde jsem zpívala naživo s kapelou. Prvotní strach ze zpívání jsem díky režisérovi Dušanu Kleinovi překonala, a nakonec se vydalo třicet šest tisíc nosičů s písničkami ze seriálu.

Veronika Žilková: Když mi oznámili výši důchodu, stála jsem před úřadem a plakala

Každý by měl myslet na zadní kolečka

Jak už bylo řečeno, zrajete jako víno a jste vzorem pro nejednu ženu. Formálně už jste ale překročila hranici důchodového věku. Vnímáte to také tak? Byla jste se na úřadu přihlásit o důchod? 

Jistě, důchod už mi chodí. Není to sice žádná závratná částka, ale jelikož ještě pracuji, nestěžuji si.

Co si myslíte o českých seniorech, mají se dobře? Myslíte si, že naše vláda pro ně dělá dost?

Já si hlavně myslím, že lidé by neměli spoléhat na stát, ale sami na sebe. Každý by měl myslet na zadní kolečka a mít něco na důchod naspořeno. Vzájemná pomoc v rodině je také důležitá, někde mohou pomáhat děti rodičům, jinde rodiče dětem, podle možností.

Vláda by spíš měla koukat, kde ušetřit na výdajích ve veřejném rozpočtu, a hlavně dobře hospodařit s našimi penězi, které jí odvádíme na daních.

Které období z vašeho života hodnotíte jako nejkrásnější a proč?

Určitě to byla doba, kdy se mi narodily děti. Byla to kolikrát pěkná honička, ale jsem ráda, že jsem si to s nimi i přesto užívala. No a teď, když už jsou velké a soběstačné, si užívám víc klidu a děkuji osudu, že je mám. Naštěstí bydlíme všichni blízko sebe, takže se vídáme poměrně často. Zrovna dneska jsem jim upekla štrúdl a měly ho i s donáškou do bytu.

Co si myslíte, že chybí dnešní mladé generaci? A co byste naopak vypíchla, že v pozitivním slova smyslu dělají lépe než vaše generace?

Myslím, že dnešní generace není o moc jiná než byla ta naše. Mají jen jiné podmínky k životu a k tomu prosadit se. Mohou víc cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí. My jsme nikam nemohli, byli jsme zavřeni za železnou oponou, takže jsme víc četli, oni jsou přilepeni k mobilu od rána do večera. Nové technologie jim naopak urychlují komunikaci.

Já bych dala nevím co za internet, když jsem byla mladá a všechno jsem si musela nacházet v knihovnách a v naučných slovnících. No a když mne chtěl nějaký kluk sbalit, musel se sakra snažit, aby mne takzvaně ukecal. Esemeskami by mu to u mne rozhodně neprošlo.

Jak jste na tom s těmi technologiemi? Zajímá vás technika a nové telefony nebo auta?

Jak jsem řekla, za největší vynález tohoto tisíciletí považuji internet. Dnes už by si bez něj život neuměla představit spousta lidí. Urychluje komunikaci, ale zároveň je to velký žrout času.

Já osobně nemám ani Facebook, ani Instagram. Možná přicházím o nevídané zážitky, ale já raději cestuji a fotky si ukládám v hlavě. Moc ráda řídím auto, miluji rychlou jízdu, taky za ni mám nejvíc pokut. Jsem ráda, že žiji v dnešní technicky vyvinuté době, ale taky jsem ráda, když před ní mohu utéct někam do přírody.

Pokud slouží zdraví, je to dar osudu

Jaká jste babička?

Když vnoučata pár dní nevidím, stýská se mi. Ale když je mám pár dní na hlídání, ráda je zase odevzdám dceři. Vnoučata jsou 2 v 1. Nabijí vás energií, a zároveň ji z vás vysají. Ale bez nich by pro mne byl život o moc chudší.

Co byste poradila se svými zkušenostmi svému dvacetiletému já?

Nerada rozdávám rady, ale rozhodně bych svému já doporučila: „Nezavírej se před světem, cestuj a poznávej svět kolem sebe, nevzdávej se před bojem ani během něj, buď vstřícná k pracovním výzvám, zůstaň pokorná, ale buď houževnatá, buď trpělivá a zároveň netrpělivá, neztrácej optimismus, když přijdou těžké chvíle, a v profesi zůstaň profesionálem, protože amatérů je kolem nás pořád dost.“

A co byste doporučila svým vrstevníkům, kteří si myslí, že život po šedesátce nestojí za nic?                                                                                                                                          

Pokud člověku slouží zdraví, je to velký dar osudu. Pak už je to jen na nás. Já osobně mám ráda citát od Louise Armstronga: „Život je jako jazzová trubka, když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde.“

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Profimedia (hlavní), Renata Foltysová (v textu)

Více k tématu