Chodíme kolem horké kaše, zdroje se tenčí. Reforma důchodů si vyžádá i nepopulární opatření

Nekonečná pasivita politiků při přípravě důchodové reformy zvyšuje hrozbu budoucí finanční a ekonomické stagnace Česka. Je o tom přesvědčen ekonom Daniel Münich. „Nejzásadnějším problémem důchodů je vysoký dluh současného prvního důchodového pilíře, tváří v tvář neúprosnému výhledu rychlého demografického stárnutí,“ píše v komentáři pro České důchody.

Před lety jsem napsal, že „…diskuse o potřebě důchodové reformy se nám pravidelně vrací přinejmenším patnáct let, možná i déle. Reálně se toho za tu dobu neudělalo dost na to, aby se problém zmenšil. Problém se spíše zvětšuje a možnosti, jak ho řešit, postupem let odpadají. Jediné, co zůstává, je lhostejnost politické reprezentace i většinové společnosti pod heslem, že ono to nakonec nějak dopadne.“

Dnes, po pár dalších letech, by v mém tehdejším konstatování stačilo zvýšit těch zmíněných patnáct let na osmnáct. Hnutí ANO sice mělo penzijní reformu jako velkou prioritu od roku 2017, ale ve vládě pro ni nehnulo ani prstem. Viditelnou snahu vyvíjelo pouze Ministerstvo práce pod vedením ministryně ČSSD Maláčové. Vytvořilo zázemí další v řadě důchodových komisí, tentokrát pod vedením rektorky Mendelovy univerzity Danuše Nerudové. Komise v rámci omezených možností návrh reformy skutečně připravila a ministerstvo ho vzalo za své.

Zásadním nedostatkem však bylo, že chyběl zájem na reformě spolupracovat ze strany premiéra a ministerstva financí. Hlavně pokud jde o zajištění zdrojů financování budoucích důchodů. Je pak licoměrné tvůrcům reformy vyčítat, že v ní část o financování chybí. Bez shody na zdrojích dodatečných financí ale důchodová reforma nebude nikdy. Opět se nám tak vrátil již slavný výrok Vladimíra Špidly, že „zdroje jsou“. Problém je, že na ty zdroje už dvě dekády nechce žádný politik ukázat prstem. S každým rokem nicnedělání se však očím skryté zdroje ztenčují a ztenčují.

Pokud budete mít pocit, že jste následující myšlenky již někde dříve četli, nemýlíte se. Pouze jsem aktualizoval můj tři roky starý text.

Marná varování

Místo dalšího úvodu připomenu varování, která v Česku málokdo bere vážně. Zpráva Evropské komise o pokroku českých reforem z února roku 2019 varovala: „…v oblasti zlepšování dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí nebylo dosaženo žádného pokroku…dlouhodobou fiskální udržitelnost ohrožuje také předpokládaný nárůst veřejných výdajů na zdravotní péči v souvislosti se stárnutím obyvatelstva…. Vláda [Andreje Babiše] přijala opatření, která zhoršují jeho udržitelnost…a proto se doporučuje zlepšit dlouhodobou udržitelnost veřejných financí, zejména důchodového systému“.

Zanedlouho poté červnová zpráva (2019) Národní rozpočtové rady na základě projekcí varovala: „…české veřejné finance zůstávají i nadále dlouhodobě neudržitelné… ani nová data ČSÚ neukazují na žádný zásadní zvrat v dlouhodobých trendech… česká populace nadále stárne… to při zachování stávajících příjmových a výdajových politik povede k výraznému růstu výdajů na důchody a zdravotní či dlouhodobou péči… na vykompenzování tohoto vývoje nebude stačit ani pokračující ekonomická konvergence k vyspělejším státům… nepříznivý vývoj po roce 2030 bude akcelerovat… kolem roku 2047 dojde k překročení hranice takzvané dluhové brzdy… dluh sektoru veřejných institucí poroste dál… v roce 2069 dluh dosáhne 222 % HDP. S každým rokem odkladu provedení potřebných změn dochází k nárůstu jejich nákladů. Čím později k nim tedy bude přistoupeno, tím budou pro společnost bolestivější.“

Vládní tandem ANO a ČSSD, který to táhl osm dlouhých let dvou volebních období, se však dobral pouze zrušení druhého důchodového pilíře, problematicky vysokého zvyšování důchodů, dalšího zvýhodňování dobrovolného penzijního spoření pro penzijní společnosti a zastropování původně autonomního zvyšování věku odchodu do důchodu. Po světové a domácí ekonomické krizi na počátku druhé dekády nového století, tedy po roce 2014, se propásla jedinečná reformní příležitost nabídnutá dlouhým obdobím dynamického ekonomického růstu. V letech 2018 až 2019 se neudělalo nic a pak přišla pandemie, nyní válka na Ukrajině.

Vládní přístup „po nás potopa“ odhalila již před mnoha lety bezelstná řečnická otázka tehdejšího premiéra Babiše v souvislosti s ochranou životního prostředí: „Proč máme řešit teď, 31 let dopředu, rok padesát, jenom proto, že tu teď něco tvrdí Evropská komise?“ A řekl to navzdory tomu, že před důchodovým problémem nás varuje dlouhé roky nejen Evropská komise, ale také naše vlastní Národní rozpočtová rada.

Co dělat

Dlouhodobá pasivita vlád ohledně zajištění dlouhodobé rozpočtové udržitelnosti důchodového systému zvyšuje hrozbu budoucí finanční a ekonomické stagnace až nestability ekonomiky s mnoha negativními sociálními dopady na většinu obyvatel. A dopady na chudší a ekonomicky méně zajištěné seniory jsou již na obzoru.

