Miroslava Němcová: Nežiju v iluzi věčného mládí

Nebojme se žít naplno, i když to trochu bolí, tvrdí politička a senátorka Miroslava Němcová o zdraví a stárnutí. „Nemám ráda, když se o starších lidech mluví pouze v souvislosti s tématy jako je sociální a zdravotní péče,“ říká v rozhovoru pro České důchody a popisuje, jak sama ráda namáhá tělo, třeba vyjížďkami na elektrokole. I v této náročné době nalézá pozitivní slova a věří, že i její vnoučata budou mít solidní a slušné stáří.

Toto je druhá a osobní část rozhovoru s Miroslavou Němcovou. První politickou část, ve které hovoří o důchodové reformě, si můžete přečíst zde.

Paní senátorko, již několik let jste v důchodovém věku. Je vám nepříjemné označení seniorka? Je pro vás stárnutí „zakázané“ slovo?

Jsem nejraději, když mě lidé oslovují jménem nebo použijí funkci, kterou zastávám. V oslovení by působilo jistě zvláštně „vážená paní seniorko“. Ale pokud mluvíme o části naší společnosti v souvislosti s věkovým vymezením, je označení senior správné a já již do této kategorie spadám.

Stárnutí je v řádu života, „zakázané“ slovo to pro mě rozhodně není. Nejsem ten, kdo žije v iluzi věčného mládí. Ale nemám vůbec ráda, když se o starších lidech mluví pouze v souvislosti s tématy jako je sociální a zdravotní péče. Já znám spoustu velmi aktivních seniorů, věnují se naplno svým profesím nebo koníčkům.

Blíží se vám sedmdesátka. Kdybyste mohla svému dvacetiletému „já“ dát jednu či dvě životní rady, co by to bylo?

Rozhodla jsem se pevně nedávat žádné nevyžádané rady svým drahým. Sobě bych poradila dbát o to, co je pro mě nyní obrovským darem a jistotou – o vztahy v rodině, s přáteli, sousedy. Naštěstí jsem to dělala a teď se mi to v dobrém vrací.

Druhou radou je nebát se žít naplno, i když to bude víc bolet. Klid, opatrnost a nevystrkování hlavy, to není nic pro mě. S odstupem let jsem velmi ráda, že jsem jela a stále jedu na plný plyn.

Jak se podle vás žije seniorům v Česku? Co považujete za dobré, co by naopak zasloužilo zlepšit?

Neumím to říci obecně. Znám takové, kteří jsou nabití energií, veselí a aktivní i přes neduhy a obtíže. Znám mnohé, kteří jsou osamělí, nemocní a nevidí žádnou radost, která by je povzbudila. Kupodivu ani v jedné skupině nejsou rozhodující materiální otázky. Neříkám, že nehrají důležitou roli. Ale starší lidé touží více po tom, aby nezůstávali na okraji zájmu svých blízkých.

Dobré je, že existuje velká nabídka různých aktivit, které podporují potřeby seniorů v oblasti společenského života, nejrůznějšího využití času od turistiky po kulturu či sport. Rezervu vidím zejména v užším soužití rodin. Stát musí pomoci, když je třeba, ale rodinu a přátele nenahradí.

Jak se zdravotně cítíte? A jak pečujete o své zdraví a kondici, nejen v této náročné době?

Cítím se dobře. Programově a systematicky však o zdraví nepečuji, jde to spíše samo. Ráda chodím, dlouhé procházky ve městě i v přírodě mi dělají dobře. Jezdím na elektrokole, to je další skvělá příležitost provětrat si hlavu a trochu namáhat tělo.

Co nejraději děláte ve volném čase?

Mým největším koníčkem je kultura. Teď nemůžeme skoro nikam, ale doma poslouchám klasickou hudbu, mám ohromnou sbírku cédéček i elpíček. Čtu každý den před spaním, podle únavy, ale hodina to obvykle bývá. V České televizi je program Art, ten sleduji. Máme zahradu a pěstování květin je mou novou vášní.

Jak si tříbíte paměť a mysl?

Mysl i paměť držím v kondici neustálým sledováním dění u nás i ve světě. Také během  rozhovorů v rodině, s přáteli, spolupracovníky, kolegy. Píše mi hodně lidí, i to mě nutí k neustálému tříbení názorů. Hledání odpovědí na různé, většinou složité a citlivé otázky, to dá člověku zabrat. Ale je to nenahraditelný trénink.

Máte dvě vnoučata, obě už starší či dospělá. Jaká jste babička? Ptají se vás třeba na politiku?

Mám dvacetiletého vnuka a patnáctiletou vnučku. Oba studují a vnuk se o politiku zajímá. Mluvíme o ní doma denně, je to moje práce. Ale to bývá mou vrbou manžel. S rodinou našeho syna, jeho skvělou paní a vnuky, se denně nevídáme, ale trávíme spolu všechny rodinné oslavy, část prázdnin a dovolených, svátky, Vánoce. Máme se rádi a to je v mém životě nejdůležitější. Do jejich života jim nemluvím, ale když je něco zajímá, moc mě baví to společně rozebírat.

Máte obavy, že by důchod vašich vnoučat nemusel být klidný, bezstarostný nebo dostatečně finančně a zdravotně zajištěný?

Nechci se dostat do černého víru malomyslnosti a smutných vyhlídek. Všechny generace si prožily své a poprat se s dobrým i zlým budou muset i má vnoučata. Jeden můj pradědeček ohluchl jako voják v bojích první světové války, dědeček z otcovy strany byl rotmistrem Československé armády a byl zavražděn nacisty, prarodičům manžela sebrali komunisté statek, důchod měli žalostný.

Mamince bylo 16 let, když skončila druhá světová válka a 60, když padl totalitní komunistický režim. Během svých dospělých aktivních let téměř nemohla o svém životě rozhodovat. Celý život se uskromňovala, ale nenaříkala.

My s manželem jsme začali žít podle svého naplno až po roce 1989, táhlo nám na čtyřicítku. Prostě, i na vnuky čekají obtíže, žádné jistoty neexistují. To vidíme i nyní, kdy koronavirová krize smetla mnoho z toho, co jsme považovali za jistotu, za normální. Věřím pevně, že nastupující generace zvládne i osudové rány a bude žít solidně a slušně.