Kaskadérka Hana Dvorská: Ze střech už padám zpaměti. Kdybych si sedla a kňourala, tak zareznu

Hana Dvorská není klasickou seniorkou, přestože letos v září oslaví už 61. narozeniny a během dalšího roku bude moci požádat o důchod. Celý život se věnuje tělovýchově a jako kaskadérka už nespočetněkrát skočila z okna, vyběhla z hořícího domu nebo se nechala srazit autem.

Kaskadérka Hanka Dvorská ani po šedesátce neztrácí elán a chuť do života, a to i přes velké zdravotní problémy, které se jí nevyhnuly. Tahle čiperná ženská, která stála po boku Orlanda Blooma, Brada Pitta nebo Angeliny Jolie, se těší na každý nový den. A má také pro své vrstevníky cennou radu, jak zůstat fit i v pokročilém věku.

Letos oslavíš už 61. narozeniny, je to tak?

Budu mít sice 61. narozeniny, ale protože mně loni zakázali oslavit šedesátiny, tak je budu slavit až letos. Každý říkal, že mu covid rok ubral, mně přidal.

O tobě se ví, že nejsi klasický důchodce. Oficiálně ale v důchodu jsi, nebo ještě ne?

Nevím, asi ano. Já jsem si to nepočítala, ale mám dvě děti a celý život poctivě pracuji, tak už mě tam možná zařadili.

To bys věděla podle toho, jestli ti chodí důchod.

To ne, to si musíš sama zažádat. Prý mi ale neuteče, bude se to tam střádat do té doby, než tam přijdu.

Jsi si tím jistá?

Někdo mi to říkal. (Důchod je možné opravdu doplatit i zpětně, a to až pět let dozadu od vzniku nároku na důchod. Hanka dosáhne důchodového věku během příštího roku, pozn. red.)

Když se tenkrát rozesílaly roušky důchodcům, tak ti přišly?

Ano, to mně přišly.

O tobě se nicméně ví, že nejsi typický důchodce. Co si o českých důchodcích myslíš?

Že to jsou určitě dobří lidé. Jsou to lidé, kteří žili v komunismu a to znamená, že hodně pracovali. Museli jsme pracovat, dělalo se osm a půl hodiny. Lidé museli makat, i když samozřejmě byli tací, kteří to nějak obcházeli.

Já jsem byla učitelka, učila jsem 29 hodin tělocviku týdně, což byl hodně náročný úkol s dětmi. Myslím si, že mají za sebou docela propracovaný život, a teď by si zasloužili nakupovat a všechno zaplatit, aby si to užili.

Jak vnímáš důchodce a aktivní život nebo sport?

Myslím si, že jsou dobří, ale záleží kteří. Já se pohybuji v kruzích aktivních lidí, všichni kluci a holky, kterým je teď šedesát, jsou úplně v pohodě a sportují. Byli jsme zvyklí tvrdě sportovat, nebyla žádná fitka nebo přístroje. Chodili jsme na výlety, byli jsme vychovaní ke sportu a u těch, kteří to zažili, to přetrvává dodnes. Naopak jsou někteří daleko čipernější než někteří třicátníci. Může to být ale tím, že žiju ve své aktivní bublině.

Každé ráno hodinu běhám

Jak vypadá tvůj den?

Každý den je krásný. Každý den běhám, pokaždé vstanu v 5:20 ráno. Celý život snídám kávu a bílý rohlík. Ráno vždy uběhnu hodinku, kolem osmi kilometrů. Doma se osprchuju a pak jdu do fitka, kde předcvičuji asi čtyři hodiny denně mladým holkám. Jógu, posilování, kardio a další. Předcvičuji každý den, zatím si mě tam nechávají, jsem tam taky nejstarší.

Jinak musím doma i vařit a podobně. Na stará kolena jsem si teď koupila i zahrádku, mám ji pár minut od domu. Mám radost, jak to tam pučí, buď si tam čtu, nebo se připravuji na hodiny, stahuji na cvičení hudbu a podobně. Pak jdu domů, za deset minut deset si beru pyžamo a v deset spím jako mrtvola. Na televizi nekoukám, ta mě nebaví. Takový mám režim. Už celý život, v deset hodin chodím do postele.

Trápí tě nějaké zdravotní potíže?

Mám to komplikovanější, protože jsem sebou jako kaskadérka celý život mlátila o zem a padala ze střech, aut, z koní. Mám trochu bolavé lokty, ramena, kolena. Se vším jsem byla na operaci. Každý den cvičím, shybuji na hrazdě. Tělo na to není dělané, já jsem tak ale naučená.