I pro novou vládu Petra Fialy platí, že by měla bez dalšího otálení rozpracovat a implementovat několik opatření zásadnější povahy a dlouhou řadu opatření dílčích. Nepopulární, ale nutná opatření musí břímě již probíhajícího demografického stárnutí co nejdříve začít rozkládat napříč generacemi, současnými i budoucími. Musí zohlednit ekonomické a časové možnosti generací se na stáří ekonomicky a jinak připravit.

Průběžné financování

Zdaleka nejzásadnějším problémem důchodů je vysoký dluh současného prvního důchodového pilíře, tváří v tvář neúprosnému výhledu rychlého demografického stárnutí. Ve statistikách národního účetnictví ho sice nevidíme, ale v projekcích do budoucna je vidět zcela zřetelně. Proto se mu říká dluh implicitní. Ohrožení udržitelnosti veřejných financí jako celku totiž představuje zásadní ohrožení ekonomických a sociálních podmínek života celé české populace v horizontu již 30 let, tedy včetně nemalé části těch již dávno narozených. Hlavně o tom hovoří obě v úvodu zmíněné zprávy.

Jako relativně implementovatelné se nabízí kombinace parametrických změn: zvýšení sociálních odvodů a příspěvků na důchody ze státního rozpočtu, další zvyšování věku odchodu do důchodu, snižování zásluhovosti penzí a nižší tempo valorizací důchodů. Doplnit by to mělo zpřehlednění systému, posílení informovanosti a včasné varování pojištěnců, jak to navrhla již zmíněná poslední důchodová komise Danuše Nerudové.

Pracovně více zapojme mladší

Vedle parametrických změn se však nabízí řada opatření dílčích, jejichž potenciál posílit finanční udržitelnost budoucích důchodů je nezanedbatelný. Jde o kroky vedoucí k vyššímu plnění veřejných rozpočtů (daň z příjmů a pojistné odvody), díky vyšší zaměstnanosti, pracovní participaci a vyšší produktivitě práce.

Pracovní zapojení mladších lze zvýšit dostupností veřejných služeb spojených s péčí a výchovou menších dětí. Tedy návrat ke zrušenému nároku na dostupné místo od 2 let věku dítěte. Snižme vysoké zdanění pracovního zapojení méně vydělávajících druhých z rodičů. Možnost skloubení práce s rodičovstvím oslabí zastarávání lidského kapitálu, zvýší produktivitu a zvýší nízkou porodnost.

Snižme mnohdy zbytečně vysoký průměrný věk příchodu mladých na trh práce v důsledku neefektivně nastaveného vzdělávacího systému. Zvraťme trend zvyšování podílu dětí nastupujících na školu až v sedmi letech; snižme neefektivně dlouhou průměrnou dobu vysokoškolského studia; zvyšme podíl profesně orientovaných krátkých bakalářských programů; usnadněme rodičovství během studia nízkoúročenými a splátkově bezrizikovými půjčkami.

Zapojme více i starší

Vyšší dostupnost předškolních zařízení, služeb terénní a paliativní péče o postižené a nejstarší rodinné příslušníky uvolní ruce a zvýší pracovní zapojení dnes celodenně pečujících rodinných příslušníků ve věku 50 až 65 let, zpravidla žen a čerstvých babiček, mnohdy nuceně odešlých do starobního důchodu předčasně.

Omezme vysoký podíl předčasných odchodů do důchodu motivací k práci po dosažení paušálního důchodového věku, vraťme se k autonomnímu zvyšováním tohoto věku, jak velí prodlužující se věk dožití (smutný dopad covidu od dlouhodobých trendů odečtěme).

Dalším v řadě problémů je výhled zvyšujícího se počtu i podílu seniorů ohrožených relativní příjmovou chudobou. Plejáda řešení by vydala na další článek. Posilme proto konečně finanční neutralitu pojistných odvodů a výplat dřívějších důchodů pro zdravotně náročné profese.

Investujme více do budoucnosti

K finanční udržitelnosti důchodového systému může výrazně přispět dlouhodobě vyšší ekonomický růst. To se však neobejde bez navyšování investic do vzdělání nejmladších generací, školství, kvality práce učitelů a jejich platů. Česko zde dvacet let neskutečně škudlilo. Relativní platy českých učitelů patřily dlouhodobě k nejnižším v zemích OECD a na regionální školství jsme dávali velmi málo.

V této oblasti lze ale minulé vládě Andreje Babiše připsat kladné body, protože výdaje i platy učitelů dotáhla skoro na průměr zemí OECD. Nadále ale hledejme a odstraňujme překážky v zapojení jinak vysoce vzdělaných mladých žen do výzkumu, protože v tomto jsme se z již tak špatných pozic propadli na úplné dno EU.

Řada opatření s problémem důchodů nesouvisí jen zdánlivě. Na vládních stolech ale doposud nebyla. Ano, většina těch opatření bude více či méně bolet. Prostě řešíme obrovský problém. Avšak další zbabělé, pasivní a nezodpovědné čekání na zázrak nás všechny bude později bolet diametrálně více a ty sociálně slabší mezi námi obzvlášť.

Další problémy až další v řadě

Až pak vidím potřebu zvýšit odolnost důchodového systému vůči oscilující věkové struktuře populace kapitálovým fondovým spořením. Tyto demografické oscilace totiž budou ve výhledu zastíněny necyklickým demografickým stárnutím.

Byť je posílení kapitálového spoření na důchod (fondové) stále žádoucí, mějme na paměti, že to neřeší náš problém číslo jedna – implicitní zadlužení průběžně financovaného důchodového systému.

Autorem textu je Daniel Münich, IDEA při CERGE-EI

Foto: Adobe Stock