Mořeplavec Richard Konkolski: Z českého důchodu jsem v Americe platil další daň

Třikrát obeplul sám zeměkouli! Rodák z Bohumína Richard Konkolski (78) je na moři jako ryba ve vodě, viděl kus světa a nejednou mu šlo doslova o holý krk. Na svůj podzim života se ale z cest vrátil do svého rodiště, kde si užívá klid s rodinou. Jak ale prozradil v rozhovoru pro České důchody, už sice nezávodí, ale rozhodně nesedí „doma na zadku“.

Letos jste oslavil 78. narozeniny. Jak probíhala vaše oslava?

Oslavu jsem málem propásnul. Ostatně ani není co oslavovat. Samozřejmě jsme měli slavnostnější večeři v rodinném kruhu se skleničkou vína, i když tu skleničku máme k jídlu častěji, a i bez oslav. Já raději oslavuji nějaké úspěchy. Zrovna byla vytištěna má dvacátá kniha, a to je pádnější důvod k oslavám než mé narozeniny.

Jak se cítíte? Mnoho lidí ve vašem věku trápí spousta neduhů, ale vy jste světový sportovec, takže předpokládám, že nemoci se vám vyhýbají…

Věk a s tím spojené problémy se nevyhýbají nikomu. Řekl bych, že když se sportovní činnost přetáhne přes rozumnou míru, tak těch problémů je více než normálně. Zásadně typické problémy seniorů ignoruji a přijímám je se slovy: „Mohlo by být hůř.“

V tomto covidovém čase jsem rok a půl seděl za počítačem a vytvořil knihu o 544 stránkách se 650 ilustracemi. Při tom všem jsem pomalu zapomněl chodit, a tak jsem opět začal dělat večerní procházky a pomalu je prodlužuji. Faktem je, že nohy bolí, ale jak si po procházce sednete, je vám fajn.

Prý jste měl koronavirus. Můžete popsat průběh váš i vaší rodiny? A jak se cítíte nyní?

Ano, čapnul jsem koronavirus při jedné akci. U lékaře jsem s ním ale nebyl. Měl jsem necelý týden silné horečky a slabotu. Dokonce jsem se v koupelně svalil slabostí na zem a musel se doplazit do postele. Pečovala o mě žena. Ta i syn to pak také chytli, ale v daleko slabší míře.

Až po sedmi týdnech jsem začal opět fungovat. Asi pátý den, kdy přešlo to nejhorší, tak jsem uvažoval o tom, jak by to mohlo skončit. Hodněkrát jsem čelil smrti, a strach jsem z ní neměl. Jen jsem přemýšlel o plánech a projektech, které bych nemusel dokončit a také o tom, co bych měl udělat, jak se covidu zbavím.

Osobně mě zajímá, z jakého důvodu jste se vrátil z Ameriky zpět do Česka. Není tam život lepší?

Co to znamená lepší život? Víte, že přes 30 procent Američanů si nemůže dovolit a nemá ani základní zdravotní pojištění?

Ten kapitalismus je již i u nás, i když ve velké míře na socialistických základech. Nikdy jsem neměl zájem emigrovat. Chystal jsem se několik let na první čtyřetapový závod osamělých mořeplavců kolem světa. Byl jsem zasloužilým mistrem sportu, měl několik světových rekordů, tři úspěšné sólo závody přes Atlantik a pražští funkcionáři Československého svazu jachtingu mi hodlali ve startu zabránit.

Nakonec jsem odjel bez jejich svolení, vyhrál dvě etapy, udělal pět dalších světových rekordů a doma jsem byl odsouzen na jedenáct let, takže nemělo cenu se vracet. Starý režim nám zabavil veškerý majetek včetně honorářů za knihy vydané v cizině, ale nechal nám rodné občanství. Nový režim nám nic nevrátil a zbavil nás toho posledního, co nám zůstalo – rodného občanství. Občanství nám vrátil nový Občanský zákoník z ledna 2014 a teprve tehdy jsme se mohli vrátit.

Vždy jsem úspěšně reprezentoval svou rodnou zem, jsem patriot a jednoduše patřím sem. To by mělo stačit.

Americký důchod se snížil na polovinu

Jak to máte s důchodem? Dostáváte ten z USA, nebo český?

Nežili jsme s ženou většinu života v zahraničí. Tady mi sociálka započetla do nároků na důchod 28 let. Měl jsem vždy poměrně vysoký plat, navíc jsem publikoval knihy, reportáže, dělal filmy i stavební projekty a jiné brigády. Ze všeho jsem platil daň.

Pro výměr mého důchodu platil nový zákon podepsán prezidentem Klausem, podle kterého jsem měl jen „nárok“ na důchod a na jeho minimální část zhruba ve výši 3 200 korun, poněvadž jsem v Česku nepracoval v posledních deseti létech před odchodem na důchod.

