Chantal Poullain: Musím pracovat do 86 let, abych měla důchod. Dostala jsem záchvat smíchu

Chantal Poullain je sice rodilá Francouzka, ale pro většinu lidí je už v podstatě Češkou s fascinujícím přízvukem. Herečka a šansoniérka u nás také založila v roce 1993 Nadaci Archa Chantal, která se specializuje na humanizaci dětských zdravotnických zařízení. Veškerá snaha směřuje k vytvoření podmanivého prostředí pozitivně působícího na psychiku nemocných dětí. Chantal v létě oslavila 66. narozeniny. V rozhovoru pro České důchody se rozpovídala, jak seniorský věk vnímá, a popsala i své zkušenosti s žádostí o důchod.

Chantal, máte za sebou další křest kalendáře Proměny. Jaké to bylo letos a jaký z toho máte pocit?

Kalendář Nadace Archa Chantal existuje třináct let. Poslední rok Proměny nebyly, udělali jsme k výročí rekapitulaci „best of“ a na další rok máme v plánu opět nové Proměny. A tento rok má velký úspěch.

Vaše nadace funguje už 30 let. Jste na sebe pyšná?

Pro mě to není o tom být na to pyšná. Pro mě je nadace smysl života. Každý by měl mít nějaký smysl života, ať je to cokoliv. Já jsem se rozhodla pro pomáhání druhým, což je pro mě přirozené. Pyšná jsem na svou rodinu a tak dále, ale tohle je pro mě samozřejmost.

Vyjmenujte prosím vaše další projekty. Kde hrajete a zpíváte?

Hraji v divadle Bolka Polívky, v divadle Studio DVA a koncertujeme průběžně po celé republice, ale zatím nemám konkrétní data koncertů na novou sezonu.

A teď přejdu k tomu hlavnímu pro naše čtenáře. Kde na to všechno berete energii?

Moje práce mi dělá radost a z toho, co dělám, čerpám energii.

Záchvat smíchu na úřadu

V létě jste oslavila 66. narozeniny, mnoho lidí v tomto věku už raději odpočívá. Zajímá mě, jestli děláte pravidelně nějaký sport a jestli chodíte na kosmetiku, masáže nebo plastiky. Nebo jsou to prostě geny?

Všechno, co dělám, mi dává sílu. Nemůžu si představit si sednout a nic nedělat. To není moje nátura. Dokonce vám můžu vysvětlit, co se mi stalo.

Moje účetní mi říká: „Hele Chantal, už máme věk na důchod.“ Šly jsme, promiňte, do velmi smutné budovy, která by také potřebovala pozitivní barvy, zažádat o důchod, a přišla slečna, co pro nás může udělat. Prej mám nárok na důchod…

Tak slečna začala hledat v počítači a její výraz se trošku změnil. „Ježišmarja, paní Chantal, nemáte právo ani na jednu korunu. Počkejte, já se ještě podívám. Paní Chantal, budete muset pracovat do 86 let, abyste měla nárok na důchod.“

A já dostala záchvat smíchu. „Ježiš, paní Chantal, já dostanu nadávky kvůli stokoruně, a vy se smějete?“ ptala se paní nevěřícně. Tak jí povídám, že se směju, protože jsem bohužel dlouho tyto věci neřešila a teď musím být schopná tak dlouho pracovat. Takže budu muset pracovat do 86 let a doufám, že to zvládnu. (úsměv) Ale já jsem stejně člověk, který nemůže existovat bez aktivity.

Jste Francouzka, ale léta žijete v Česku. Jak je to potom s francouzským důchodem? Pobíráte alespoň ten?

Nemám ani jeden, ani druhý.

Když nepracujete, co ráda děláte? Jak relaxujete?

Já pořád pracuji, tak mám málo času, abych dělala něco jiného. Ale mám to štěstí, že moje práce mi dává sílu.

Trápí vás nějaké seniorské neduhy? A jak proti nim bojujete?

Nemám problém s věkem, ale někdy vnímám, že mé tělo nepodává stejný výkon jako ve čtyřiceti. A to nepřijímám! Když se pokusím někdy udělat provaz, zjistím, že je to těžší a těžší.

Vy uděláte provaz?

Ano! (smích)

Co si vůbec myslíte o českých důchodcích? Kdybyste je měla srovnat třeba s těmi francouzskými, jaký je mezi nimi rozdíl?

Myslím, že nejde o francouzské nebo české seniory. Jde o to, jak berete život. Jsem přesvědčena, že můžete být starý ve třiceti a mladší v sedmdesáti. Je pravda, že když žijete v Marseille u slunce a u moře a můžete si v něm zaplavat, tak kondice je jiná, než když jste na severu a je tam více zima. Kolikrát mi nejvíce chybí slunce. Vnímám, že je strašně důležité pro psychiku.

A je strašně důležité být otevřený společnosti a rodině, ta je nejdůležitější. Abychom zůstali spolu. Osamělost ve stáří je tady poměrně častá. Například v Indonésii žijí všechny generace společně. Je to tradice. Vážit si a respektovat starší generaci.

Co by český stát mohl pro seniory udělat více?

To nevím, nejsem politik. Ale vždy můžeme něco zlepšovat.

Najděte svou radost

Připravujete se vy sama na stáří a případně jak?

Vůbec na to nemyslím.

Co se vám kromě nadace v životě povedlo nejvíc?

Můj syn.

Dočetla jsem se, že byste se ráda stala babičkou. Jaká babička budete?

Atypická. (smích) Samozřejmě, když Vladimír bude mít děťátko, budu ho milovat. Budu ráda taková babička, že nebudu takzvaně hodinová babička, ale budu s nimi ráda trávit dlouhý čas. Třeba pojedeme na měsíc někam k moři. Ale samozřejmě záleží také na rodičích, jak se k tomu postaví. Ale co je krásnější a důležitější v životě, než když se narodí děťátko? Nový život? Nic. Tomu se nic nevyrovná.

Na závěr bych vás ráda požádala o shrnutí – co vás dělá stále takhle mladou a okouzlující? Jaká je vaše rada pro naše čtenáře, kteří si myslí, že důchodem život končí?

Myslím, že jsem jako každý člověk. Jediné co potřebuji, je být pořád aktivní a najít další výzvy v mém životě.

A ta rada?

Najít svou radost a smysl života. I když máte sedmdesát nebo osmdesát, vždycky můžete být užiteční. Samozřejmě znám starší lidi, kteří nevidí, kde najít smysl, ale také znám osmdesátileté, kteří se v zimě koupají v moři. Každý můžeme najít smysl do další křižovatky života.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Monika Navrátilová