„Mají životní nadhled a eleganci.“ Děvčata první republiky zpovídala spisovatelka Jana Poncarová

Dojemné zážitky, elegance a inspirativní prvorepublikové hodnoty. I to spojuje ženy, které se narodily a vyrůstaly v době T. G. Masaryka. Alespoň podle spisovatelky a novinářky Jany Poncarové, které se podařil obdivuhodný počin – hned osm takových žen vyzpovídala a nyní o nich vydává knihu Děvčata první republiky. „Bylo pár momentů, kdy jsem si utírala slzy,“ říká spisovatelka v rozhovoru pro České důchody.

Jak vás napadlo připravit knihu o ženách, které žily za první republiky?

První republika se mi vždycky líbila. Asi díky eleganci, hodnotám, s nimiž si ji spojuju. Moje babička byla ročník 1926, dožila se devadesáti dvou let. Když odešla, chybělo mi její vyprávění o dětství a mládí. Svěřila jsem se s tím své kadeřnici Marušce a ona mi ukázala fotku své zákaznice paní Marie. Tak krásná a oduševnělá žena!

Chtěla jsem slyšet její příběh. Oslovila jejího vnuka a on souhlasil, abych přišla. Napsala jsem první rozhovor a poslala ho své kamarádce Barboře Baronové, která vydává literárně-dokumentární knihy převážně o ženách. Text se jí líbil, a tak mi řekla, ať pokračuju.

Jak jste dámy vybírala a jak probíhalo oslovování?

Když jsem o svém záměru řekla známým, dívali se na mě trochu zvláštně a říkali, že bude těžké sehnat ženy, jimž už bylo devadesát. Ale nebylo.

Například paní Hanu Gerzanicovou jsem potkala na jednom pietním aktu, kde recitovala báseň, na paní Annu Houškovou mi zase poslal kontakt můj přítel Earl Ingram, který je veteránem druhé světové války, před pár dny oslavil osmadevadesáté narozeniny a jenž se pravidelně vrací do Plzně, kterou v roce 1945 osvobozoval.

Vlastně jediným kritériem bylo, aby ženě bylo v době, kdy jsme rozhovor realizovaly, devadesát. A samozřejmě, aby s povídáním souhlasila.

Kdo se nakonec v knize objeví?

Myslím, že se nám povedlo vytvořit krásnou mozaiku devadesátiletých dam. Například paní Marie byla učitelka, paní Hana také učila, ale v Austrálii. Obě dámy se kdysi znaly jako dívky a v naší knize se – po těch dlouhých letech – pomyslně setkávají. Paní Hana sama přešla po komunistickém puči hranice, dost nebezpečně, paní Marie zůstala kvůli rodičům.

Zajímavý je příběh paní Marty Sandtnerové, sboristky Národního divadla, která se vdávala v pozdějším věku a nikdy neměla děti. Vyzpovídali jsme i ženy z Beskyd, které – v tom nejlepším slova smyslu – prožily obyčejný život a mají krásné vzpomínky na dětství i mládí.

Co bylo na rozhovorech nebo focení nejtěžší?

Někdy jsme se při rozhovorech dostali do začarovaného kruhu, ženy stále vyprávěly ty samé vzpomínky z mládí a dětství a nedostaly jsme se dál. Ale na to jsem například byla zvyklá od své babičky. A tak jsem s tím takto pracovala, nechala jsem ženy mluvit o tom, co považovaly za důležité.

O focení by měla hovořit hlavně Dita Pepe, která ženám pořídila krásné snímky. Myslím, že jsme si celý tvůrčí proces užily, ačkoli samozřejmě byly těžké a náročné momenty, ale celé to bylo jako pohlazení po duši. Velmi inspirativní.

Jak se je vůbec dařilo rozpovídat? Chtěly mluvit a vzpomínat?

Některé vyprávěly, jen jsem se posadila. S jinými jsme k sobě chvilku hledaly cestu, jakousi důvěru, ale nakonec se podařilo, aby se otevřely. Respektovala jsem ale žádost, pokud něco vyprávěly mimo záznam, a nepřály si, aby se určité věci v textech objevily.

