Anna Šabatová: Přibývá lidí, kteří pracovali desítky let, a přesto nedosáhnou na důchod

Důchodový systém je špatně nastaven a politici by ho měli změnit, jinak hrozí, že budou rychle přibývat lidé bez důchodu. Upozorňuje na to bývalá ombudsmanka Anna Šabatová, která při své práci často řešila problémy se starobními a invalidními důchody. V rozhovoru pro České důchody se rozpovídala také o péči o nemocného manžela a zmínila se, jak se krátce před sedmdesátkou udržuje v kondici a tříbí si mysl.

Paní Šabatová, jak prožíváte současné náročné období a jak si chráníte zdraví? A máte radu, jak nepropadat beznaději?

Snažím se, aby se můj život v době koronavirové neodlišoval od běžného života radikálně. Je zřejmé, že se snížilo množství sociálních kontaktů a z těch, které zůstaly, se jich část přenesla do virtuálního prostoru. Vídám se s dětmi a s vnoučaty.

V únoru to bude rok, kdy skončil můj mandát veřejné ochránkyně práv, a tento významný předěl v mém životě, který by nastal tak jak tak, se do určité míry kryje s protiepidemickými omezeními, které zažívá celá společnost.

Hlavní náplní mého života je péče o manžela. Přestože používáme i odlehčovací terénní sociální služby, stejně jsem s manželem nejvíce já. Snažím se ale mít i nějaké omezené aktivity, pečlivě vybrané. Stala jsem se členkou správní rady Výboru dobré vůle a Života 90. Občas se účastním nějakých on-line diskusí. Na podzim mi zpestřila život sice neúspěšná, ale přesto velmi zajímavá kampaň do Senátu. Mám trochu více času na čtení, než když jsem „ombudsmanovala“, a také se učím každý den trochu anglicky, sama za podpory programu Duolingo.

Letos vám bude 70 let. Jak se cítíte zdravotně a jak se udržujete v kondici?

Zdravotně se cítím velmi dobře. Mám poměrně pravidelnou životosprávu, péče o manžela mě udržuje v určité aktivitě a snažím se nezapomínat i na pohyb, takže každý den trochu chodím venku. A pokud to bylo možné, tak občas plavání nebo jízda na kole. Všechno velmi umírněně, nelámu rekordy.

V době Vánoc se mi podařilo sehnat k manželovi péči na dva dny a vyrazila jsem na běžky. To bylo moc pěkné, měla jsem z toho opravdu velkou radost.

Jak si tříbíte mysl?

Hlavně tou angličtinou a debatami, o nichž jsem už mluvila. Chvílemi se díváme s manželem na televizi. Na zpravodajství, výjimečně i na nějaký film. Teď sleduji Boženu – minisérii o Boženě Němcové. Myslím, že je dobře, že vznikla. Kdysi, myslím, že počátkem 60. let, jsem viděla film Horoucí srdce, od té doby asi dva dokumenty, a to je vše. Je to zase úplně jiný pohled, ale líbí se mi to.

Jak jako seniorka vnímáte život v Česku? Co je tady pro seniory dobré, a co by naopak chtělo zlepšit?

Snad to nebude znít moc zpupně, ale necítím se kategorizovaná jako seniorka, ač jí nepochybně jsem. Cítím se společensky velmi integrovaná, mám dost kontaktů i v jiných věkových skupinách. A mám také přiměřené množství aktivit. Ale samozřejmě to není případ mnoha dalších seniorů, spíše těch starších.

Jinak se mi zdá, že pokud si člověk zachová určité síly, aktivity a kontakty, tak možností, jak se zapojit, je dost. Nedávno jsem si v jedné on-line debatě o budoucnosti Evropské unie uvědomila, kolik seniorů je v ní zapojeno. Skutečnost, že člověk je finančně jakž takž zabezpečen a nemusí denně vydělávat na chléb vezdejší, a má tedy čas věnovat se zadarmo zajímavým a pro společnost užitečným aktivitám, je vlastně něco úžasného. Dává to velkou svobodu. A řekla bych, že v tomto směru se společnost opravdu docela posunula, a to k lepšímu.

