Čiperná Anna Štemberová: V důchodu jsem přes 40 let, ale pořád se něco učím

Živým důkazem, že věk je jen číslo, je paní Anna Štemberová, která se pyšní úctyhodným věkem 97 let. A není to tak, že by pouze přežívala v teple domova, této čiperné dámě nestačí kdejaký sedmdesátník. Posledních deset let žije v pražské Rezidenci RoSa, kde má svůj byt a spoustu kamarádů, s nimiž navštěvuje nejrůznější aktivity. Věnuje se třeba zpívání, angličtině, němčině a cvičení. V rozhovoru pro České důchody se rozpovídala o svém životě i o tom, co ji každý den nabíjí.

Foto: České důchody
Anna Štemberová v rozhovoru vzpomíná na válku.

Je vám opravdu 97 let?

Ano. Narodila jsem se v roce 1924.

To jste zažila několik režimů…

Já byla jako 24. ročník nasazená i v Říši. Nás rovnou ze školy, když jsme skončili v 43. roce, dali do fabrik ze školy. Potom náš bývalý ministr Moravec řekl, že 24. ročníky pošle na přeškolení do Německa. Tak jsme 8. února 1944 šli do Německa.

Co jste tam dělali?

Bylo nás tam na lágru osmnáct kluků a dvacet děvčat. Byla jsem ještě s kamarádkou ze školy. Když si Němci zjistili naše nacionály a dozvěděli se, že máme gymnázium, tak nás nenechali dělat u strojů, protože u strojů dělali všichni. Tam se dělali součástky k letectví. Já byla na kontrole, moje kamarádka byla taky někde v kanceláři. Nemusely jsme dělat ani v noci, dělaly jsme přes den od šesti do šesti.

Zažila jste tedy druhou světovou válku v Německu.

Ano. To už bylo ve válce.

Byla jste tam až do konce války?

Ministr Moravec řekl, že tam nebudeme ani celý rok. Šly jsme tam osmého února a osmého prosince nás šikem zase vrátili domů. Myslely jsme, že zůstaneme tady, v Česku. Poslali nás ale zase do závodu v Semilech. Tam se zase dělaly součástky. Tam jsme s tou kamarádkou prožily až do konce března. Nastoupily jsme tam 1. ledna 1945.

Já si dost schovávám věci, a nedávno jsem četla dopis od tatínka, který mi vždycky říkal: „Musíš poslouchat a musíš se učit.“ Našla jsem jeho dopis, jak mi psal do Semil: „Holka musíš utéct, blíží se fronta, tak s Libuší něco udělejte a utečte.“ Tenkrát se dávaly lístky jen na patnáct kilometrů. Ale děvčata ze Semil nám ten lístek koupily a my projely až domů. Já pocházím v Rokycan. Dostaly jsme se do vlaku, který jel potom z Prahy do Plzně, a my v Rokycanech vystupovaly.

Musím říct, že průvodčí byli taky hodně dobří za války. Bylo plné kupé, viděl dvě děvčata zhroucené u okna, lístky jsme neměly. Prohlížel lístky, které nestačily nikam, podíval se na nás a říkal, že ještě přijde, ale nepřišel. Nechal nás projet vlastně bez lístku až do Rokycan.

Takže jste se dostala domů…

Ano. V Rokycanech už jezdila lokálka, tam už to bylo dobré. My původně vyšly z železáren Hrádek, odtud nás nasadili do Říše. Tak jsme se tam zase vrátily koncem března. S kamarádkou jsme dělaly v závodní kuchyni. Ona byla veliká, já malá. Kuchařka nám dávala vždycky čistit kotle, to se tenkrát dost dělalo. Byly jsme jako Pat a Mat, vždycky jsem si musela vzít stoličku, abych tam mohla. Tam jsem dožila konec války. V Hrádku, byly to železárny, patřilo to pod Škodovku Plzeň.

Vystudovala jste gymnázium, šla jste potom na vysokou?

Původně jsem chtěla. Měla jsem ještě sestru, tatínek byl vyučený, dělal v hutích, ale vždycky asi věděl, že člověk potřebuje nějakou školu, tak nás honil, připravoval nás, že půjdeme do gymnázia. Když skončila válka, tak už jsem potom nešla.

Já měla v té době spolužáka, pocházel z Chrástu, potom jsem si ho vzala. V té době tam byli hlavně staří sedláci. Ukrývali nějaké zbraně, měli odboj proti Německu. Někdo je potom ale zradil, tak je všechny sebrali a zavřeli je. Mého muže, i když mu bylo teprve osmnáct, zavřeli taky.

