Lidé po šedesátce se bojí, že práci nevydrží: Únava a tempo berou síly, tělo už nestíhá

Práce po šedesátce je pro mnoho lidí každodenní boj s únavou, bolestí a strachem, zda jejich tělo vydrží až do důchodu. Zatímco stát počítá s delší pracovní aktivitou, realita ve výrobě, na směnách i v náročných profesích bývá mnohem tvrdší. Nejde jen o nechuť pracovat, ale o hranici sil, na kterou naráží stále víc starších zaměstnanců.

S vyšším věkem už práce pro řadu lidí nepředstavuje jen rutinu, ale stále větší zátěž. Síly ubývají, tělo se vzpamatovává pomaleji a běžný pracovní den stojí člověka mnohem víc než dřív.

Počet pracujících lidí nad 60 let v Česku výrazně vzrostl. České důchody upozornily, že práce po šedesátce už dávno není okrajová záležitost. Problémem mnohdy není samotný věk, ale pracovní tempo, směny, stres, dlouhé stání a horší regenerace.

Lidé se v diskusi pod článkem často shodovali na tom, že po šedesátce už nejde jen o nechuť vstávat do práce, ale o skutečné fyzické vyčerpání. Mnozí psali o tom, že ráno vstávají se ztuhlým tělem, po práci už na nic nemají sílu a do důchodu jim přitom zbývají ještě roky.

Nejčastěji zaznívá únava a strach, že tělo už to nevydrží

„Vstávání po 60 není vstávání, ale exhumace!“ napsal Jiří Kučera.

Lenka Vránová přidala vlastní zkušenost: „Je mi 60+, mám fyzicky náročnou práci a už to také tak cítím, jak píšou. Do důchodu mám ještě pět let. Ráno se mi špatně vstává, i když spím celou noc, nejhorší jsou klouby, i když se člověk každý den alespoň 15 minut rozhýbe cvičením. Do důchodu to asi nevydržím.“

Alice Holá popsala podobný stav ještě otevřeněji: „Je to hrůza a děs pracovat po 60, pořád si říkám, jestli to vůbec do těch 65 let vydržím, opravdu to jde poznat a doma by mi bylo 100× líp. Únava, bolesti, tempo, a důchod vám nikdo nedá. A po práci už vám na nic nezbývá energie a o víkendu se tak akorát seberete a v pondělí zas.“

Mnohé ničí hlavně tempo a tlak na výkon

Jaroslav Kantor upozornil na to, že problém není jen věk, ale hlavně pracovní režim: „Když máte na vykonání práce jen pár vteřin nebo třeba minutu, musíte být rychlí jako zamlada. Jinak bohužel se vaše výplata hodně sníží.“

Jitka Kouřilová přidala zkušenost z fyzické práce: „Celý život na 3 směny, normy a rukama, samozřejmě že se to v 60 letech projevilo, ale zaměstnavatele to vůbec nezajímá. Teď už skoro rok marodím, samozřejmě že přetížení, takže pomalu přemýšlím o předčasném důchodu, i když to znamená, že budu mít nižší důchod.“

Simona Zvaricová to vzala ještě ostřeji: „Hlavně tohle není vůbec normální. Žádné tělo nebylo takto nastaveno, aby vydrželo vražedné tempo dnešní doby a v tomto věku.“

Vedle vyčerpání zazněla i obava, že starší už nikdo nechce

Luboš Moravec otevřel jiný problém: „Já jsem chtěl pracovat i po šedesátce, ale bohužel o mne nikdo nestál. Tedy nechtěl jsem pracovat manuálně, to bych už nedal. Jenže na kancelářské pozice nás staré nikdo nevezme. Personální agentury mi to neoficiálně naznačovaly a odpovědi na inzeráty byly jako přes kopírák: dali jsme přednost jinému uchazeči.“

Tohle je také zajímavý pohled, který se v komentářích objevil. Stát počítá s delší pracovní aktivitou, ale někteří mají pocit, že jim pro ni nevytváří podmínky. Článek připomíná, že řešením nemusí být hned odchod z práce, ale úprava režimu, kratší úvazek, méně nočních směn nebo přesun na méně zatěžující práci. Jenže právě to podle reakcí v praxi často chybí.

Ozval se i jiný pohled

Světlana Urbanová připomněla, že problém nemusí být u všech stejný: „Pracuji s mladými a staršími lidmi. Nejhůře se vstává těm mladým, dokonce častokrát nepřijdou ani do práce.“

Pavel Vašut přidal ironickou poznámku: „No a proto se posouvá odchod do důchodu.“

Eva Cermanová naopak vnesla do debaty zkušenost člověka, který už v penzi je: „Už jsem pár let v důchodu, šla jsem v šedesáti. Ale moc dobře si pamatuju, jak se mi poslední měsíce před nástupem do důchodu zdály v práci k nepřežití. Neumím si vůbec představit, že bych to ve zdraví fyzickém i psychickém mohla vydržet déle.“

V reakcích se setkávají lidé z výroby, směnného provozu i ti, kteří už práci opustili. Společné mají hlavně to, že po šedesátce mnozí nezačínají řešit, jestli chtějí pracovat, ale jestli to jejich tělo ještě zvládne.

Téma není o lenosti, ale o hranici sil

Debata ukazuje, že u práce po šedesátce už nejde jen o jednotlivé stížnosti. Čím déle mají lidé zůstávat v zaměstnání, tím víc bude záležet na tom, jestli se tomu přizpůsobí pracovní podmínky i celý systém. Bez toho poroste počet lidí, kteří skončí na nemocenské, odejdou do předčasného důchodu nebo z práce vypadnou úplně. A to už není problém jednotlivce, ale i celé společnosti.