„Vy si o mně budete myslet, že jsem blázen.“ Pracovníkům Linky seniorů se lidé často svěřují s tím, co doma neřeknou

Nejobecněji říkáme, že nám lidé mohou zavolat s jakoukoli starostí, o které potřebují s někým mluvit, vysvětluje Kateřina Bohatá, někdejší ředitelka Linky seniorů a aktuálně zástupkyně ředitelky. V rozhovoru pro České důchody přiblížila, s jakými problémy se lidé na krizové číslo 800 200 007 obracejí, a také poradila, co může pomoci při pocitech osamělosti, při složitém přechodu z pracovního tempa do důchodu, při ztrátě blízkého člověka či dokonce při myšlenkách na sebevraždu.

Co je Linka seniorů a jak funguje?

Linka seniorů s telefonním číslem 800 200 007 (krizová linka funguje každý den od 8:00 do 20:00 hodin – pozn. red.) je registrovaná sociální služba krizové pomoci a je primárně určená seniorům a lidem, kteří o seniory pečují – ať už jako neformální pečující, to znamená rodinní pečující, anebo profesionálové. Ale samozřejmě se na nás může obrátit kdokoliv, kdo je v akutní krizi. Osobám, které jsou v akutní krizi a nespadají do zmíněných cílových skupin, se dostane základní stabilizace.

Jsme v provozu od roku 2002 a máme průměrně 21 tisíc volání ročně, z toho kolem osmi až devíti tisíc hovorů. Hovor je kontakt, který trvá déle než pět minut, například pět až šedesát minut. Nejčastější délka hovoru ale bývá kolem 20 minut.

Podle čeho ve vaší terminologii rozdělujete volání a hovory?

Do volání spadá jakýkoli kontakt s pracovníkem. Může to být i omyl nebo děti, které testují linku. Spadají tam také podané informace, což je kategorie, kdy je volající zcela v klidu, neřeší žádnou zásadní situaci, ale chce třeba jen konkrétní informaci.

Vedete si i nějakou statistiku, která by dokázala napovědět, jak moc jsou vaše intervence úspěšné?

Takovou evidenci nemáme, protože základním principem je, že linka je anonymní. O klientovi nemáme žádné informace, nevidíme jeho telefonní číslo a ani klienty nenutíme, aby nám volali zpátky a řekli, jak to dopadlo.

Opakovaně volají nejčastěji klienti, kteří řeší nějakou složitější situaci, kterou s nimi rozdělíme do více fází, a oni volají s tím, jak třeba první krok dopadl a jak bude vypadat ten další.

Občas se opakovaně ozvou klienti, u kterých něco nezafungovalo, třeba se nedovolali na číslo, které jsme jim doporučovali. V takových případech jdeme prověřovat, proč se tak stalo. A samozřejmě občas volají klienti, kteří chtějí poděkovat. To se děje specificky o Vánocích.

Setkáváte se více s krizovými telefonáty, které jsou jednorázové a týkají se jedné konkrétní situace, nebo s nějakou formou kontinuální pomoci, kdy se na vás jeden člověk obrací vícekrát?

Převažují jednorázové situace. Máme ale i volající, které provázíme nějakou epizodickou krizovou situací. Typicky to bývá třeba u seniorů po ztrátě partnera, kdy je provázíme jak fází praktického řešení, kdy se potřebují poradit, co všechno mají udělat, tak i procesem truchlení.

Podobně je to u pečujících, zejména když se v této roli ocitli prvně a potřebují se v tom všem zorientovat. Případně když se ve zdravotním stavu opečovávané osoby stane nějaká výrazná změna a oni se s tím potřebují srovnat. Mohou volat třeba měsíc dva a pak zase volat přestanou.

Říkala jste, že za rok odbavíte asi 21 tisíc volání, z toho je až devět tisíc hovorů. Řekla byste, že je to velké množství? Tedy že mezi skupinou seniorů je hodně problémů a že se vám tito lidé s nimi umí ozvat?

Máme pocit, že ano, že se obrací velké množství lidí. Vedeme si čísla některých problematik, které s lidmi řešíme. Z nich vyplývá, že máme zvyšující se tendenci, třeba co se týče problematiky duševního zdraví či domácího násilí. To nutně neznamená, že potíží je víc, ale spíš máme pocit, že senioři si častěji říkají o pomoc, častěji překonají ostych, pocit, že si se vším mají poradit sami, a obrací se o pomoc.

