Jiří Lábus: Je velká radost, když se váš koníček stane povoláním

Národem milovaný herec Jiří Lábus oslaví v lednu 73. narozeniny. Do starého železa se ale rozhodně nechystá a nabídky na práci musí dokonce odmítat. Kromě toho, že účinkuje pravidelně ve čtyřech divadlech, také dabuje a navštěvuje nejrůznější společenské akce. U příležitosti křtu knihy Richarda Bergmana Kouzelný klíč herec v rozhovoru pro České důchody prozradil, co si myslí o důchodu a co dělá, když nepracuje.

V lednu oslavíte další narozeniny a už jsou po sedmdesátce. Ale když se na vás podívám, tak vidím mladíka. Jak to děláte?

Mladíka rozhodně ne, je mi 72, v lednu 73. Je to asi tím, že dělám… Já jsem asi od pěti let chtěl být herec a mně se splnilo mé dětské přání, takže když děláte něco, co vás v dětství chytne, co vás od dětství baví, tak to ani neberete jako povolání nebo že se ženete do práce.

Když třeba slyším, jak se lidi baví v tramvaji, a nějaká ženská nebo pán řekne: „Já jdu zítra do práce od devíti.“ To mě vždycky úplně vyděsí, to slovo práce. Ona to všechno práce je. Je to svým způsobem práce, ale je to vysněný koníček, který když se stane povoláním, je to velká radost. Tak to je asi tím.

To ano. Ale herectví je fyzicky velmi náročné. Kde stále berete tu energii?

Že bych dělal kotrmelce na jevišti, to už samozřejmě nedělám. To jsem nedělal ani před mnoha a mnoha lety, kdy jsem byl daleko mladší. Já nejsem nějak bezvadně fyzicky vybavený herec. Já jsem spíš vybavený přes hlas a tady ty věci. Ale dělám, naštěstí, už jenom věci, které mě těší. Řadu věcí odmítám, dělám jenom to, co chci.

Ale i tak, hrajete ve čtyřech divadlech, pořád dabujete seriály Simpsonovi, Tlučhořovi…

Jů a Hele…

To je strašně moc aktivit, já si představuji, že váš den je zaplněn prací. Ale co děláte, když nemusíte do divadla a do dabingu?

Víte, co dělám? Když nemusím do divadla, tak si vyhlédnu představení, třeba podle recenzí, že je dobré, a které bych měl vidět, a rozhodnu se, že to představení navštívím, pokud se ten den, kdy mám volno, hraje. Tak se jdu zase podívat do divadla na kolegy. Případně do kina. Nebo si jdu sednout se známými na večeři. Někdo se už uzavře, dřepí doma, kouká na televizi a pak má z toho deprese. Je dobré, aby člověk i v pozdějším věku měl nějakého koníčka.

Já koukám taky na televizi, ale já si dávám deprese opačné. Protože si říkám: „Ještě že jsem nezažil zemi, kde je třeba zemětřesení každou chvíli. Nebo kde jsou záplavy nebo kde vybuchne sopka.“ Takže si říkám: „Ještě že žiji tady, ve střední Evropě, kde tohle zatím není.“

Myslel jsem na zadní kolečka

Jak dlouho jste oficiálně v důchodu, kdy jste se přihlásil na úřad?

To už je hodně let. Víte, že já tohle přesně nevím? Ale důchod samozřejmě dostávám.

Co si o tom myslíte? Myslíte, že je dostatečný?

Musím vám říct, že co jsem odevzdal na daních, tak v tom to samozřejmě dostatečné není. I když mám důchod nadprůměrný oproti některým důchodcům, kteří sotva vyjdou. Ale stejně na to, co jsem všechno odevzdal na daních, tak to rozhodně není dostatečné.

Kdybyste nepracoval, myslíte si, že by s tím nešlo vyžít?

Naštěstí já mám našetřené peníze. Já jsem na tohle myslel, na zadní kolečka. Já si myslím, že bych vyšel, nechci ze sebe dělat chudáka, ale bylo by to asi trošku složitější.

Sledujete politiku? Myslíte si, že by naši politici mohli pro seniory dělat víc?