Dojaly vás některé momenty? Které případně?

Bylo pár momentů, kdy jsem si utírala slzy. Například když mi paní Anna vyprávěla, jak tragicky zahynul její malý bratříček. Nebo když dvě ze žen vyprávěly, jak přišly už v dospělém věku o své syny.

Jaké to pro vás bylo – mluvit se ženami o několik generací staršími?

Úžasné. Každý příběh je jedinečný, ostatně jako život. Navíc mi připadá, že k této generaci mám blízko. Nedokážu říct proč. Možná proto, že mě doba první republiky okouzluje. A možná proto, že ráda poslouchám vyprávění starší generace o tom, jaké to dříve bylo.

Zajímá mě, jak s odstupem reflektují svůj život, co pro ně bylo těžiště – pro některé ženy dětství a mládí, pro jiné třeba až pozdější věk. Vždy jsem se pak ptala i na poselství, které mají pro mladší generace.

Je něco, co tyto ženy spojuje?

Myslím, že je to jistý životní nadhled. Pak je otázka, zda to souvisí s věkem, odžitými zkušenostmi, nebo s hodnotami, k nimž byly ženy v dětství vedeny. Tedy k odpovědnosti, samostatnosti, respektu, demokracii. Pokud přišla řeč na TGM, tak o něm hovořily s láskou, v podstatě všechny říkaly, že plakaly, když zemřel.

Spojuje je ale také elegance, dbají o sebe. A domnívám se, že to souvisí s oněmi hodnotami. Potom jsme si s Ditou všimly ještě jedné věci, všech devět žen, které jsme navštívily, žily doma obklopené svými blízkými – a to je nádherné.

Jak na tom byly ženy zdravotně? Jak žijí a nechybí jim něco nyní v takto pokročilém věku?

Jistě, některé z nich mají zdravotní problémy, dokonce vážnější, například jedna z nich velmi špatně vidí a tak dále. Ale nikdy si nestěžovaly, vždy byly velmi pozitivní, optimistické, hodně jsme se s nimi nasmály. I to je myslím věc, která souvisí s oním životním přístupem, s hodnotami, které jim vštěpila masarykovská výchova.

První republiku někdy vnímáme jako dobu noblesy, slušnosti a ekonomického rozkvětu. Jak jste ji vnímala vy a změnilo se něco na tom vnímání po dokončení rozhovorů?

Změnilo a nezměnilo. Jak jsem říkala, mám tu dobu ráda, ale neidealizuju si ji. Líbí se mi masarykovské hodnoty a elegance. Za tím vším je ale tvrdá práce. A to je to, co nám možná někdy chybí – uvědomit si, že vše máme ve svých rukách, že aby naše společnost uspěla, nejde to bez práce každého z nás. Vždyť každodenní práci zdůrazňoval i Masaryk.

Kdy kniha vyjde a čím je zajímavá?

Kniha by, pokud vše dobře půjde, měla vyjít koncem září nebo začátkem října letošního roku. Moc se na ni těším, protože bude díky Ditiným fotografiím krásná. Dita fotila ženy mimo jiné na starý fotoaparát Magnola. Vznikly úžasné snímky.

Navíc je kniha velmi hezky graficky zpracovaná. Obálka se inspirovala první republikou a zároveň je moderní. Kniha bude mít kulaté rohy a barevnou ořízku, i to přidá na atraktivitě. Moc tímto děkujeme všem, kdo knihu podpořili.

Děkuji moc za rozhovor.

Kniha Děvčata první republiky přináší vyprávění osmi žen, které se narodily a vyrůstaly v době prezidentování T. G. Masaryka, aby poté prožily bouřlivé 20. století – i kus toho současného – se všemi jejich zvraty a proměnami. Vše doprovází fotografie Dity Pepe, která pracovala i s dobovými archivy hrdinek. Vydání knihy je již zajištěno, peníze se vybraly v crowdfundingové kampani!