Lidé nám mohou zavolat s jakoukoli starostí

S čím se tedy na vás nejčastěji obrací?

Úplně nejčastějším tématem je osamělost – ve smyslu psychické osamělosti. Neznamená to, že když člověk žije sám, že je nutně osamělý. Spíše jde o osamělost jako nedostatek blízkých kontaktů, lidí, se kterými by se člověk mohl poradit, kterým by se mohl svěřit, se kterými by mohl něco sdílet.

Právě u seniorů takový nedostatek může řetězit řadu praktických potíží. Například, že když jste sám a přijde vám nějaká nesrozumitelná obálka, tak se o tom nemáte s kým poradit. Proto se seniory třeba procházíme úřední dopisy.

Může to být i taková zcela praktická záležitost, jako že se vám rozbije lednička. Pro seniora, který není zvyklý dohledávat informace na internetu, nemá kolem sebe nikoho blízkého, kdo by mu to pomohl zařídit, se to může stát velmi obtížně řešitelným problémem.

Jsou ještě nějaké opakující se problémy seniorů?

Velký balík jsou potíže ve vztazích. Ať už jsou to rodinné vztahy, partnerské vztahy, vrstevnické vztahy, ale třeba i to, co nazýváme  pečovatelské vztahy – například vztah s lékařem, vztah s pečovatelkou a tak dále.

Dalším důležitým tématem je sociálně-právní problematika, kdy volají senioři, kteří se potřebují zorientovat v tom, jak u nás funguje sociálně-právní systém, jak funguje systém sociálních služeb, jak funguje systém sociálních dávek, příspěvku na péči a podobně.

Dalším poměrně velkým balíkem jsou hovory na téma duševních potíží. Ať už z okruhu úzkostí, volají k nám klienti s panickými atakami, volají klienti s depresivními symptomy, depresivními atakami, s poruchami spánku, s vyrovnáváním se s chronickou bolestí a také samozřejmě s problematikou sebevražedných myšlenek, úvah, plánů či započatých pokusů.

Řešíme také témata týkající se domácího násilí.

Ozývají se vám lidé i s tím, když je trápí fyzické zdravotní problémy?

Záleží na tom, jaký typ zdravotních potíží to je, ale my nejsme lékaři. Často ale s klienty řešíme, jakým způsobem se domoci nějaké lékařské péče. Když mají třeba neshodu s lékařem nebo se spolu nějak nemůžou domluvit, tak předáváme kontakty.

Radíme třeba také, kde ověřit lékovou interakci. Často volají lidé a říkají, že mají mnoho léků a nevědí, jestli si můžu některé vzít dohromady. I v takových chvílích předáváme kontakty, kde tohle dobře vyřešit.

Někdy nám také volají lidé, když se ostýchají zavolat si záchranku. Vlastně s námi konzultují, jestli jejich případ je, nebo není na záchranku. Znovu ale opakuji, že my nejsme lékaři, takže je odkazujeme na zdravotní systém.

Když se nás lidé ptají, k čemu je Linka seniorů, tak nejobecněji říkáme, že nám můžou lidi zavolat s jakoukoli starostí, o které potřebují s někým mluvit.

Osaměle se mohou cítit i lidé, kteří kolem sebe mají lidi

Pojďme se tedy zaměřit na tu zmíněnou osamělost. Co radíte lidem, kteří se cítí osamělí?

Je těžké nabídnout univerzálního radu. Naše linka je specifická v tom, že vždycky člověku nabídne profesionála, který umí naslouchat a umí vést hovor, umí se doptat a umí stabilizovat. Takže ať volá člověk v jakémkoliv psychickém stavu, ať je rozrušený, v úzkosti, v panice, plačtivý, depresivní, tak ho náš profesionál dokáže stabilizovat a navrátit do stavu jeho obvyklého klidu.

Chápu, že je to velmi individuální záležitost. Kdybychom přesto chtěli poradit člověku, který si teď třeba prochází osamělostí, tak jak by na to mohl vyzrát?