Ne každý tu možnost má, ať už z jakýchkoliv důvodů. Měli bychom se snažit, aby se mohlo zapojovat co nejvíc seniorů do debat. Jejich zkušenost, konfrontovaná se zkušeností mladších generací, může být velice plodná.

Ze své pozice ombudsmanky jste se setkala s mnoha případy kolem starobních a invalidních důchodů. Kdybyste to měla nyní s odstupem shrnout, co považujete za největší problém? A podařilo se to během uplynulých let zlepšit?

Pokud jde o důchody, je třeba rozlišit dvě věci. Jednak výši důchodů stanovenou zákonem – a to je něco, co ochránce nemůže ovlivnit buď vůbec, nebo jen velmi zprostředkovaně účastí v důchodové komisi. Tak jsem se účastnila. A vedle toho jsem upozorňovala na to, že přibývá a bude ještě velmi přibývat lidí, kteří odpracovali desítky let a nedosáhnou na důchod, protože těch let nebudou mít třicet pět. Je zjevné, že systém je v tomto nastaven špatně a je to potřeba změnit.

Tato striktní úprava platí od roku 2018 a ještě si to mnoho lidí neuvědomuje. Ani politikům to příliš nedochází, ale je to velmi, velmi nespravedlivé. A jak jsem už řekla, je nezbytné to změnit. Změnit to může jen zákon, je to politické rozhodnutí, ombudsman na to může jen upozornit.

No a druhá věc, o níž chci hovořit, která poměrně často nastává, je, že se při výpočtu stane chyba, něco se nezapočítá nebo je špatně stanoveno datum invalidity. A právě to je ombudsmanova parketa.

Takových i úspěšně vyřešených případů jsou u ombudsmana desítky každý rok. Zejména zmíněné špatně stanovené datum invalidity, které často ovlivní i to, zda člověk na důchod vůbec dosáhne, nebo ne, což je nepochybně zásadní existenční až existenciální záležitost.

Na co jste v oblasti seniorů často upozorňovala, ale nebyla jste vyslyšena a nedošlo k nápravě?

Hodně jsem se zabývala situací v pobytových zařízeních pro seniory, a to jak v těch legálních, takzvaně registrovaných, tak v těch nelegálních, která nemají oprávnění k poskytování sociálních služeb. Hodně jsem usilovala o to, aby neregistrovaná zařízení byla vymýcena.

Upozorňovala jsem i na to, že je třeba ještě významně posílit komunitní a terénní péči o seniory, aby lidé mohli zůstávat doma ve svém přirozeném prostředí, a nebyl takový tlak na vznik dalších (neregistrovaných) zařízení. Je to samozřejmě otázka státních investic do terénních služeb. A přestože u nich jde o finanční spoluúčast klientů, tedy seniorů, jde pořád o službu dotovanou, a je jich nedostatek.

Jsem přesvědčena o tom, že péče ve velkých zařízeních není vhodná kvůli nemožnosti individuálního přístupu. A dnes v době koronavirové se bohužel ukazuje nevhodnost těchto zařízení a je zřejmé, že v mnoha z nich se nepodařilo zabránit rozšíření nákazy, které by při péči v komunitě nemělo tak fatální následky.

Působila jste v úřadu mnoho let, dříve dokonce jako zástupkyně ombudsmana. Je nějaký případ, který se vás hluboce dotkl i po lidské stránce?

Jistěže se mne některé případy dotkly i osobně, a myslím, že jsem do své práce kromě odborné a racionální energie vkládala i hodně emočního úsilí, které mi bylo vlastně motorem. Myslím, že to moji spolupracovníci věděli, a řekla bych, že to i oceňovali.

Velmi často jsem se trápila tím, že se někomu nedá pomoci, ale musela jsem si dávat pozor, aby mě to nepřemohlo, to by byla samozřejmě cesta do pekel. Správný mix rozumu a empatie je v ombudsmanské práci snad to nejdůležitější.