Oddělala jsem si ramena, byla jsem s nimi na operaci. Byla jsem i na operaci s vazy v kolenou. Všechno mě bolí, ale nepovolím. Kdybych si měla sednout a kňourat, tak zareznu a už to nerozhýbu. Lepší je tu nemoc přemoct a hýbat se, to je důležité. Pohyb rovná se život.

Měla jsi i problém s hlavou, s nádorem…

Ano, nádor. Tak co, dokud žiju, tak žiju. Mám nádor v mozkovém kmeni, řekli mi, že ho nemůžou vyndat. Mohla bych přestat chodit, protože je to v důležitém centru. Špatně vidím periferně i celkově, ale naučila jsem se s tím žít.

Takže ho pořád máš?

Pořád tam je. Nedá se vyndat, byla jsem na gama noži, kde mě ozářili a ohraničili ho. Důležité je, že neexpanduje, neleze dál do mozku.

Nemá tam být, takže to nějaké problémy dělá, dá se s tím ale žít a zvyknout si. Člověk si zvykne na všechno, musíš dělat jakoby nic. Někdy se mi hlava motá nebo bolí, tak si na chvíli sednu, než to nepřestane. Mám si stěžovat? Koho by to zajímalo.

Stále chodím po rukou a dělám přemety

Stále děláš kaskadérku, není to velké riziko?

Musím vědět, na co si troufnu. Tělo má ale pohybovou paměť, když mám spadnout ze střechy, tak to nějak umím. Jako když je člověk slepý, taky se naučí s přesností pohybovat po bytě. Moje tělo má pohybovou paměť, co umím dělat, dělám. Chodím po rukou, dělám přemety, kotrmelce. Cítím se na to. Nejhorší ale je, že nádor tlačí na zrakový nerv, takže špatně vidím, to je pravda. Jedním okem vidím mlhu. Ale ještě vidím. Takže dobrý.

Jak tě ovlivnil koronavirus?

To byla nádhera! Přestěhovali jsme se s partnerem před rokem na chatu, tam jsme si žili, běhali, dívali se, jak v přírodě všechno pučí. Dělali jsme si krásné dny. Byla zima, sekali jsme dřevo, běhali, chodili se otužovat do jezírka. To bylo super.

Pak se to na chvíli otevřelo, tak jsem chodila do fitka, než se zase zavřela. Zaplaťpánbůh jsem covid neměla, byla jsem zdravá. Žila jsem pořád normálně, neskrývala jsem se v žádném krytu, aby na mě náhodou něco nevlezlo, chodila jsem běhat.

Lidi jsou zvyklí se mnou cvičit a trénovat, ale vláda jim to zakázala. Tak jsem jim řekla, že chodím každé ráno běhat a pokud někdo chce, může se přidat. Měli jsme náhodná setkání na Petříně a běhali jsme.

Je daleko lepší dělat imunitu otužováním a posilováním, dýchat čerstvý vzduch, než být někde zavřený a zamaskovaný v roušce, nikam nechodit. Důležité je tělo otužovat a být silní a připravení, kdyby nás to náhodou dostalo, abychom neumřeli a ubránili se, aby se nás nemoc bála a ani na nás nevlezla.

Opravdu jsme se každý den chodili koupat do ledové vody na Petříně, do jezírek, kde jsme si i vysekávali led, protože to v zimě zamrzlo. Cítíme se zdravě. Teď chodím skoro každý den v šest hodin večer plavat do Vltavy. To už není otužování, ale koupání, i když Vltava je pořád dost studená.

Co tvoji cvičenci, nezlenivěli?

Nějací ano, ale už je zase rozhýbávám. Samozřejmě když měli home office, museli doma sedět na zadku. Když člověk nemá vedení a bič nad sebou, tak nejdou. Teď přišli, mám tam třicet lidí a zase to jede. Polovina z nich byla třeba o tři kila tlustší, ale jsou šťastní, že zase můžou běhat a cvičit. Lidi zlenivěli, ale já je z toho zase vyháčkuji.

Co bys vzkázala všem lidem nad šedesát?

Hýbejte se, sportujte. Najděte si kamaráda nebo skupinu lidí, to je nejlepší. Když člověk sportuje sám, je to nuda, o ničem. Lepší je větší skupina lidí.

A choďte. Když už nemůže někdo běhat nebo cvičit, tak choďte, každý den. Chce to zavést do života pravidelnost, je potřeba každý den alespoň hodina svižné chůze. I při rychlé chůzi se dá povídat. Člověk se to naučí a pak bez toho nemůže být. Je to hrozně zdravé.

Hýbejte se, neseďte a nekoukejte na blbé seriály nebo zprávy, kde vás jenom straší. Stres je zabiják, ničím se nestresujte. Hlavně v životě používat vlastní mozek.

Hani, moc děkuji za rozhovor. Těším se, až si půjdeme zase zaběhat!

Foto: Se souhlasem Hany Dvorské