Ti lidé mají často pocit, že oni jsou jediní, komu se to děje. Úplně nejobecnější radou je uvědomit si, že to není žádné osobní selhání, když se tak cítí, protože to takhle prožívá řada lidí.

Úplně nejtěžší je, když si člověk řekne, že to musí zvládnout sám. Tak to totiž není. Nejdůležitější je začít o tom s někým mluvit. Ať už s kýmkoliv blízkým anebo třeba s anonymní krizovou linkou.

To znamená klidně přijít za sousedem, za sousedkou nebo za někým, koho má člověk v okolí a říct: „Mně prostě není dobře, protože se cítím osamělej.“ Takhle na rovinu?

Úplně na rovinu, prostě přijít a říct: Hele já potřebuju chvíli s někým mluvit. Čím déle člověk, který se cítí osamělý, s tím zůstává sám, tím vzniká příležitost pro to, aby se roztočily různé kruhy negativních myšlenek, které se pak vzájemně posilují.

Ten člověk sedí sám a je mu smutno a teď si říká: „Jo, já jsem tady osamělej, nikdo už mi dlouho nezavolal, on mi asi nezavolal, protože o mě nemá vůbec zájem, protože mu na mě vůbec nezáleží, a vlastně i tenhleten druhej mi nevolá, vlastně jsem jako člověk úplně k ničemu, a proto mi nikdo nevolá.“

Takhle mají myšlenky tendenci se řetězit, prohlubovat a pak je mnohem těžší z toho vyjít ven.

A přitom, jak říkáte, tohle se děje mnoha lidem.

Děje se to mnoha lidem, není to žádné osobní selhání, není to žádný příznak ani duševního onemocnění, ani slabé vůle, ani neschopnost řídit svůj život. Osaměle se někdy cítí i lidé, kteří jsou obklopeni lidmi, ale nemají kolem sebe nikoho, s kým by zažili opravdový kontakt.

Dá se tato problematika vztáhnout i na určité období? Například právě začal podzim, blíží se zima, může se zhoršit počasí, lidé jsou více doma, Vánoce samy o sobě jsou rizikovým časem.

Správně popisujete, že podzim a zima jsou k rozvoji tohoto pocitu rizikovější. Jsou taky rizikovější k výskytu poruch nálad, a to už čistě biologicky proto, že je kratší doba denního svitu.

Když se zaměříme na prevenci poruch nálad, řekněme rozlad – nemám na mysli klinickou depresi, kterou je potřeba léčit, tam svépomoc nepomůže. Ale takové to, když ráno vstanu a mám blbou náladu, nic se mi nechce. Na to je hrozně důležité vystavit tvář na několik minut příjemnému dennímu světlu. Nemusí být ani úplně jasné sluníčko, ale je důležité, pokud možno, otevřít okno a vystavit tvář dennímu světlu. Pomáhá to odbourávání kortizolu a člověku se nálada sama zvedne už tímhle úplně banálním krokem.

Udělejte si Vánoce po svém a klidně promlouvejte k zemřelému

Kdybychom se zaměřili konkrétně na období Vánoc, které bývá označováno za rizikové, co byste radila člověku, který třeba přišel o partnera nebo z nějakého důvodu není o svátcích s rodinou?

Lidé, kteří zažívají první Vánoce bez někoho blízkého, jsou obzvlášť ohrožené osoby. Vánoce pro ně nebudou jednoduché. Je potřeba na to myslet. U většiny lidí, kteří zažívají první Vánoce bez svého blízkého, jsou prostě těžké.

Je dobré k sobě být laskavý. Je dobré to nějak vnímat, nemít od sebe velká očekávání, nemít očekávání ve smyslu: Nebudu brečet, zvládnu to, užiju si Vánoce za každou cenu. Je lepší si říct: Bude to takový, jaký to bude. Já vlastně dopředu nevím, to se nedá odhadnout, a takový, jaký to bude, to bude v pořádku.

Někdy je taky dobré představit si toho blízkého, který nám chybí. Někomu pomůže třeba vzít si fotku a říct mu všechno to, co bych mu řekla, kdyby tady seděl. A naopak se zamyslet a říct si, co on by mi asi řekl. Nebo kdyby mě teď mohl vidět, jak tady sedím, co by mi řekl? Čím by mě podpořil? Co by mi navrhnul?

