Spisovatel Rudolf Křesťan: Jsem zletilý důchodce a trápí mě „kolenovirus“

Spisovatel a bývalý redaktor Rudolf Křesťan letos oslaví 79. narozeniny. Svou profesi ani v důchodu neopustil, stále píše fejetony, přispívá do časopisů a účinkuje v rozhlasu. Díky tomu si udržuje neustále bystrou mysl a smysl pro humor. V rozhovoru pro České důchody se fejetonista zamýšlí nejen nad samotnými důchody a současnou politickou situací, ale také nad radostmi života, které ho činí šťastným.

Jak jste prožil konec roku?

Kromě jiného jsem rozesílal PF s obrázkem od ženy Magdy, ilustrátorky většiny mých fejetonových knížek. Jde o nakreslenou loď s doprovodným přáním klidné plavby v dohledné budoucnosti.

Dával jste si po Silvestru nějaké předsevzetí?

Že se budu častěji věnovat domácímu rotopedu. Podle znalců je to účinný prostředek k vyrovnání sedavého způsobu života. Přitom je kuriózní, že člověk se nachází na rotopedu právě – vsedě.

Letos oslavíte 79. narozeniny. Jestli se mohu zeptat, jak dlouho jste v důchodu?

Jsem zletilý důchodce. V běžném životě se počítá zletilost od osmnácti let. Já jsem penzistou už o rok víc. V příštím letopočtu by to mělo být rovných dvacet. Možná bych pak to kulaté důchodové výročí měl nějak stylově oslavit. Třeba si koupit boty zvané důchodky.

Po ukončeném pracovním poměru jste před lety přešel takzvaně na volnou nohu. Stýská se vám po bývalém trvalém zaměstnání?

S mými zaměstnáními vždycky do jisté míry souviselo i psaní fejetonů. Zůstal jsem u té záliby i po stálém pracovním poměru. V současnosti čtu své vyprávěnky v Českém rozhlase, publikuji fejetony ve Vlastě a taky v seniorském čtvrtletníku Vital.

V tomhle směru se pro mě moc zásadního nezměnilo. Věnuji se tomu žánru s láskou od šestnácti let a náš vzájemný vztah trvá dodnes. Postupně tak vzniklo dvacet knižních sbírek v celkovém nákladu čtvrt milionu výtisků. Ta zatím poslední s názvem Tajemné kotě.

Když je člověk v pracovním poměru, o leccos mu pečuje zaměstnavatel. Jak ta změna proběhla u vás?

Tak například od doby, kdy jsem na volné noze, nestará se mi o daně a různé odvody zaměstnavatel. Ještě že mi v těchto náležitostech kolem mé autorské činnosti pomáhá spolehlivá daňová poradkyně paní Vacková. Její zásluhou je, že u finančního úřadu, u zdravotní pojišťovny, ani u sociálního zabezpečení nemám žádnou sekyru, jak se v hospodském žargonu říká dluhům.

Při cvičení bezděky hýkám

Jak se udržujete zdravotně?

To je otázka na tělo. Tedy doslova. Kromě už zmíněného rotopedování se věnuji ještě cvikům pro zlepšení kolen. Při jednom z těch cviků bezděky hýkám, takže si tím procvičuji i hlasivky. Před pandemií jsme chodili se ženou rádi do podolského bazénu a hodláme se tam v dohlednu zase vrátit. Pokud se týče mé labilnější chůze, pomáhám si skládací tyčkou. Mohl bych si možná říkat tyčkař, podobně jako jsou označováni atleti věnující se skoku o tyči.

Jak vnímáte české důchody?

Vzhledem k tomu, že i nadále se mohu aktivně věnovat svému autorskému konání, nejsem úplně typickým důchodcem. Navíc se v oblasti důchodové politiky nepokládám za zasvěceného odborníka. Ale vím tolik, že v Německu jsou penze podstatně vyšší, v Albánii naopak výrazně nižší. Bylo by určitě vítané, kdybychom se přibližovali spíš k Německu než k Albánii.

Současnému stavu se někdy vyčítá, že vyplácenými penzemi jsou zadlužovány příští generace…

Vykládejte to lidem, kteří celý život poctivě pracovali. A mnozí v hodně náročných profesích. Už léta slýchám debaty o naléhavosti důchodové reformy. Ale – jak jsem pochopil – zatím skutek utek.

Nemohu si odpustit poznámku, že výčitky o utrácení prostředků budoucích generací se neposlouchají zrovna dobře. Ale budiž ke cti našich sedmi vnoučat z obou stran našeho manželství, které je pro každého z nás druhé, že nám zatím nepřipomínají, že našimi penzemi uždibujeme z jejich budoucna.

Jak snášíte podmínky v koronavirové době?

Zatím – tedy v druhém lednovém týdnu – nás s Magdou koronavirus nezasáhl. Snad k tomu dílem přispělo i trojnásobné očkování, které máme oba. Ad koronavirus: docela mi stačí můj kolenovirus.

V šedesátých letech minulého století jste v tehdejším časopise Mladý svět začínal svou autorskou dráhu jako reportér. Co vám ta zkušenost dala?

