Zdeněk Troška: Nečekám na konec života, díky těšení se cítím jako student

Jeho slova i v této nelehké době pohladí po duši. Zdeněk Troška s humorem a lehkostí popisuje, jak prožívá stárnutí i to, že je už celé čtyři roky v důchodu. „Mnozí si myslí, že už jsou vyřazeni ze hry. Čekají na konec života, což je největší blbost,“ říká v rozhovoru pro České důchody a prozrazuje, kde všude můžeme nacházet každodenní radosti. Třeba v lese při trhání mateřídoušky.

Zdroj: Nextfoto.cz/Pixabay
Režisér Zdeněk Troška rád vyráží do lesa.

Letos jste měl 67. narozeniny. Jste už v důchodu? A jak vás to případně baví?

Jsem už čtyři roky v důchodu a vůbec mi to nepřijde. Jedu pořád stejným tempem. Jen letos díky koroně jsem stejně jako mnozí jiní přerušil práci, ale ani se nezlobím. Vzal jsem to jako pokyn shůry – Troško, dej si pauzu! Tak si čtu, jím, spím, chodím na houby a těším se pohledy od lesíka Sosnovce do milovaného kraje.

Zrovna dneska jdu na stráň pod lesem natrhat si mateřídoušku, kterou usuším, dám do malých polštářků, ty pak rozhodím v posteli mezi velké polštáře a usínám s vůní léta. Je příjemné si uvědomit, že jako důchodce už nic nemusím. Můžu, když chci, ale nemusím. Prostě radost z volného času.

Jak se zdravotně cítíte? Netrápí vás něco?

Já jsem tak zdravej, až se za mnou lidi otáčejí! (smích) Ale vážně, jsem zcela v pohodě, jen trochu zvýšený cukr a tlak. Ale to má dnes asi každý druhý. A to nejsem na sladké!

Jak se udržujete v kondici a na co nedáte dopustit?

Moje babička říkala: „Ať se stará kobyla, ta má větší hlavu.“ Nečtu noviny, nekoukám na zprávy, zachovávám si klidnou a hlavně veselou mysl. Dobré jídlo, zajímavá knížka a zdravý spánek po obědě, to jsou moje léky, na které nedám dopustit.

Člověk se musí pořád na něco těšit a mít z něčeho radost. A to těšení a čistá hlava vám dodá tolik energie, že se cítíte pořád jako studenti. Jak se říká, všechny nemoci jsou ze stresu, jenom kapavka je z potěšení. (smích)

KDO JE ZDENĚK TROŠKA

Známý český režisér se narodil v roce 1953 v Hošticích u Volyně, kam zasadil i děj své slavné filmové trilogie Slunce, seno. Natočil řadu pohádek a zábavných komedií, za všechny jmenujme třeba Princeznu ze mlejna, Kameňák, Babovřesky nebo Čertoviny. Naposledy letos uvedl do kin pohádku Zakleté pírko.

Co podle vás Češi v důchodu dělají špatně nebo zanedbávají?

Mnozí si myslí, že už jsou vyřazeni ze hry. Čekají na konec života, což je největší blbost, protože ten přijde tak jako tak. Naopak je důležité si uvědomit, že nastala nová kapitola ve vašem životě, stačí si jen nastavit jiný jízdní řád a hotovo.

Začít si žít pro sebe. Užívat si každého dne. Najít si zajímavou činnost, vrátit se ke svým koníčkům, které jste z nedostatku času v životě zanedbávali. Cestovat s partou příjemných lidí po hradech, městech, chodit na zajímavé akce ve vašem městě, být mezi lidmi. To nestačíte stárnout! Pečovat o svou duši. Už starý pan Goethe říkal, že krásný mladý člověk je hříčka přírody, ale krásný starý člověk je umělecké dílo.

Chybí ve stáří humor?

Proč by měl chybět? Naopak, já se směju, už když ráno vejdu do koupelny a podívám se do zrcadla. Musíme se naučit být nad věcí, všemu se umět vysmát, i sami sobě. Nic nebrat vážně. Neberte život příliš vážně, stejně z něho nevyváznete živí, napsal jakýsi klasik. A je to pravda.

Je mi líto škarohlídů, jaký ti musí mít smutný život! Zahořklí sami v sobě, k okolí, jsou vlastně k politování. Na jednom šumavském hřbitůvku jsem našel nápis: „Pomni, člověče, jak krátce jsi živ a jak dlouho mrtev!“ Svatá pravda, velebnosti. (smích) Život je jen jedna premiéra, žádná repríza už nebude.

Jak trávíte volný čas a jaké máte záliby?

Mám jich tolik, že kolikrát nevím, co dřív. Jsem vášnivý čtenář, poslouchám klasickou hudbu, studuju historii, chodím na houby, cestuju tam a zase zpátky. A hlavně – mám rád lidi. Moc rád jím, hlavně vejce a rajčata a rajčatovou šťávu a takový oběd s milým člověkem je potěšením těla i duše. Miluju filmy pro pamětníky, dojímám se nad dobrým koncem. Čím je člověk starší, tím je měkkosrdcatější.