To bývá posilující. Je dobré se nestydět v promlouvání k zemřelému. Ona se v průběhu roku vynořuje spousta věcí, u kterých zjišťujeme, že jsme si s tím člověkem potřebovali dovyříkat, a nebyl na to prostor.

Často nám lidé volají a říkají: „Vy si o mně budete myslet, že jsem blázen.“ A my říkáme: „Ne, tohle je naopak hodně zdravé, nejste blázen, jste truchlící a tohle k tomu procesu patří.“

Dále mi přijde hrozně důležité nekoukat se o Vánocích na reklamy.

Kvůli čemu?

Protože mám pocit, že jsme společností strašně tlačeni do takového toho vánočního stereotypu. A ty reklamy jsou toho plné. Tam jsou takové ty papundeklové, umělé, šťastné kompletní rodiny a nám to často vnucuje pocit, že když nemáme takovéto Vánoce, tak je máme nějak blbě.

Takže pokud možno nekoukat na reklamy a dát si svobodu udělat si Vánoce po svém. To znamená, že když mi dělá radost mít vánoční stromeček – a budu u něj klidně plakat a vzpomínat na toho blízkého, ale miluju světýlka, vánoční ozdobičky, tak si postavím stromeček. Ale jestli mám dělat stromeček, který nemám ráda, nebaví mě to, je to práce navíc, a ještě mi u toho bude smutno, tak se na to vykašlete a žádný stromeček prostě nestavte.

Čili je potřeba přijmout situaci takovou, jaká je, a zároveň od sebe neočekávat nějaké zázraky a být na sebe hodný.

Taky je dobré si trošku udělat toho blízkého sám sobě. Když mě třeba nejvíc bavilo chodit s tím člověkem, který už není, po vánočním trhu a dát si společně svařák, tak se můžu zamyslet, jak tuhle tradici můžu dodržet. Jestli můžu jít na ten svařák třeba s kamarádkou.

A taky si třeba koupit dárek. Vím, že ho nedostanu od partnera, tak proč bych si nemohla jít koupit dárek a zabalit si ho. Nebo se domluvit s někým, že si vyměníme dárek.

Co když ale na člověka najednou padne opravdu tíživá samota, je na Štědrý den sám u stromečku a je to najednou opravdu zlé?

Pak je dobré tomu prostě dát průchod. Často mají lidé pocit, že musí ty slzy a smutek zadržovat. Ono je to ale paradoxně mnohem horší. Protože emoce je energie a ta energie musí odplout.

Každá emoce má svůj vrchol a pak opadá. To je biologická pojistka našeho těla. My máme strach, že když začneme plakat, půjde to nezadržitelně a nepůjde to zastavit a bude to hrozné. Tak to ale není. Protože tělo samo ví, že pláč je pro něj velká zátěž. Takže to zreguluje tak, že chvíli se nám chce plakat, pak se rozpláčeme hodně a pak to zase poleví. Ale čím víc se tomu budeme bránit, tím víc energie to sežere a může se to jaksi zapouzdřit do toho, že přestaneme mít radost z různých dalších věcí.

To znamená, že ventilem emocí je pláč?

Nejčastější je pláč, ale taky to může být vztek, zlost. Můžeme se zlobit na člověka, který zemřel. Na Boha, že to dopustil. Na vládu, na zdravotnictví. To záleží na okolnostech toho úmrtí. Ale je to taky přirozená reakce.

Je ještě něco, co by se dalo doporučit lidem právě v těchto dejme tomu temnějších měsících nebo v měsících s méně slunečním svitem, v zimní období?

Co hodně pomáhá, je využívat – zase s laskavostí k sobě – možnosti, které lidi mají. Vracet svoji pozornost zpátky k tělu a myslet na každodenní drobné radosti.

Třeba když člověku chybí blízkost, hodně pomáhá, když si dopřeje nějaký jemný dotyk, příjemný, hřejivý, jak je mu to milé. Někdo to udělá tak, že si napustí teplou vanu. Někdo to udělá tak, že si koupí hebkou deku, do které se zabalí. Někomu je milé, že si pořídí zvíře, cokoli mazlivého. Někdo má plyšáka.

