Jiří Werich Petrášek: Důchodu jsem se bál, ale má to své klady

Informace o levobočkovi legendárního herce a baviče Jana Wericha na veřejnost prosákla teprve před necelými deseti lety. Ale podobu ani povahu po otci Jiří Werich Petrášek nezapře. Přestože jeho životní dráha byla ekonomická, nakonec jeho kroky směřovaly i do zábavního průmyslu. Dnes je Jiří znám nejen jako vysokoškolský pedagog, ale také jako herec a bavič. V květnu oslavil 65. narozeniny a v rozhovoru pro České důchody se rozpovídal o tom, jak má v penzi čas na všechny záliby, které musely jít dříve stranou.

Jiří, dlouho jsme spolu nemluvili, jak se máte?

Já se mám úplně skvěle. Vždy jsem se bál seniorského věku, ale zjistil jsem, že to má také své klady.

A jaké?

Důležité je to, aby byl člověk zdráv. To je na prvním místě. A klady to má takové, že nemusíš dnes a denně ráno do práce. Můžeš si práci dokonce vybírat, protože pořád mám docela dost nabídek, pokud jde o kulturu, seriály, filmy, moderování a tak dále, a mohu si život trochu přizpůsobit po svém.

Mohu se věnovat i svým koníčkům, jako je třeba historie, takže jsem začal například provádět po Staroměstské radnici, nejen v češtině, ale i v dalších jazycích, konkrétně teď v ruštině. A žiji velice spokojený život. Takže ono stáří má něco do sebe. Nesmí to být ovšem stáří, kdy už člověk nemůže vůbec nic.

Měl jste nedávno 65. narozeniny, jak jste je oslavil?

Pětašedesátiny jsem měl letos v květnu, 30. května. Oslavil jsem je normálně v rodině. Nedělám veliké show nebo bůhvíjaké sleziny, protože zase, když člověk dělá nějaké velké sleziny, tak si uvědomí, že je vlastně dělá, protože už je starý a že někdy může ty lidi vidět naposledy. Takové věci já si nepřipouštím, takže jsem oslavu měl jen v kruhu rodiny a nejbližších přátel.

Zmiňoval jste, že nemusíte chodit do práce. Ale dříve jste učil na vysoké škole a byl jste dokonce i ředitel, je to tak?

No jasně, osmnáct let jsem byl ředitelem střední školy, obchodní akademie, a pak jsem ještě k tomu současně patnáct let přednášel na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Můžu říct, že jak nastala distanční výuka, tak i když mám docela vztah k technice, tak to už pro mě nebylo takové, jako byl bezprostřední styk přímo se studenty. To byla jedna věc, proč jsem toho nechal.

Druhá věc byla, že jsem se vrátil domů. Odstěhoval jsem se zase z Malšovic od Děčína do Horoměřic v okrese Praha-západ. No a třetí věc je, že se začaly hrnout objednávky týkající se divadelních představení, filmů, moderování a tak dál a vše člověk stíhat nemůže. Takže jsem se dal na volnou nohou, jak se říká lidově, a začal jsem se spíš věnovat kultuře než kantořině.

Nevydržel bych sedět doma

Takže místo toho, abyste ve svém seniorském věku odpočíval doma v křesle, tak jste se vrhl na podnikání?

Jsem na volné noze z hlediska kultury. Nejsem nikde zaměstnán a věnuji se právě věcem týkající se kultury a toho, co se nazývá showbyznys.

Já bych nevydržel jen sedět doma. Potřebuji lidi, potřebuji hrát, potřebuji se smát a potřebuji, aby se lidé bavili. Já bych bez toho být nemohl, takže jsem zvolil teď tuto cestu. Vždy jsem kombinoval divadelnictví nebo herectví a moderování s kantořinou. A teď jsem se rozhodl plně pro to, že už nebudu lidi učit, ale budu je bavit.

A nejsou studenti smutní?

To byste se musela zeptat přímo studentů. To nevím konkrétně, ale pravda je taková, že třeba přes některé sociální sítě i jinak, jsem s nimi ve spojení a studenti mi píší a vzpomínají na mě v dobrém, že to bylo super a tak dále. To člověka potěší.

Ještě mi povězte, když už se kultura i divadla otevřely, kde vás můžeme vidět?

To je velice jednoduché. Můžete mě v nejbližším období vidět buď na mých představeních Ven ze stínu aneb kdybych nebyl Werichem, se kterým objíždím republiku. Teď jsem byl v Brně, Roztokách u Prahy, chystá se Havířov, Karviná, Beroun, Františkovy lázně a další.

