Injekce na hubnutí jsou obrovský byznys, říká Cajthamlová. U žen po padesátce má vážné obavy
O injekcích na hubnutí se v poslední době mluví velice často. Zatímco někdo je vnímá téměř jako zázrak, jiní jsou k nim nedůvěřiví. Názory se ale různí nejen mezi laiky, ale dokonce i mezi odborníky. Moderní léky proti obezitě mají zkrátka své zastánce i odpůrce. Do které skupiny patří známá internistka Kateřina Cajthamlová, kterou diváci znají z pořadu Jste to, co jíte?
Sledovat v Google Zprávách
Když v minulosti některá herečka či modelka výrazně zhubla, veřejnost ji okamžitě začala podezírat z toho, že drží přísnou hladovku. Dnes obvykle dříve či později někdo vysloví podezření, že její úbytek hmotnosti není jen tak a dotyčná dáma určitě musí používat injekce na hubnutí. Moderní léky proti obezitě, jako například saxenda, ozempic nebo mounjaro, jsou skutečně stále populárnější.
Někdy je člověku, který s kilogramy navíc bojuje, předepíše lékař, jiní je zoufale shánějí takzvaně pod pultem (což rozhodně nelze doporučit). V každém případě je zřejmé, že přestože se na první pohled zdá, že jde téměř o magický všelék, tato metoda hubnutí určitě není vhodná pro každého. Co o ní říká MUDr. Kateřina Cajthamlová? Ve svých soudech je zatím zdrženlivá, netají se ale tím, že některé okolnosti ji ohledně injekcí na hubnutí opravdu znepokojují.
Rozhovor s MUDr. Kateřinou Cajthamlovou:
Některé ženy po padesátce dostanou od lékaře doporučení zhubnout. Když se jim to nedaří, přicházejí na řadu injekce na hubnutí. Jak se na takové řešení díváte?
Mám k němu výhrady. Pokud člověk jí málo a my mu dáme ještě něco, co příjem potravy dál omezuje, je otázka, zda je to pro něj dlouhodobě dobře. Zvlášť u žen po padesátce mám obavy ze ztráty aktivní tělesné hmoty, především svalů. Její obnova je v tomto období obtížná. Proto tento způsob hubnutí považuji pro tyto ženy za velmi nevhodný.
Samotný pokles čísla na váze tedy podle vás nestačí?
Podstatné je také to, co člověk ztrácí. Pokud se odvodní a ztratí svalovou tkáň, nemůžeme se dívat jen na to, že váží méně. Právě ztráta aktivní hmoty je to, co mě znepokojuje. U žen po padesátce bych byla velmi opatrná.
V rozhovoru jste několikrát zmínila, že lidé s obezitou bývají automaticky považováni za někoho, kdo se přejídá. Co vám na tom vadí?
Že se přehlíží genetika i to, co má konkrétní člověk za sebou. Setkávali jsme se s lidmi, kteří jedli méně a měli nedostatečnou výživu. Přesto byli kvůli své hmotnosti vystaveni šikaně, bohužel někdy i ze strany zdravotníků. Pokud takovému člověku ještě dál omezíme příjem potravy, ptám se, zda mu dlouhodobě pomáháme.
Výhrady máte také k finanční stránce této léčby. Proč?
Je to velký byznys. Lidé si léčbu sami hradí a pro mě je otázkou, proč jim na ni zdravotní pojišťovna nepřispívá, pokud má zdravotní přínos. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Jsou ochotni zaplatit hodně peněz a někdy přitom riskovat i své zdraví. Nemyslím si, že je to dobře.
Co podle vás v debatě o injekcích na hubnutí zůstává stranou?
Dlouhodobá perspektiva. Bude si člověk takový lék financovat do konce života? Co se stane, až ho vysadí? Mám obavy z návratu hmotnosti i z toho, jaké bude potom složení těla. Ztracená svalová hmota a znovu nabraný tuk nejsou totéž. Nestačí proto řešit jen to, kolik kilogramů člověk během léčby shodí.
Od léků jsme se dostaly i k dietám a tlaku na štíhlost. Co vás na tomto tlaku nejvíc znepokojuje?
Že může poškozovat zejména citlivé a úzkostné lidi. Když někdo od dětství poslouchá od babičky, maminky, tatínka i z televize, že má nějak vypadat a má se omezovat v jídle, snadno tomu uvěří. Stravování a diety jsou dlouhodobě byznys. Ale tělo ke svému fungování potřebuje dostatek potravy. Obávám se toho, kam nás neustálé omezování a nespokojenost s vlastním tělem vedou.
Jakou roli v tom hrají lékaři?
Právě lékaři by měli s tímto tlakem přestat. Měli by vnímat biologické rozdíly mezi ženami a muži a naslouchat tomu, co jim pacient sděluje. Není vhodné automaticky mu vyvracet jeho zkušenost, když říká: „Skoro nejím a stejně tloustnu.“ Pacient přináší informace, se kterými má lékař pracovat.
Co byste si přála změnit v přístupu k lidem s obezitou?
Aby zesměšňování a ponižování kvůli hmotnosti vystřídal respekt. Aby se bralo v úvahu, že na obezitě se podílejí také vrozené dispozice a poruchy metabolismu. A aby se lidé s obezitou přestali skrývat, ubližovat sami sobě a začali žádat, aby se k nim společnost chovala slušně. To považuji za zásadní.