Pomoci může i úplně obyčejný rituál, že si uvařím čaj, který mi chutná a voní. A udělám si na něj chvilku, ne že si ho automaticky uvařím, ale sednu, zamyslím se, do jakého hrnku si ho chci dát, nadechnu se, jak ten čaj voní, vezmu si ten teplý nápoj do rukou, vypiji si ho. To je něco, co hodně zklidňuje.

A pak, jako u dalších otázek, nezůstávat s tím sám. Svěřit se blízkému, a když mám pocit, že nemám nikoho blízkého, kdo by mě pochopil, tak volat na krizovou linku.

Nakolik by se měl člověk nutit do aktivity? Když se mu nechce, třeba se vzbudí do takové té letargie, kdy prostě nemá na nic chuť, tak v jakých případech by se měl přemlouvat? A jak se zároveň vyvarovat toho, aby zase v opačném extrému nezůstal už napořád lenivý a přikovaný ke gauči?

Měl, ale nesmí se to přehánět. To znamená, že pokud to bude bič vnitřního kritika, který nikdy nemá dost, který od rána do večera říká: Měl bys cvičit, měl by sis udělat dobrou snídani, měl bys jít na procházku, měl bys kontaktovat své přátele, měl bys, měl bys…, tak to nepomáhá, to naopak člověka uvrhá do větší pasivity, protože ten úkol vypadá jako nezdolatelný a vlastně nekonečný.

Takže opět, měl by to dělat s laskavostí k sobě. Zároveň je dobré vědět, že to, jak se cítíme, je hodně propojeno s tím, jak jsme nebo nejsme aktivní. Naši náladu hodně ovlivňují aktuální hladiny hormonů. A když tělo rozhýbeme jakýmkoli jemným způsobem, máme šanci hladiny hormonů proměnit.

Znovu opakuji, že je dobré vystavit tvář dennímu světlu, ať už tak, že si dojdu koupit ke snídani čerstvé pečivo do nejbližší samoobsluhy, nebo že jdu na zahrádku a jenom se podívám, co mi tam vyrostlo, a nadechnu se čerstvého vzduchu.

Je dobré si udělat nějaký ranní rituál?

Ano, je dobré udělat si návyk, nějaký milý rituál. Aby to bylo něco, co mi dodá dobrou náladu, ale ne povinnost. Je dobré si všímat, jestli je to něco, co je pro mě příjemné, anebo je to něco, co dělám z povinnosti.

Pravidelný rytmus dělá člověku dobře

Možná se tím dostáváme k dalšímu tématu, a to jsou situace, kdy člověk, který byl zvyklý být pracovně vytížený a mít jasně rozvržený den, přejde najednou do důchodu. Zničehonic má celý volný den. Spousta lidí má s touto tranzicí problém. Co byste jim poradila?

Ano, je to další téma, se kterým nám senioři volají. Často jde o seniory, kteří byli hodně pracovně vytížení, pracovní život tvořil velkou část jejich života, neměli příliš prostor budovat nějaké zájmy, koníčky, přátelské vztahy, protože většina jejich vztahů se odehrávala na pracovišti.

Tito lidé často odejdou do důchodu s vidinou, že si konečně odpočinou. Což je skvělé první dva tři měsíce, a pak to najednou začne člověku chybět, protože práce zastávala v životě toho člověka hodně moc rolí. Byl to pro ně důležitý bod sebeúcty, člověk tam zažíval úspěch, pocit důležitosti, byl to pocit blízkosti s druhými, kdy měli nějaký společný cíl, společný zájem, společná témata hovorů. A teď najednou ze dne na den tohle vypne. Vůbec nemusí být pro člověka jednoduché nastavit to ze dne na den jinak.

Taky se stává, že člověk po odchodu do důchodu vypadne z denního rytmu, který mu určovala právě práce. Ukazuje se, že nastavit si k sobě laskavý, ale pravidelný denní rytmus, dělá člověku dobře.

Můžete uvést nějaký příklad, jak by to třeba mohlo fungovat?