Takové zkušenosti není možné dostat ani od Ježíška. Nejen že jsem měl možnost poznat různá prostředí a místa v domovině, ale cestoval jsem i po čtyřech kontinentech. Reportáže mi nabídly nadhled, za který jsem vděčný. Snažil jsem se ten nadhled pak zúročit i ve fejetonech. V šedesátých letech byl Mladý svět relativně svobodomyslný a dával svým redaktorům možnost uplatnit se podle jejich naturelu.

Můžete uvést nějaký příklad?

Tak jsem třeba měl možnost podílet se – jako pokusný králík – na lékařském výzkumu, kdy jsem s ostatními dobrovolníky byl sto hodin vzhůru. Stejně tak experimentálně jsem si nechal aplikovat LSD pod dohledem lékařů. Prožitky jsem pak reportážně vylíčil. Podobně i svou dobrovolnickou pomoc při stavbě nemocnice v Súdánu. Tam jsem se kromě jiného divil, že i černoši se potí, ačkoliv jsem si do té doby myslel, že jsou na horko zvyklí.

Operoval mě opilý chirurg

Zažil jste jako reportér taky nějaké krušné chvíle?

Někdy zcela nečekaně. Například, když jsem při reportáži v bývalém SSSR dostal bolestivý zánět slepého střeva. V Rostovu na Donu mě akutně operoval podnapilý chirurg. K jeho cti však budiž řečeno, že zákrok provedl bravurně, jak mi bylo po návratu v Praze při kontrole potvrzeno. Asi jsem byl v dobrých rukou. Dotyčný operatér měl totiž za sebou praxi válečného chirurga.

Proč jste nezůstal u reportáží a věnoval se pak už jen fejetonům?

Je to druh vyprávění, který je mi blízký. Našel jsem se v něm. Nikdy bych ale netušil, že mě Marek Eben ve svém pořadu Na plovárně jednou označí za krále fejetonu. To jsem byl fakt v rozpacích. Netušil jsem taky, že některé z mých fejetonů se dostanou do čítanek. Až jsem si říkal, jestli se tím současným žákům nezprotivím. Vážím si i toho, že mi byla dána možnost některé z textů namluvit na audioknihu. A taky samostatně pro knihovnu zrakově postižených.

Ale zpátky k vaší otázce, proč jsem nezůstal u reportáží. Obecně si myslím, že reportáž je žánr pro mladší autory, protože mají víc čerstvé energie a bystřejší smysly. Existují ovšem i výjimky. Patří k nim investigativní Josef Klíma s neuvěřitelnou výdrží do pokročilejšího věku. Jsem pyšný na to, že kdysi začínal jako můj redakční elév.

Napsal jste někdy nějaký škvár jen proto, že jste musel stihnout uzávěrku?

U běžné novinařiny bohužel někdy ano. Vždycky mě to mrzelo. Ale fejetony jsem nikdy nepsal na poslední chvíli. Nechtěl jsem, aby byly udýchané. Většinou jsem je odevzdával s předstihem. Zdá se mi, že jim dělá dobře, když si trochu poleží. Já to mám taky rád – pokud možno i po obědě.

Kde pořád berete nápady?

Taky bych to rád věděl. Pokud je mi známo, nevěděl to o sobě ani klasik Jan Neruda. Když to nevěděl Neruda, co teprve Ruda.

Zdroje svých inspirací jsem nikdy nezkoumal. Vím jen tolik, že jsou prý různorodé. Aspoň jsem se to dočetl v literárně zaměřených diplomových pracích o mé tvorbě. Vznikaly v průběhu let na Karlově, Masarykově a Palackého univerzitě. Je to velká čest. Navíc je výhodné, že s postupnou ztrátou paměti se můžu v případě potřeby nalistovat.

Co vy a moderní technologie?

Namísto delete říkám vygumovat… Stačí?

Takže úplně odjinud. Co čekáte od nové vlády?

Doufám, že bude vládnout slušně a bez laciných populismů. Taky se těším, že kromě členství v rámci takzvané „vé čtyřky“ budeme výrazněji orientováni i na celou Evropu. Každá z jejích jednotlivých zemí nás má čím inspirovat. Nejen ty územně přilehlé. Aspoň tak to cítím.

Svérázné oddací listy

Co vám v současném životě dělá největší radost?

Harmonické soužití v manželství. Jak už to u seniorů bývá, trávíme spolu hodně času – a to je prověrka pravdy. Spojují nás i společné zážitky z mnoha cest. A ovšem i společně vytvořené knížky. Každá z těch knížek totiž obsahuje něco jako svérázný oddací list, protože jsou v nich spojeny Magdiny kresby s mými texty.

Radost máme oba i z našich dětí, které se mají k světu. Taky si vážím toho, že žiju ve svobodné zemi. Zdaleka to nepokládám za samozřejmost.

Je něco, co jste si chtěl v životě vyzkoušet, někam jet, ale už to s nejrůznějších důvodů nelze provést?

Myslíte třeba, jestli bych s tou svou hůlkou chtěl vystoupat třeba na Mount Everest? To už ne. Ale zároveň si myslím, že jsem životem nebyl o nic podstatného ošizený a jsem za to vděčný.

Jakou radu byste dal „začínajícím“ důchodcům?

Snad jedině, že bych zopakoval rýmovánku, kterou jsem vyslovil před časem v jednom televizním vysílání pro seniorské řidiče: „Když jsi v penzi, nebuď v tenzi!“

Foto: Se souhlasem Rudolfa Křesťana