Já si myslím, že to je strašně těžká záležitost. Určitě věřím, že politici, kdyby ty peníze byly, tak že pro ně víc dělají. Já neznám politika, to by nebyl dobrý politik, kdyby záměrně nechtěl dělat lidem dobře. Myslím, že každý politik chce být populární a chce dělat lidem dobře. Ale u nás je problém ty prachy uzmout z jiného pytle.

Já nejsem politik, nejsem ekonom, já těm věcem nerozumím, ale takto to beru. Logika věci je, že každý politik by chtěl, kdyby ty prachy měl, těm důchodcům přidat, aby byli spokojení, aby se měli dobře, a ne aby strádali. Ten problém bude asi v něčem jiném, ale nemyslím, že v politicích.

Vy jste taková ta stará herecká garda, která se opravdu učila v divadle. Co si myslíte o dnešní mládeži a o dnešních mladých hercích?

Já si myslím jedině to, že mají jeden veliký problém. Když jsem já končil divadelní fakultu, tak ještě nebyla ani střední herecká konzervatoř, jenom taneční a hudební. Takže nás bylo hodně na herecký ročník, nás začalo 19, a v 19 jsme také skončili. Ale dneska, když to spočítám, máte jenom v Čechách konzervatoř, divadelní fakultu, v Brně je JAMU, samozřejmě konzervatoř, teď jsou soukromé konzervatoře, já jsem spočítal, že ročně vyjde z hereckých škol v České republice přes 100 herců. Tak jak se můžou uživit? To je velký problém.

Já si myslím, že se ani neuživí. Někteří třeba dělají v seriálech, zůstanou aspoň trochu u toho herectví, i když seriál podle mě není herectví. Jedině v divadle se naučíte hrát, herectví, nikde jinde. Ale někteří dělají v reklamkách, živí se úplně něčím jiným, než co vystudovali. Je to škoda.

Jsem takový tradiční

Říkal jste, že si vyhledáváte recenze. Ale vy nemáte internet…

Já notebook mám a tam je internet.

A to používáte jen na vyhledávání těch recenzí?

Ne. Taky si je tam někdy přečtu na internetu, ale já hlavně čtu pořád papírové noviny. Já jsem takový tradiční.

Ale víte, že už pomalu zanikají, že za chvilku už nebudou?

To zaniknou a já taky, takže mi to je úplně u zadku. (smích)

Takové věci neříkejte. Já myslím, že národ vás pořád chce a potřebuje. Teď jsem viděla ukázku z filmu Vánoční příběh, který jde do kin, vy tam hrajete tramvajáka, a smála jsem se jen u té ukázky. Na film se moc těším, tak nás pozvěte!

Já vás zvu na Vánoční příběh. Je to film, který už měl být v kině loni o Vánocích, ale protože už byl nasazen film podobného typu, tak ho paní režisérka Pavlásková zařadila až do letošní vánoční nabídky filmů. Je to příběh, který se celý odehrává na Štědrý den, je to spojení několika příběhů, dohromady asi pěti, a já se tam po dlouhé době objevím ve filmu s Oldřichem Kaiserem.

A jak ten se má?

Dobře.

Jste pořád v Kalichu?

No, hrajeme Ženu za pultem, Dona Quijota, hrajeme představení složené z našich zábavných scének z pořadů. To všechno hrajeme v Divadle Kalich.

To je podle mě vaše největší životní láska, Olda Kaiser.

Tak Olda Kaiser… My se známe 40 let, prosím vás. To je strašně let. To je opravdu jako manželství. Známe se natolik, že už ani nemusíme nic říkat, a víme, co si ten druhý myslí.

Je něco, co byste si chtěl v životě ještě zahrát?

Já jsem v životě neměl nikdy žádné herecké sny, mám samozřejmě oblíbené divadelní autory, například Čechova, ale pokud bych o něčem vyloženě snil, a nesplnilo by se mi to, tak by mě to pak i mrzelo.

Poslední otázka, máte nějakou radu, tip nebo poselství pro naše české seniory, jak si užívat podzim života?

Pokusit se nebýt sám, i když ovdoví, najít si kolem sebe lidi, se kterými si bude rozumět, i když vím, že to není někdy snadné.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Profimedia (hlavní), České důchody (v textu)