Třeba když jsem sova a hrozně nerada vstávám, tak to neznamená, že musím v důchodu dál vstávat s budíkem v sedm ráno. Můžu si říct, že teď už to můžu dělat jakkoliv, takže si můžu přispat, můžu vstávat v půl desátý a chodit spát po půlnoci, protože mi to takhle vyhovuje. Ale nemělo by to dopadnout tak, že zůstanu ležet celý den v posteli, protože nic nemusím.

Je dobré si všímat, které aktivity mi dělají radost. Často tito lidé mají vlastně poprvé možnost tohle u sebe pozorovat. Měli by být připraveni na to, že se může stát, že si člověk desítky let myslel, že nejvíc šťastný bude, až půjde do důchodu a bude lepit modely letadýlek, ale v důchodu to vyzkouší a zjistí, že mu to nedělá takovou radost, jako si myslel. A je to v pořádku, možná je jen potřeba najít něco jiného.

Když člověk odejde do důchodu a začne žít zcela novou a jinou etapu svého života, může pro něj být složité najít motivaci. Jak v sobě případně objevit nějakou novou hnací sílu?

Významný německo-americký psycholog Erik Erikson stanovil pro každé životní období vývojový úkol, který musíme v daném životním období zvládnout. Právě v tom nejstarším životním období je to, že hledáme pocit smyslu a naplnění. Je to příležitost, kdy si můžeme promítnout celou svoji životní dráhu, svoji životní kariéru a vyjmenovat si, čeho všeho jsme dosáhli, co všechno jsme udělali, pro koho jsme to udělali, pro koho to bylo důležité. Tuhle hodnotu si můžeme zakonzervovat.

Jinými slovy, když jsem 40 let někde fungoval, tak tím, že jsem přestal pracovat, tuto hodnotu neztrácím. Ta práce, kterou jsem udělal, ta zůstala, ta trvá, možná jsem tím taky někomu něco ukázal, někoho něco naučil, co mohlo být pro někoho jiného důležité a třeba na tom staví dál. I kdyby celé moje oddělení zrušili, tak tohle byla důležitá fáze vývoje firmy. Moje oddělení bylo důležité, odvedlo tam kus práce a právě proto, že tam bylo, tak tam teď může stát jiné oddělení. Je to příležitost otočit se sám k sobě.

Toto je často velmi těžká úloha pro seniorky, které bývají mnohdy otočené směrem ke svým blízkým, kdy chodí do práce, starají se o rodinu, starají se o manžela, starají se o děti, starají se o vnoučata a najednou, když z některých rolí odejdou, stojí před výzvou, jak se začít starat o sebe. Jak začít dělat věci, které dělají radost mně, a najít v tom uspokojení: že i když to dělá radost jenom mně, tak je to stejně důležité, jako když dělám něco, co je důležité i pro někoho jiného.

V tomhle je dobré si uvědomit, že čím déle se mi podaří žít přiměřeně aktivní a spokojený život, tím déle povedu svůj život v přiměřené zdravotní kondici a v dobré schopnosti sebepéče. Z celé řady výzkumů vyplývá, že lidé, kteří se udržují v přiměřené aktivitě, a nemusí to být vyloženě sportovní aktivita, stačí svižná chůze, si nejdéle zachovají schopnost sebeobsluhy a sebepéče.

Napadá mě ještě opačný extrém, a to když lidé odejdou do důchodu, rádi by si ho užívali, mají spoustu koníčků, ale jejich okolí od nich očekává, že teď mají čas na to, aby se starali o vnoučata, aby se starali o svoje rodiče, aby obstarávali zahrádku, i když jim to nečiní radost. Jakým způsobem tuhle věc komunikovat se svým okolím a nastavit si hranice?

Je dobré komunikovat sebevědomě. Jediný člověk, který má právo rozhodovat, kolik povinností na sebe vezmete, jste vy sám. Je v pořádku na některé aktivity říct ano, pokud mi dávají smysl a chci je dělat, a je v pořádku taky na některé aktivity říct ne.

Někdy je člověk vázaný obavou, že když řeknu, že tohle dělat nebudu, oni se na mě naštvou, nebudou se mnou mluvit. Proto může být dobré se s někým poradit. I s tímto radíme na naší lince, a proto jsou i témata vztahů jedním z nejčastějších témat. Řešíme, jak to udělat, aby člověk, kterého odmítám, slyšel, že ho respektuji, vnímám, že mi záleží na vzájemném vztahu, ale zároveň říkám ne dané aktivitě.

