Petra Černocká: Mám občanku a vím, kolik mi je. Polovinu důchodu posílám státu

Roli Saxany zpěvačce a herečce Petře Černocké nikdo neodpáře, přestože od ní uplynulo už 50 let. Znamená to, že Petře je dnes 72 let a je v důchodovém věku, ve skutečnosti to na ní ale nepoznáte. Zastihli jsme ji na výstavě Retro muzea v pražském domě Kotva a v rozhovoru pro České důchody se rozpovídala o zdraví, cvičení jógy i o tom, že jako pracující důchodkyně posílá část své penze zpátky státu.

Letos uplynulo 50 let od Saxany a boříte, jako jedna z mála hereček, mýty o stárnutí. Takže mě zajímá, co děláte na výstavě Retro?

Já jsem sentimentální, když vidím tu starou kuchyň, design z těch dob, kdy jsem byla holka. Staré motorky, můj táta měl Javu 175. Mně se to prostě líbí a chvíli si zavzpomínám, ale zároveň dělám všechno proto, abych nebyla retro já. To se nesmí, když je člověk zpěvačka.

Jak to děláte, že bych vás tipla o dvacet let mladší?

Děkuji za kompliment. Cvičím, snažím se jíst dobře, nechci říct dietně, ale opatrně co do množství, a potom pořád něco dělám. To je všechno. Je dobré mít jakoukoliv činnost, nejlépe i kreativní. Takže já jsem začala víc malovat, protože potřebuji něco trošku tvořit. Když byl lockdown, tak jsem malovala hodně. Když člověk stárne, nesmí propadnout fyzické a duševní lenosti, jinak to jde s ním z kopce.

Ale stačí třeba i zahrádka, tu jsem teď vylepšovala. Mám takovou malou v Praze. Tvůrčí činnost je hrozně důležitá, háčkování, pletení svetru, šití, prostě to, co koho baví. Tvrdím, že senior, který má nějakou takovouto zábavu, stárne pomalu.

Co si myslíte o plastikách a jiných zákrocích přidávající krásu a mládí?

Jsou ženy, které se stoupajícím věkem vrhnou veškeré své snažení do práce na konzervaci svého mládí. Mně to přijde pošetilé, protože je to předem prohraná bitva. Stojí to peníze a výsledek všech těch zákroků, které navíc asi bolí, bývá sporný. Některé dámy vypadají tak, že se jich skoro leknete.

Co bylo podle vás dobré v 80. letech? Na co vzpomínáte ráda? Když tady na výstavě vidíte starý nábytek a design…

Mně se líbilo, že ty věci šly opravovat. Když jste si něco oblíbila, tak pak to třeba táta zase vylepšil, boty se daly zalepit a natřít. Zase tvůrčí činnost. Mám do dneška ráda oblečení a věci, které můžu vylepšit, nebo předělat na nečekaný model. Tehdy to šlo. Dnes lidé jdou a vyhodí to staré a koupí nové. Já to nedělám.

Považujete se za seniora?

Ano. Realita je taková. Mám občanku, otevřu si ji a vím, kolik mi je.

Kolik let jste oficiálně v důchodu?

Určitě už deset let.

Je podle vás důchod dostatečný?

Já to mám složitější, protože pořád pracuji, odvádím daně a musím platit stále zdravotní a sociální pojištění. Shodou okolností polovinu důchodu pošlu zpět státu na obě pojištění a zbytek posílám trvalým příkazem rovnou z banky na Člověka v tísni, Lékaře bez hranic a Arcidiecézní charitu. Přesto si vyzpívám na vystoupeních dost na příjemný život. Uvidíme, jak to půjde dál.

Prospívá mi cvičení jógy

Co vám nejvíc pomáhá?

Myslím si, že nejvíce mi prospívá pravidelné cvičení jógy dvakrát týdně. Přestože se mi tam pokaždé strašně nechce. Ale když docvičím, jdu z té jógy, mám pocit, že jsem narovnanější a že jdu svižně, nebo jak bych to popsala. Tam jdu taková trošku schoulená, naštvaná, že jdu zase na tu jógu. Odtamtud odcházím jako trošku jiný člověk.

Obecně mi ale hodně pomáhá, že mám hodnou a šikovnou dceru, která taky zpívá, a vnučku, která mi taky dělá radost. Jako bonus mám i hodného manžela, pejska a kocoura.

Nezávidí vám při józe mladší holky, které se nedostanou do těch poloh jako vy?

Já dosáhnu při cvičení až na zem a celou dlaní. Mladé holky mají zase lepší balanc. To ale bude spíš tím, že mám asi krátké nohy. Myslím, že nezávidí, všechny děláme, co můžeme.

Každého seniora trápí nějaké zdravotní problémy…

Ale mě taky, nemyslete si. Cestou na vystoupení prosedím hodiny a hodiny v autě, takže občas záda, někdy reflux, na to zpěvačky dost trpí. Naštěstí pravidelně žádné léky brát nemusím.

Máte nějaké hříchy a neřesti?

Mám neřesti. Zmrzlinu. I v zimě. Pořád. Můj muž mi to, bohužel, pořád kupuje. Vymlouvá se, že to bylo zrovna ve slevě. Nejraději mám lískooříškovou.

Humor a nadhled se na stáří hodí

Je něco, čeho v životě litujete?

Ale jo, teď si ale zrovna nevzpomenu, čeho bych tak mohla litovat. Teď mě nic nenapadá. Ale bude toho dost. Jenže i to, co mě v životě špatného potkalo, mě formovalo do člověka, kterým dnes jsem. Získala jsem schopnost nahlížet na věci s humorem a nadhledem. To se na stáří hodí.

Jak jste na tom s technologiemi?

Počítač ovládám, mám i Facebook, ale moc mě to nebaví. Často mám pocit, že reálný život je hodně jinde než na sociálních sítích.

Není to škoda, když jste tak oblíbená?

Ne, není to škoda. Já ty vnější povrchní vjemy nepotřebuji. Nechodím se dívat na sociální sítě, co je nového. Stejně to ke mně přijde. Ráda ale chodím na různá setkání se zajímavými lidmi pro veřejnost. Zamilovala jsem si třeba Danu Drábovou, nebo doktora Koukolíka, skvělý byl pan Niedermayer. Obdivuji chytré lidi, kteří svým profesím opravdu rozumí.

E-maily, chytré telefony…

Všechno umím. Mám hezký telefon, který umí všechno. Všechno umím, ale vůbec mě to nebaví.

Co byste vzkázala důchodcům, kteří si myslí, že věk, který už máte i vy, stojí za starou bačkoru?

Nedivím se, že někteří senioři jsou smutní, bez optimismu. Mám pocit, že když má někdo opravdu smůlu, přijde o partnera, dcera s maminkou nemluví, když se to sejde blbě, člověk na to musí přistoupit a říct si: „Někde jsem možná během života něco zanedbal, něco nepochopil, ale teď mám ještě čas se s tím vyrovnat a odpustit sobě i svým blízkým.“

Chybovat je lidské. Když jsou děti třeba nevděčné, za to jenom ty děti nemůžou. Prostě je to asi tak, že jaký život člověk žil, takové má stáří.

Sama jste se někdy připravovala na důchod a na stáří?

Já nad tím přemýšlím celý život. Například nikdy jsem nebyla na nemocenské, ale vždycky jsem si ji platila. Maminka mi říkala: „Nikdy si nepůjčuj a něco si šetři na stáří.“ Poslechla jsem ji. Zadní vrátka, to je moje silná stránka.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Se souhlasem Petry Černocké, Profimedia