Josef Klíma: Náměty na reportáž mi lidé dávají, i když jedu na kole nebo venčím psa

Chtěl svůj důchod posílat nejchudším seniorům, ale ztroskotalo to na byrokracii, vzpomíná reportér Josef Klíma (70). V rozhovoru pro České důchody hovoří také o stárnutí, padesátiletém manželství i o tom, jak mu lidé vnucují náměty na reportáže i při projížďce na kole.

V popisku svého pořadu Záhady Josefa Klímy máte napsáno, že jste momentálně nejstarším českým investigativním novinářem. Jaký je to pocit?

Špatný pocit je, že jsem už starý, ale že jsem nejstarším ještě aktivním českým investigativním novinářem, mi nevadí. Naopak. Zažil jsem vznik investigativní novinařiny u nás, stál jsem u něj, prožil jsem všechna omamná období od vzniku Reflexu přes pořad Na vlastní oči a jsem vděčný pánubohu, že mi to dopřál.

Kde berete stále tolik energie a motivace na nové příběhy, rozhovory a pátrání? Jak je možné, že jste z toho nevyhořel?

Já nikdy neměl pocit, že bych takzvaně vyhořel. Já se vždycky po určitém čase „potřeboval vyčistit“. Když to děláte moc dlouho, nasajete do sebe strašně moc negativních věcí, příběhů a osudů a hrozí vám, že se tím kalem zanesete i sám.

Chuť zabalit to jsem měl mnohokrát, ale když jsem měl možnost se vyčistit, vždycky se zase ta chuť k práci obnovila. Vede vás i to vědomí, že vás ostatní potřebují, protože jsou v nouzi.

Které příběhy se vás osobně za těch 30 let nejvíce dotýkaly? A dařilo se vám vždy držet profesionální novinářský odstup?

Vždycky víc lidské tragédie než nějaká odhalení, že někdo krade ze státního rozpočtu stamilióny. To nikoho nebolí.

Profesionální odstup si držet musíte, protože jedině tak se dá tahle práce dělat na profesionální úrovni. Ale kolikrát jsem – a nemluvím o tom – vytáhnul po natáčení z kapsy pětistovku nebo i víc a dal jsem to někomu, kdo byl opravdu v zoufalé situaci.

Bál jste se někdy opravdu o život svůj nebo o život své rodiny?

Devadesátá léta byla opravdu pro novináře nebezpečná. Vyhrožovali mi, měl jsem jeden čas i ochranku. Kdyby mi někdo ohrozil velmi konkrétně třeba děti, asi bych z toho tématu opravdu vycouval. Naštěstí se to nestalo.

Ve vaší knize Vlastníma očima mě pobavila pasáž, jak vám lidé nosili své případy na dovolené i na nudapláž. Pořád vás ještě lidé pronásledují a chtějí, abyste něco natočil?

Pořád. Na větu „mám pro vás námět“ jsem už trochu alergický. Oslovují mě pořád, někdy i během natáčení nebo když jdu se psem u řeky nebo když se jedu projet na kole. Vždycky říkám: „Teď to hned zapomenu! Napište mi na tenhle mail!“

Senioři to mají těžké

Jak se podle vás žije seniorům v Česku? Co je dobré, a co by se mělo zlepšit?

Senioři to mají těžké a přitom na ně všechny nadace kašlou. Už před léty jsem navrhnul, že dokud budu pracovat, rozdělím svůj důchod mezi nejchudší důchodce. Zhaslo to na tom, že správa sociálního zabezpečení mi nebyla schopná říct, kdo je nejchudší. Jednak z důvodů ochrany osobních údajů a jednak neví, jestli ten, kdo má důchod třeba 6000 korun, nemá v bance 50 miliónů za restituovaný činžovní dům na Vinohradech… Takže občas ty peníze dávám známému faráři, který ví, kdo v jeho farnosti je na tom špatně, a on to podělí.

Tuším, že to bylo také ve vaší knize – psal jste, že to s vámi vaše paní v životě neměla moc lehké a musela mít hodně trpělivosti. Platí to stále?

Čím dál víc. Ale platí to i opačně. (směje se) Jsme spolu 50 let a nejspíš je to o oboustranné toleranci. A o tom, že nejsme spolu pořád. To bychom se jinak už dávno zabili. (směje se)

Nedávno jste oslavil sedmdesátku. Je už čas na nějaké bilancování, nebo je to pro vás „neslušné“ slovo? A pokud bilancujete, kterých momentů ve svém dosavadním životě si nejvíce ceníte a jste za ně vděčný?

Jsem vděčný, že jsem ještě pořád relativně zdravý. Zdraví není fráze, ale základní nutnost. To pozná člověk až jako starý. Kolik skvělých sportovců nedosáhlo na vrchol jen kvůli zdraví, kolik skvělých umělců, vědců a myslitelů zemřelo dřív, než ze sebe stihli vydat to nejlepší. A jsem šťastný, že mi osud dopřál život, jaký jsem měl. A povolání, kde můžu spoustě lidí pomoci.

Kdybyste dnes mohl svému dvacetiletému „já“ poslat jednu radu, co by to bylo?

Nic bych neměnil, všechno mě nějak utvářelo, abych byl dnes takový, jaký jsem.

Už nemusím nic dokazovat

Jak vnímáte stárnutí a bojíte se ho? A čeho si na stáří ceníte?

Stárnutí přináší jedinou výhodu – už nemusím nic nikomu dokazovat. Nemusím se zúčastňovat té věčné soutěže samců, aby předvedli, že mají lepší geny a jsou přitažlivější pro samičky než jiní, netíží mě mesiášský komplex, abych změnil svět, snažím se dělat jen to, co považuji za užitečné a co mě baví.

Jinak samé nevýhody. Jsem rychleji unavený, méně shovívavý, protože jsem zažil různé lumpárny už mockrát, méně trpělivý, protože mi zbývá míň času, a nějaké zmoudření taky nepřišlo. O životě a světě toho vím stejně jako v pětačtyřiceti.

Jak se cítíte zdravotně?

Mám pár nemocí, které mě neohrožují na životě a nechci je specifikovat, ale medicína se naštěstí vyvíjí rychle a na všechno jsou dnes prášky. Dokonce vidím líp než celý život předtím, protože mám nové čočky! Rozdíl mezi mladým a starým je jen v tom, že starý bere víc prášků. (směje se)

Jak se udržujete v kondici a jak si tříbíte mysl?

Hodně chodím s vnoučaty a se psem kolem Berounky, jezdím na kole. Ale turistickém, abych se kochal, žádné závodění. V létě hodně plavu, třeba i ve studené vodě. Letos jsem se poprvé koupal na Živohošti v březnu. Denně, když nemám čas na procházku, dělám 40 kliků.

Čistím se u fotbalu (jsem slávista), u muziky, ale to už rok stagnuje, moje kapela nehraje. A když je mi nejhůř, vždycky jsem odletěl k nejbližšímu teplému moři. To teď taky moc nešlo. A mám letité dobré kamarády, třeba Bolka Polívku. Bohužel jsme se taky už rok neviděli. Tak mě aspoň drží vnuci. S těma je sranda. I když jsou někdy na zabití.

Co děláte rád ve volném čase?

Nemám volný čas. Když netočím reportáže, píšu knihy a scénáře. Jako odpočinek.

Pane Klímo, děkuji moc za rozhovor.

Foto: Seznam Zprávy/Tomáš Svoboda