Teď ho mám trochu vyšší. Osmnáct let mi byl zvyšován příplatkem na devalvaci. Devalvace a tím zdražování je sice pro každého důchodce stejná, ale jelikož nejsem politikem s vysokým důchodem, a každoroční důchodový přídavek je určen procentem důchodu, tak ty každoroční devalvační příplatky ve výši několika desítek korun situaci moc nemění.

V Americe se výše důchodu odvíjí od výše zaplacených daní. Tam jsme se ocitli po čtyřicítce našeho věku, takže jsme neměli dost šancí na vyšší důchod, i když jsme s ženou pracovali až do 70 let. Navíc tím, že máme český důchod, a nezáleží na tom jak vysoký, tak se náš americký důchod krátí téměř o polovinu.

Podle vzájemné mezistátní dohody jako občan USA a Česka musím přednostně platit americké daně. Takže můj český důchod musím nahlásit jako příjem do USA, kde podléhá zdanění.

V podstatě nárok na důchod může být akumulován v několika zemích. To záleží na vzájemných dohodách. Každá země však platí svou část důchodu. Nemělo by se také zapomínat na bankovní poplatky spojené s převodem důchodů v cizích zemích na účet v Česku.

Uff, v tom aby se čert vyznal! Tak z jiného soudku. Čemu se dnes věnujete nejčastěji a nejraději?

Dnes se nevěnuji tomu, co bych dělal nejraději, ale nevadí mi to. Během svých akcí jsem shromáždil ohromné množství materiálů, které musím zpracovat, jinak skončí ve sběrném dvoře. A tak nejčastěji píšu knihy. Zrovna mi vyšla dvacátá kniha. Materiál mám na dalších 10 knih. Pak by mohly přijít na řadu filmy a zvukové záznamy. Nenudím se.

Také mám dům, který vyžaduje trochu práce každý den a u něho zahradu o ploše 4000 metrů čtverečních. Každý měsíc mám alespoň jednu přednášku a k tomu mohu přidat sem tam výstavu, nebo nějaké setkání. Jednou ročně si s kamarády zajedu do Chorvatska na týdenní plavbu na plachetnici. Rád lyžuji a miluji Livigno ve Švýcarsku. Loni jsem ho ale s ohledem na koronavirus musel vynechat.

Máte na kontě mnoho úspěchů. Na který jste nejvíc hrdý a proč?

Každý úspěch měl jiný charakter. Snad nejcennějšími úspěchy jsou světová prvenství, která již nemohou být překonána. Uvítání v Polsku při zakončení první sólo plavby kolem světa je nezapomenutelné. Rovněž ocenění anglickým premiérem sirem Edwardem Heathem za 2. handicapové místo v sólo závodě přes Atlantik znamená opravdu něco pro závodníka ze země bez moře.

Jako Čech jsem byl oceněn americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a senátem amerického státu Rhode Island. Tady šlo o reprezentaci a úspěch mé rodné země.

Naopak ocenění Senátu České republiky a vyznamenání prezidentem Milošem Zemanem, kdy jsem měl jen americké občanství, bylo oceněním celoživotních úspěchů a tak trochu omluvou za mnohé překážky, kterým jsem musel při své činnosti čelit. Bylo toho hodně, a každé ocenění bylo velmi hřejivé a povzbuzující k další činnosti.

Zavzpomínejte prosím na některou ze svých výprav po moři. Kdy jste se nejvíc bál?

Mnohokrát jsem se díval smrti do očí. Při tom ale nikdy nebyl čas na strach. Samozřejmě mrazilo mě v zádech, ale musel jsem bojovat a ovládat své pocity. Ostatně o tom všem je možné se dočíst v mých knihách a reportážích. Počátkem záři mi vyšla kniha Neodolatelná výzva a pokrývá jen jeden rok mého téměř osmdesátiletého života.

Držely mě myšlenky na rodinu

Třikrát jste také plul sám, nebylo vám smutno? Co vás drželo takzvaně nad vodou?

Ano, třikrát jsem sám obeplul svět a třikrát startoval v sólo závodě přes Atlantik. Také jsem plul dlouhé trasy s posádkou, a i u takové plavby vám může být smutno. Na hladině mě vždy držely myšlenky na rodinu, na přátele a ohromné fandy, kterých jsem měl vždy velké množství.

Sám jste si vyrobil loď. Povězte něco málo o ní, kde nyní je a je schopna vyplout?