Dále mě budete moci vidět v celovečerním filmu Cirkus Maximum, který se začíná právě teď točit s režisérem Arturem Kaiserem. Můžete mě také vidět v televizním seriálu Případy prvního oddělení, tam jsem teď točil některé momenty. Můžete mě samozřejmě také vidět moderovat, moderuji nejrůznější akce a poutě, teď jsem moderoval Svatoanenskou pouť ve Vilémově. Takže po republice se všude courám a lze mě určitě spatřit.

A kde mě lze spatřit také, je Staroměstská radnice. Když mám zrovna směnu, tak rád provedu lidi po Staroměstské radnici. Je to úplně úžasné, provádí se nejen sály, ale i v podzemí a stojí to za to.

Prosím vás, vy se nezastavíte. Jste vůbec někdy doma?

Ano, právě dnes jsem doma a dnes jsem se zastavil, protože jedna milá kolegyně chtěla po mně rozhovor, tak z tohoto důvodu jsem se teď zastavil.

Aspoň, že tak! Říkal jste, že máte i představení Aneb kdybych nebyl Werichem. Já si myslím, že už vás tak lidé vnímají, že jste syn Wericha, a že to nikoho nepřekvapuje. Říkám to dobře?

Říkáte to dobře. To představení se jmenuje Ven ze stínu aneb kdybych nebyl Werichem, takže já ho často označuji jen jako Ven ze stínu. Ale už mě lidé vnímají. Já jsem to viděl třeba, když jsem byl na představení Werich, které se hraje v muzeu Kampa s Václavem Koptou a Vojtou Kotkem. Tam na začátku, kdy je Werich v nebi, tak se ptá Kotek Vaška Kopty, co o Werichovi říkají na zemi a on říká, že na zemi o něm v bulváru říkají, že má syna s nějakou tanečnicí, nebo tak nějak. Tak se otočily dvě řady pode mnou a smály se na mě. A pak jsem musel i podepisovat programy, ve kterých nehraju, že jo. Takže taková legrace.

Ale lidé mě vnímají a mám radost z toho, že mě nevnímají jen jako syna Jana Wericha, protože to není žádná zásluha, ale že mě vnímají i jako člověka, který jim dává radost a smích, a to mě prostě baví.

Taky jste říkal, že jste zdráv. Co koronavirus, vyhnul se vám?

Mně se covid vyhnul úplně. Já se přiznám i k tomu, že jsem očkovaný. Jsem očkován už dvakrát, nejen protože jsem senior, ale také mě štvalo běhat pořád na testy, když chtěl člověk někde účinkovat, nebo chtěl někam jít. Tak jsem se prostě očkoval.

Koronavirus, musím to zaklepat, se mi opravdu vyhnul. Šlo to mimo mě, takže jsem tomu rád. Samozřejmě nepodceňuji nic, ale prostě se mi to vyhnulo.

Tak zaplaťpánbůh. A nic jiného vás netrápí v seniorském věku? Všechny bolí klouby, mě už bolí záda…

Přiznám se k jedné věci. Když třeba provádím po radnici nebo prostě mám někde něco fyzicky namáhavějšího, tak samozřejmě už to trochu klouby a kolena cítí. Je pravda, že moje váha také není úplně odpovídající tomu, abych prostě byl úplně bez potíží. Neříkám, že jsem teda někde mezi hrochem a slonem, ale nějaký kilogram navíc mám, i když se snažím držet. Takže když se třeba proběhnu po Staroměstské radnici několikrát, celou tu prohlídku udělám čtyřikrát za den a podobně, tak si taky třeba říkám: „Kamaráde, už to není úplně ono.“

Ale jak říkám, zaplaťpánbůh, žádnými neduhy netrpím, takže je to úplně bezvadné a uvědomuji si, jak ten podzim života je nádherný. Když mám opravdu den odpočinku, a to občas mívám, sednu si na zahradu a zapálím si doutník. Já se snažím kouřit jen dvakrát týdně, abych nedopadl jako táta, který kouřil několik denně. Takže si dávám dva doutníky týdně a v té chvíli si tak relaxuji, piju si kávu, kouřím si doutníček a říkám si: „Dědku, ono je vlastně na světě dobře i v tomto věku.“

Nejsem přebalovací dědeček

Když vám projíždím Facebook, koukám na vaše vnučky. Kolik jich máte?

Já mám celkem čtyři vnoučata. Od dcery máme tři holky a mysleli jsme si, že kluka už se nedočkáme. Ale od kluka máme kluka, takže máme celkem čtyři vnoučata a máme i pokračovatele rodu po meči.

A protože ke klukovi to mám asi dvě stě metrů, k holce asi dvacet minut, tak je vídáme velmi často. Takže žijeme spokojeně, protože to je i takové přání mé ženy, mít co nejvíc rodinu kolem sebe, což se daří a jsme spokojeni.