Rozmýšlím, že bych se zase pokusil o malování, zamlada mě to moc bavilo, stejně jako hra na klavír. Pak nějak nebyl čas. A teď, když už zase je, bych se k tomu rád vrátil. Opráším dávné opusy, které jsem kdysi hrával, třeba Exodus, Varšavský koncert, nakoupím barvičky, pastely, tempery a zase něco zkusím. Prostě si umět vyplnit den hezkou a příjemnou prací. A samozřejmě si uklohnit něco dobrého, bez toho by byl život ošizený. Dobrých receptů je dneska plný internet, stačí si vybrat.

Režisér Zdeněk Troška.Zdroj: Nextfoto.cz

Je Česko dobré místo pro stáří? Jak se vám tady žije?

Určitě je. Procestoval jsem mnoho zemí a všímal si všeho možného kolem sebe. Pořád se tu máme dobře, ať si říká, kdo chce, co chce. Jinde je v porovnání s námi daleko dráž, i když my si myslíme, že je to tady hodně drahé. Prostě kapitalismus, s tím už nic nenaděláme.

Je mnoho věcí, které by se daly vylepšit, odstranit, ale to je všude. Pokud člověk nechce snídat zrovna čápy s mákem, je to celkem v pohodě. Já sám žiju velice skromně, chutnají mi obyčejná česká jídla a jím je s radostí. Restované brambory s volským okem, posypané pažitkou, zapíjené podmáslím nebo kefírem… No, řekněte, nedali byste si?

Téměř každý rok natočíte nový film či pohádku. Kde stále berete inspiraci?

Těch motivů a námětů je kolem nás víc jak dost, stačí se pozorně dívat. Pak zapojit trochu své fantazie, přidat to a ono, a veselá scénka je na světě. A pohádek máme od našich klasiků také mnoho, takže jediný problém jsou jen peníze na jejich realizaci.

Co vás více „uspokojuje“? Bláznivé komedie, nebo právě pohádky?

Pohádka je samozřejmě hezčí, milejší, pro mě návrat do dětství. Ale komedie je oním řečeným kořením života. Smějeme se a tím mládneme.

Co vás i po tolika letech přiměje „vstát“ a jít do práce, usednout na režisérskou židli?

Natáčení pro mě není práce, to je radost. Snažím se vždy mít všechno nachystané na 150 procent, do detailu rozvržené a určené, a tím pádem jde pak práce lehce od ruky. Navíc jsem ranní ptáče, které vstává před čtvrtou hodinou ráno, plné energie a těšení se na natáčení.

Co nemám rád, je tudíž noční natáčení, to trpím. Jak ráno brzy vstávám, tak večer lezu brzy do postele. Film, který začíná ve 20:20 večer, už nevidím. A v zimě nedočkám ani Večerníčka. (směje se)

Když se ohlédnete, co vás ve filmu opravdu nejvíce bavilo?

Všechno. Každý záběr, každá scéna mají svoje kouzlo a mnoho možností, jak je nasnímat. Spolu s kameramanem se snažíme dát obrazu to nejhezčí, co zrovna denní světlo nabízí, ozvláštnit ho třeba speciálními filtry, snímáním v protisvětle, použití filmového kouře a tak dále. To dodá pohádce přesně onu atmosféru, kterou má mít. A potom různé vymyšlenosti, triky, které těší – třeba let kamery mezi stromy, chůze lidí po vodě, vznášející se víly nad vodou. Je s tím práce, to je pravda, ale o to víc pak povedený výsledek potěší.

Kterou historku rád vyprávíte a dáváte „k dobru“?

Těch je celá řada. Veselých i napínavých. Při natáčení noční scény na zřícenině hradu Helfenburk u Bavorova do Princezny ze mlejna nám přesně o půlnoci zhasla všechna světla. A nastala tma tmoucí, na krok nebylo vidět. Podivný pocit uprostřed mlčenlivých zdí. Štáb zmlkl, čekal, co se stane, odkud se vynoří nějaké strašidlo.

Samozřejmě kluky z výpravy nenapadlo nic jiného, než na sebe hodit černé hadry a shrbení v řadě za sebou tiše a zvolna přecházeli podél zdi dole na nádvoří. První a poslední nesli rozžatou svíci a mizeli za skalním výčnělkem. To našemu ženskému osazenstvu stačilo. Slovo by z nich nikdo nedostal, a to už je co říct, ani nedýchaly, neschopné udělat krok. A když se po delší době podařilo světla opět nahodit, za nic na světě by nešly samy na záchod. Otočil jsem se na svou vyděšenou kolegyni a nabídl se, že ji doprovodím. Už není třeba, tiše pípla… (smích)

Povězte mi, chystáte nyní něco nového? A jak to ovlivnil koronavirus?

Začátkem roku jsme s kolegou Markem Kališem začali psát scénář k veselohře ze současnosti. Pak přišla korona a bylo vymalováno. A tak jsme hodili papíry dolů do šuplete a čekáme na lepší zítřky. Doufám, že po covidu 19 nepřijde covid 20, 21, 22… Letos tedy nic, příští rok buď onu komedii, nebo pohádku. Záleží, která televize si co objedná.

Děkuji moc za rozhovor.

Dále doporučujeme