Pamatujeme je z dětství, teď jejich příběh končí. K záchraně tradičních českých značek nestačila ani více než stoletá historie

Kufřík s Krtečkem na prázdniny, sklenice kysaného zelí ve sklepě nebo krabička sirek v kuchyňské zásuvce. Tradiční výrobky, které byly po desetiletí součástí běžného života, postupně mizí z českého trhu. Jen za poslední rok oznámily konec hned tři tradiční české výrobny. Spojuje je dlouhá historie, známé jméno a také skutečnost, že ani oblíbená značka nemusí ustát ekonomický tlak. Udržet tradiční českou výrobu v době levnější zahraniční konkurence a měnících se spotřebitelských návyků je totiž čím dál obtížnější. Ostatně podobný osud už před lety potkal i slavnou sirkárnu v Sušici.

Pro řadu lidí jsou takové výrobky víc než jen zboží. Připomínají dětství, rodinné tradice a dobu, kdy se věci opravovaly a používaly dlouhá léta. Jenže za známým jménem se skrývá také podnik, který musí platit zaměstnance, energie, suroviny a další náklady.

Kazeto: Kufříky s Krtečkem, které znaly celé generace

Kdo někdy dostal dětský kufřík s obrázkem Krtečka, možná si ani neuvědomoval, že drží v ruce výrobek s téměř stoletou historií. Za značkou Kazeto stojí přerovský podnik, který založil Karel Zejda v roce 1925.

Název Kazeto vznikl z počátečních písmen jeho jména a označení „továrník“. Firma se proslavila především výrobou lepenkových kufrů, které se prodávaly nejen v Československu, ale také v zahraničí.

Kazeto ale nevyrábělo pouze kufry. V sortimentu byly také kabelky, pouzdra, krabice a nejrůznější obaly. Později se do nabídky dostaly dětské kufříky s pohádkovými motivy, které se staly oblíbenými nejen mezi malými cestovateli, ale také v mnoha domácnostech. Na ukládání hraček či školních potřeb je rodiny používaly po celé generace.

Podnik přežil znárodnění i změny po roce 1989. Po návratu majetku rodině zakladatele se výrobu podařilo oživit mimo jiné díky spolupráci se společností IKEA.

Ani to ale nestačilo. Výroba v Kazetu skončila na jaře 2026. Podnik se potýkal s klesající poptávkou a rostoucími náklady. Výroba tradičních lepenkových kufrů a krabic se tak po více než sto letech uzavřela.

Kazeto podle dřívějších údajů firmy vyrobilo za dobu své existence desítky milionů kufrů. Jeho výrobky však mohou lidé ještě nějakou dobu nacházet v obchodech nebo ve svých domácnostech. Konec výroby totiž neznamená, že všechny kufříky ze dne na den zmizí z trhu.

Pro Přerov jde o uzavření významné kapitoly místního průmyslu, a pro ty, kteří si kufříky pamatují z dětství, také o konec jedné nostalgické vzpomínky.

Křimické zelí: Konec šlapání v modřínových kádích

Když se řekne Křimické zelí, mnohým se vybaví tradiční výrobek, který měly ve spíži už naše babičky. Jeho historie je spojená se šlechtickým rodem Lobkowiczů, který po roce 1989 navázal na starší tradici výroby.

Zelí se v Křimicích zpracovávalo v modřínových kádích, které mu dodávaly charakteristickou chuť. Výrobky si získaly pověst, díky níž se značka stala známou i daleko za hranicemi regionu.

Pro mnoho zákazníků nešlo jen o obyčejnou přílohu k jídlu. Kysané zelí patřilo k tradiční české kuchyni, připravovalo se k vepřovému masu, knedlíkům nebo se používalo do polévek. Křimická značka si díky své pověsti vybudovala stálou klientelu.

Jenže ani oblíbený výrobek nemusí být ekonomicky udržitelný. V roce 2026 oznámili majitelé definitivní ukončení produkce Křimického zelí. Důvodem byla dlouhodobá ztrátovost provozu.

Výroba se podle vyjádření majitele musela dotovat z jiných zdrojů, a to i v letech, kdy se úrodě dařilo. Provoz tak nebyl dlouhodobě ekonomicky soběstačný.

Pro zákazníky, kteří si na Křimické zelí zvykli, to znamená konec jednoho z tradičních regionálních výrobků. Zároveň jde o připomínku, že za známou značkou často stojí nejen receptura a řemeslo, ale také náklady na suroviny, zpracování a provoz.