Vždycky když mohl poslat nějaký moták rodičům, tak jim psal, aby mě pozdravovali. Jeho maminka mně vždycky napsala dopis, že mě Libor pozdravuje. Holky říkaly, že bych mu měla taky napsat. Já jsem s ním v té době ale nechodila, byli jsme jen spolužáci. Tak jsem mu musela něco napsat, že se vrátí, a takové ty povzbuzující řeči.

Když se potom vrátil, tak jsem si ho vzala. On přišel dost zruinovaný, říkal, že na vysokou nepůjde. Začala jsem studovat, chtěla jsem být učitelkou. Udělala jsem si angličtinu na Ústavu moderních řečí, vysokou už jsem ale neukončila. On nemohl, byl dost zruinovaný, tak už jsem potom nešla.

Archivní fotografie paní Štemberové.Foto: Se souhlasem Anny Štemberové

Nejvíce mě trápila zima

Když se teď v 97 letech ohlédnete za svým životem, kdy jste se měla nejlépe?

Měla jsem krásné dětství se sestrou. Už v osmi letech nám koupil tatínek housle, už jsme musely hrát na housle. Pak nás ještě na léto na prázdniny posílal do kláštera, do Chotěšova za Plzní, tam byly jen německé řádové sestry. Mluvily jenom německy, tak tam jsme hlavně chytly němčinu. Pak jsme šly do gymnázia.

Takže dětství a studia byly nejkrásnější?

Ano. Byl už skoro konec války, když jsme přišly do Německa. Ale víte, co bylo v tom Německu nejhorší? Dělala jsem na kontrolce, a můžu říct, oni mě měli docela rádi a chovali se ke mně dobře. Nejhorší ale v Říši byla pro mě zima. Ani mně nevadily štěnice a že jsme měli málo jídla, ale zima pro mě byla šílená. Proto si pořád chráním záda, je mi na ně pořád zima.

Vždycky jsme přišli do práce ráno zkřehlí. Dostávali jsme v šest hodin bedýnku uhlí, na cimře jsme měli kamna. Když jsme to ale zapálili, tak už v devět deset hodin to vyfrnklo a celou noc jsme byli v zimě. Tak ráno kluci vždycky docházeli do kantýny. Měli jsme kafe, to vzpomínám, že pro mě bylo v Německu to nejlepší. Sice to bylo z bukvic, říkali, ale bylo teplé.

Vedle mě tam seděla nějaká Němka, Fraue. Měli v rodině kdysi cukrárnu, a říkala, abych šla bydlet k ní, že tam má teplo a že je sama. Její muž byl na vojně, tak že se tam budu mít u ní dobře. Ale to já i tenkrát jsem si řekla „ba ne“, radši budu s těmi našimi. Pak to někde praskne a já tam zůstanu sama. Tak jsem zůstala pořád v tom lágru s našimi.

Byly tam čtyři lágry. V prvním byli Rusové, zajatci, ti se měli hrozně špatně. Měli hlad. Naši kluci se jim snažili něco podstrčit, ale ešusáci byli strašně přísní. Ti se měli špatně.

Ve druhém byli italští vojáci, ale ne zajatci, byli internovaní a mohli se pohybovat i po městě. Ve třetím byly děvčata asi z Ukrajiny a Ruska, jak táhla ta fronta. Nám bylo v Říši dvacet, ale jim bylo teprve sedmnáct. Byly tam taky lidi z Francie, Belgie.

Koukám, že na tu dobu si velmi dobře pomatujete. Zajímá mě, jestli to, co jste prožila v Německu, má nějaké dopady na vaši dlouhověkost. Jaké je vaše tajemství, že jste tak vitální v 97 letech?

Já vždycky říkám, že nejlepší je, když mám práci, když můžu něco dělat. Na prázdniny jsem jezdila k dceři do Děčína, ta už má teď dospělé děti. A vždycky jsem jí říkala: „Andulko, dej mi nějakou práci, jen si sedni a dívej se na televizi.“ Říkala jsem jí, že když mi nedá nějakou práci, tak jí tam umřu. Říkám: „Ve sklepě máte plný pytel ořechů, přines mi je a já je rozlouskám.“ Vždycky chci mít něco na práci.

Kolik máte dětí a vnoučat?

Měla jsem dvě děti, děvčata. Mám pět vnoučat, čtyři vnuky a jednu vnučku. Teď už mám pět pravnuků, a zase jenom kluky.

Jste v kontaktu? Je pro vás rodina důležitá?

Rodina je hrozně důležitá. Stýkali jsme se pořád. Moje maminka pocházela z Mostu a měla šest sestřenic. Ty vždycky přijely na oslavy, pořád jsme slavili. Jako rodina pořád držíme spolu.