Jaký jste dědeček?

Já si myslím, že jsem takový dědeček pro – řekl bych – vyšší věk, než je kojenec, protože malé děti řvou a smrdí, přestože je má člověk rád. Já ale nejsem žádný takový přebalovací dědeček, naštěstí už děti rostou. Některé vyrostly tak, že už nic nepotřebují, ale myslím si, že jsem oblíbený dědeček. Moje žena vždy říká: „To je hrozný, já pro ně dělám vše, vařím, dělám to a ono a oni stejně dědka mají nejraději.“ (smích)

Protože já s nimi dělám kraviny, že jo. Já dělám rád kraviny, jsem člověk veselý. No a když jsi veselý a děláš blbosti s dětmi, tak tě mají rádi. Takže si myslím, že i vnoučata mě mají rádi. Já je mám rád taky.

Kolik let jste se svou paní?

S mojí paní už jsem více než čtyřicet roků. A pořád jedno manželství, protože někdo si myslí, že když jsem veselý a extrovertní, tak to znamená, že jsem i na ženské. Ale já to mám trošičku jinak.

Mně se ženské líbí, to přiznávám. Nebyl bych chlap, kdyby se mi nelíbily, ale mám to tak, že sice žertuji a všechno, ale se svou ženou jsem čtyřicet let. Nikdy jsem se nerozváděl a myslím, že už nebudu. Takže je to úplně v pohodě.

Krizové věci se musí překonat

Jaký je recept na takovéto krásné dlouhé šťastné manželství?

Na takovéto šťastné manželství jsou dva recepty. První recept je, když odpovídáš ženě, tak se rozmysli, jestli chceš říct pravdu, anebo mít klid. Tady je prostě takové dilema, kdy člověk pak často odpoví, aby měl raději klid, než kdyby řekl úplnou pravdu.

Další je přecházet jakékoliv situace, které hrozí hádkou, protože my se taky dohadujeme. Dohaduje se člověk o blbostech. Nikdy se nedohaduješ se ženou o zásadních věcech, ale vždy o blbostech.

Takže já to mám tak, že mám dvě uši, jedno ucho mám proto, abych informaci od ní přijal, a druhé mám proto, abych je rychle třeba vypustil, ale je fakt, že máme hezké manželství, protože člověk se přeci jen za čtyřicet let nějak formuje. Není to tak, že jeden podléhal úplně druhému, vždy se nějak formujeme.

Stejně ty dohady, které trvají čtyřicet let, jsou úplně stejné. Samozřejmě, když si zapálím doutník, tak proč kouřím a proč tohle, a ona ví, že toho nenechám, že prostě to mám jen jednou za čas. Prostě pořád se dohaduješ o stejných věcech. Takže se musíš umět s tím srovnat. A důležité určitě v manželství je také to, aby člověk nějakým způsobem pochopil, že i druhý má své chvilky, kdy má starosti, kdy má radosti, no a aby k tomu nějakou měrou určitě přispíval.

Ale nikde to není samozřejmě ideální, ale musí se umět i ty krizové věci překonat, než je řešit rozvodem a podobnými věcmi. To nemá vůbec smysl, protože mám spoustu kamarádů, kteří se rozvedli a mají nové partnerky, a oni říkají, že to za chvíli bylo to samé.

Co byste poradil lidem ve vašem věku, kteří nejsou tak aktivní a možná ani tak šťastní, jako jste vy?

Víte, štěstí netkví v penězích. Štěstí netkví v tom, jak je člověk slavný nebo něco podobného. Štěstí tkví v osobní vyrovnanosti a v pocitech, že právě já jsem ten, který mezi šťastné patří. Určitě se věnujme nějakým koníčkům, jako je filatelie, sbírání věcí, četba, filmy a tak dále.

Kdo třeba není tolik tělesně už zdatný a nemůže běhat, tak aspoň ať se něčemu věnuje. Vždyť je to nádherné, vzít si třeba svoji sbírku známek, teď si to srovnávat, dívat se, jak to roste a tak dále.

Hlavně se snažte, pokud to jenom trochu jde, covidová doba to teď moc nedovolovala, chodit mezi lidi, komunikovat, bavit se, protože přeci jen my senioři ještě nejsme ti, kteří úplně podlehli všem novým trendům mobilních telefonů a všelijakých věcí.

Já jsem vždy nešťastný z toho, když jedu metrem a naproti mně sedí řada mladých lidí a všichni mají mobil v ruce. Myslím si, že my starší si umíme najít lepší zábavu, než jsou jen sociální sítě a sledování internetu, takže radím jediné slovo: aktivita, aktivita, aktivita.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Profimedia (hlavní), se souhlasem Jiřího Wericha Petráška (uvnitř rozhovoru)