Ne tak úplně sám. Měl jsem přátele, kteří mi občas pomohli. Byla jen 7,42 m dlouhá a postavil jsem ji rodinným nákladem pro závod osamělých mořeplavců přes Atlantik, takzvaný OSTAR 1972. Po závodě jsem s ní sám obeplul svět a opět úspěšně startoval v dalším ročníku OSTAR 1976.

Před prvním závodem mi bylo řečeno, že nemohu reprezentovat socialistický stát na soukromém vlastnictví, a tak jsem ji věnoval Železárnám a drátovnám Bohumín. Ty ji později prodaly partě nadšenců, kteří s ní plachtili na Adriatiku, kde nakonec ztroskotala.

Léta pak chuděrka stála rozbitá ve stodole. Byla darována pražské organizaci CERE, která ji provizorně opravila pro expoziční účely a později prodala Národnímu technickému muzeu v Praze. Asi po deseti letech skladování v depozitáři byla vystavena v hlavní hale jako reprezentant lodní dopravy a tam stojí do dnešních dnů.

Jak vnímáte dnešní mladé sportovce? Chodí k vám pro rady?

Každá generace má svůj vlastní přístup k řešení svých potřeb. Hodně lidí se na mě obrátilo s prosbou o radu. Zdá se mi však, že dnešní mladá generace moc spěchá, nedokáže se dostatečně dlouho soustředit na cokoliv a hledá rychlá řešení na internetu, který je sice fajn, ale informace na něm se musí brát s rezervou. Ve svém životě jsem měl a stále mám ohromné množství počítačů, ty ale vždy pro mě byly něco jako dobrý nástroj k práci, něco jako dobrá lopata.

Nechybí vám moře?

Málokdo si užil moře tolik jako já. V podstatě jsem na moři uplul trasu delší než devítinásobek obvodu naší země po rovníku. Pracuji na svých knihách a k tomu mám lodní deník, zvukové záznamy, fotografie a filmy. S tím vším mohu opět prožívat dobrodružné zážitky na moři a při tom jsem v suchu. K tomu si mohu zapálit oheň v krbu a nalít skleničku dobrého vína nebo koňaku. Momentálně mám jiné životní přednosti.

Nyní vyšel dokument o také legendárním člověku jako jste vy, o Miloslavovi Stinglovi, se kterým jste byli přátelé. Co byste o něm řekl?

Doktor Stingl je legenda s velmi pěknou lidskou tváří. Hodně cestoval, ale pro mě je více vědcem než cestovatelem. V pražské Lucerně pokřtil jednu z mých knih. Tehdy při vystupování na jeviště spolu s mou ženou se srazili a navzájem si shodili brýle. Vyvolalo to v sále bouřlivý výbuch smíchu. Žena od něho obdržela polibek, oba obdrželi potlesk a já pokřtěnou knihu.

Vždy jsem litoval, že jeho knihy o Polynésii vyšly až v době, kdy jsem se tam již nacházel. Polynésie pro mě mohla být daleko zajímavější.

Se ženou jsme zasadili sto stromů

Co vy ještě chystáte za publikace, přednášky nebo dokumenty?

Mám v plánu řadu dalších knih a pracuji na rukopisech. Zhruba jednou měsíčně mám nějakou přednášku. Také na zpracování čekají mé filmové dokumenty. A Adam Chroust, který zpracoval biografii o doktoru Stinglovi a podílel se na scénáři filmu o něm, se chystá začít pracovat na mé biografii pro brněnské nakladatelství Jota. Takže budu mít hodně práce se zpracováním podkladů.

Na závěr bych vás ráda poprosila, zda byste řekl nějaké poselství, radu nebo prostě něco na povzbuzení ostatních lidí ve vašem věku, kteří třeba nežijí tak aktivně, ale možná by i chtěli…

Rád bych řekl, že člověk musí mít štěstí, aby v životě narazil na nějakou příležitost. Pokud se mu to stane, tak na tu příležitost musí být připraven, musí ji popadnout za „pačesy“ a využít ji. Rozhodně nesmí nic odkládat na později, až bude čas… Žádná příležitost se nikomu nepostaví do cesty podruhé.

Svým vrstevníkům bych rád sdělil, že jakmile se přestanou hýbat a aktivně myslet, tak jsou již na „šikmé cestě“. To ale oni zajisté vědí. Já jsem se v jednasedmdesáti stěhoval z Ameriky do Česka, vyhrnul si rukávy a vlastníma rukama začal stavět další dům. Nikdy není pozdě.

Se ženou jsme na zahradě vysadili přes stovku stromů a keřů. Teď sekám trávu, někdy se hrabu v hlíně a těším se tím, že zahradníci údajně žijí nejdéle z lidí. Potřebuji to, abych mohl dokončit všechny naplánované projekty.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Se souhlasem Richarda Konkolského