Pořád se někde učím

Kdy jste šla do důchodu?

Do důchodu jsem šla v roce 1979. Mohla jsem pracovat do konce roku, ale šla jsem už v listopadu. Nakonec jsem dělala v bance, nejhorší tam byl právě konec roku. Říkala jsem, že bych se zase musela učit nové předpisy na nový rok, tak jsem šla do důchodu hned v listopadu.

Jaké činnosti od roku 1979, kdy už jste nemusela chodit do práce, jste si našla, abyste si udržela elán?

Bydleli jsme v Chrástě, potom jsme si koupili s manželem družstevní byt v Plzni. Jakmile bylo někde nějaké učení němčiny, tak jsem chodila tam. Jak v Plzni, tak i když jsem přišla do Prahy, chodila jsem na univerzitu třetího věku.

Je pro mě taky důležitá Živá paměť, sídlí v YMCE naproti Palladiu. Mají velkou podporu z nějakého německého fondu, starají se o nás, o ty, kteří byli totálně nasazení. Tam jsem taky chodila, měli jsme tam zpívání, učení. Kamarádka mi vždycky říkala, že pořád někde lítám. Říkala jsem jí, že nikam nelítám, chodím tam za účelem, učím se tam.

A taky jsem měla manžela, o kterého jsem se starala. Byli jsme spolu 51 let, slavili jsme zlatou svatbu. Byl kuřák, měl blbou nemoc. Zůstala jsem v Plzni sama, sestra už bydlela u syna. Mladší dceru mám v Chabrech, tak jsem byla chvíli u ní, pak jsem byla chvíli v Děčíně u druhé.

Jednou jsem si všimla, že tu něco staví, a dozvěděla jsem se, že staví novou bytovku. Tak jsem docela slušně prodala byt v Plzni a tady v Chabrech jsem si koupila bytovku. Kdyby mě nebyla postihla moje nemoc s mozkem…

Jakou nemoc máte s mozkem?

Měla jsem dvakrát slabší mrtvičku. Po prvním zásahu jsem byla docela dobrá, chodila jsem na ty moje aktivity. Ale potom už to bylo horší. Vždycky jsem chodila k mladší dceři v neděli na oběd, jednu neděli se mě ptala, jestli mě má dovézt domů. Říkám proč, vždyť denně chodím sama na nákup, tak co bych nedošla. Jenže jsem opravdu nedošla.

Dodnes nevím, co se mi stalo. Asi jsem zkolabovala na chodbě. Měla jsem velké štěstí, že mě našli nějací lidé a hned mně zavolali sanitku.

Pak už jsme s dcerami uznaly, že už nejsem schopná bydlet sama, chodit sama na aktivity, už jsem nezvládala tolik sama uklízet a vařit si. Tak mně dcery našly tohle bydlení v Centru Rosa. A jsem tady plně spokojená. Mám tady všechno – doktora, pedikúru, masáže, jídlo, cukrárnu. Já jsem dost na sladké, víte?

Každý den se těším

Jak jste na tom v dnešní době s technologiemi, kdy všichni máme chytré telefony, fotíme, jsme na sociálních sítích?

Tomu už se radši trochu vyhýbám. Mám počítač, ale tam si najdu akorát to, co budou vařit, když si chci objednat oběd. Chodím na aktivity nebo hodně čtu. Moc ráda čtu. A ráno musím vyluštit aspoň jednu křížovku.

Jaké byste dala poselství seniorům na spokojený podzim života?

Každý den se na něco těším. Vstanu a už se těším na snídani, pak už se zase těším na oběd. Těším se na aktivity, zkraje jsem chodila na všechny. Ale přeci jen v 97 letech jsem byla unavená, když jsem šla hned na druhou. Dcera říkala, ať si mezitím odpočinu, ať nechodím na všechno. Chodím zpívat, chodím na němčinu, cvičit, do dramaťáku a spoustu dalších aktivit.

Nejlepší věc, aby byl člověk zdráv, je pracovat, pracovat, pracovat. A mít dobrou mysl. Nezabývám se tím, co bude, protože my to nezměníme. Jak to mám tady na světě vyměřené, tak dlouho tu budu, a tyhle poměry už neovlivním.

Ale hlavně pracovat, pomáhat druhým, a hlavně udržovat styk s rodinou. Mám tu výhodu, že mám obě rodiny dobré. Nejenže se dcery o mě starají, ale i jejich partneři. Soudržnost s rodinou, to je moc důležité.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: České důchody/Karolína Lebedová (hlavní), se souhlasem Anny Štemberové (uvnitř)

Více k tématu