Knoflíky ze Žirovnice: Od perleti k moderním materiálům

Knoflíky jsou drobnost, kterou člověk většinou začne hledat až ve chvíli, kdy se mu jeden utrhne. V Žirovnici na Vysočině se ale jejich výroba stala tradicí, která po desetiletí živila místní obyvatele a proslavila město daleko za jeho hranicemi.

Počátky knoflíkářství v Žirovnici sahají do roku 1863, kdy Josef Žampach založil dílnu na výrobu perleťových knoflíků. Řemeslo se postupně rozvíjelo a na začátku 20. století už v Žirovnici působily desítky dílen.

Po druhé světové válce se výroba rozšířila a vedle perleti se začaly používat také syntetické materiály. Podnik se postupně proměnil v moderního výrobce knoflíků a dalších oděvních doplňků.

V roce 1994 se z podniku stal akciový podnik Knoflíkářský průmysl Žirovnice. V roce 2019 firma změnila název na Knoflíky Žirovnice.

Letos však firma oznámila ukončení výroby. Za rozhodnutím stály dlouhodobé ekonomické problémy, které ještě prohloubila pandemie a konkurence levnějších výrobků ze zahraničí.

Pro Žirovnici jde o významnou změnu. Knoflíky se tu vyráběly více než 160 let a jejich produkce byla po generace součástí místní identity. Konec výroby tak není jen příběhem jednoho podniku, ale také ústupem řemesla, které se v tomto městě předávalo z generace na generaci.

SOLO Sušice: Sirky, které nechyběly v žádné domácnosti

Krabička sirek s nápisem SOLO ležela v mnoha českých domácnostech v kuchyňské zásuvce, vedle sporáku nebo u kamen. Sloužila k zapálení plynového hořáku, svíčky i ohně. Pro řadu lidí je dodnes symbolem obyčejné každodennosti, na kterou se snadno zapomíná.

Historie sušického sirkařství sahá do roku 1839, kdy Vojtěch Scheinost vyrobil první zápalky. Tovární výroba se v Sušici rozběhla v roce 1843 a město se postupně stalo významným centrem sirkařství. Zápalky se odsud vyvážely do mnoha zemí světa.

Značka SOLO se postupně stala synonymem pro české zápalky. Podnik vyráběl klasické dřevěné sirky v papírových krabičkách, které se v průběhu let měnily jen málo.

Jenže s rostoucí oblibou zapalovačů začala spotřeba zápalek klesat. Výrobu navíc zatěžovaly rostoucí ceny vstupních surovin a konkurence zahraničních výrobců.

Na konci roku 2008 skončila v Sušici výroba zápalek po zhruba 170 letech. Výrobní technologie se následně přesunula do Indie. Značka SOLO ale nezanikla a pod jejím jménem se zápalky prodávají dál.

Pro někdejší zaměstnance i obyvatele města znamenal konec sirkárny uzavření významné kapitoly místního průmyslu. Krabičky se známým logem sice zůstaly v obchodech, ale už nevznikají tam, kde se jejich příběh začal psát.

Značky zůstávají, výroba se stěhuje do zahraničí

Ne všechny tradiční české značky končí úplně. U některých se mění především místo výroby, zatímco jejich jméno zůstává na obalech. Lentilky se od roku 2021 vyrábějí v Německu, tavené sýry Apetito se přesouvají z Hodonína do Hamburku a káva Jihlavanka vzniká v pražírnách v Německu a Polsku. Výroba Sedlčanského hermelínu se zase přestěhovala ze Sedlčan do Hesova u Přibyslavi. Podobné změny se týkají i dalších potravinářských značek. Zákazník tak může dál kupovat výrobek, který dobře zná, ale jeho původní spojení s konkrétním českým městem už neodpovídá skutečnosti.

Proč mizí tradiční české značky?

Konec známé značky nemusí znamenat, že o její výrobky lidé přestali mít zájem. Někdy je problém v tom, že zákazníci sice výrobek znají a mají ho rádi, ale při nákupu nakonec rozhodne cena.

U tradičních podniků hrají roli také rostoucí náklady na energie, suroviny a zaměstnance. Výroba, která byla před desítkami let ekonomicky výhodná, dnes nemusí dokázat konkurovat velkým zahraničním závodům.

U některých značek se proto výroba přesouvá jinam, u jiných se podnik rozhodne skončit úplně. Pro zákazníka může být výsledek podobný. Výrobky, který znal z dětství, se změní, nebo z obchodů zmizí.

Nejde přitom jen o kufr, sklenici zelí, knoflík nebo krabičku sirek. Jde také o vzpomínky na věci, které byly součástí běžného života a které se dnes už možná nepodaří koupit v podobě, jakou si lidé pamatují.

Zdroje: Kazeto, Žirovnice, Radio Žurnál, Novinky