„Jen mě nech plakat, to přejde“

Pojďme se ještě vrátit k problematice ztráty partnera. Co by měl pozůstalý dělat první dny, týdny, měsíce?

Je dobré počítat s tím, že to je těžké, že to je věc, na kterou se nelze dopředu připravit. A to ani v případech, kdy víme, že ten člověk odchází.

To, co můžeme udělat, když náš blízký již spěje ke svému konci, je aktivně přemýšlet o tom, co bych tomu člověku ještě chtěl říct, co bych mu potřeboval říct, co potřebuji, aby ode mě slyšel, a to včas udělat.

První dny po ztrátě je dobré soustředit se na to, aby člověk udržel svůj organismus v chodu. To znamená dávat si pozor, aby člověk pil, aby jedl, aby spal. Dát si pozor na zneužívání návykových látek. Velmi často lidé v tomto období sahají po alkoholu, a to jaksi intuitivně, jako po léku, který tlumí bolest. Jenže je to skutečně zlý pán, na alkoholu velmi rychle vzniká závislost a člověk se jí obtížně zbavuje.

Je úplně v pořádku si po úmrtí partnera nechat napsat od praktického lékaře na nějakou přechodnou dobu antidepresiva. Je to mnohem bezpečnější varianta, od které se odvyká snadněji, na rozdíl od alkoholu.

Je dobré nechávat si společný byt plný vzpomínek, nebo raději s odchodem blízkého rychle otočit list a jeho epochu jaksi uzavřít?

Je dobré nechat to na konkrétním člověku, jak to potřebuje. V tomto bývají rodinní příslušníci různě nastavení. Každý to má jinak.

Někdy to partner či partnerka mají tak, že si potřebují relativně rychle byt proměnit, aby měli pocit, že ho mají pro sebe. Ale obvyklé je, že se to děje v řádu měsíců, že se to neděje v řádu dnů, tedy že se člověk těch věcí zbavuje postupně. Některé věci je schopen pustit rychle, některé si tam potřebuje nechat. A je dobré na to netlačit.

Asi je taky dobré být mezi lidmi.

Je určitě dobré být v kontaktu s lidmi, a to na nejrůznějších úrovních hloubky vztahu. To znamená být v kontaktu s lidmi, kteří jsou mi blízcí, které mám rád, ale nevzdávat se i běžných kontaktů, například pozdravit se s paní pokladní, když jdu do samoobsluhy.

Je potřeba neostýchat se kontaktů jenom proto, že mám pocit, že mi tam bude třeba smutno nebo že se rozpláču. Je dobré nechat to být a tomu okolí třeba v tu chvíli říct: Mně se teď zastesklo a je mi smutno. Někdy na to okolí reaguje zbrkle, a to většinou spíš proto, že se lekne pláče a má snahu truchlícímu rychle pomoct. Což nepomáhá.

Pomůže, když to o sobě truchlící ví, a ví, co mu pomůže. Hrozně pomáhá, když se truchlící rozpláče a jenom řekne: Hele já tě tady teď vidím a vzpomněla jsem si na manžela a hrozně mi chybí. A jen mě nech plakat, mě to přejde.

Pokud to o sobě truchlící ví, tak je dobře to srozumitelně říct, a ta druhá strana na to může nějak zareagovat. Celá ta situace pak odplyne rychleji.

Klientka, která se chtěla zabít, po letech děkovala za zachráněné roky života

Na začátku jste mi říkala, že se vám ozývají také lidé, kteří pomýšlejí na sebevraždu. Když se někdo dostane až do této fáze, jak si může sám pomoct a jak mu pomáháte vy?

Myšlenky na sebevraždu jsou něco, co alespoň jednou v životě zažije každý z nás. Není to žádný příznak choroby, není to žádný příznak selhání ani slabé vůle. Je to příznak toho, že zažíváme život v nějaké chvíli tak strašný, že si přejeme ho takový nemít.

To, jaké myšlenky nás napadnou, nemůžeme ovlivnit. Myšlenky prostě chodí. To, co můžeme ovlivnit, je, co s nimi děláme a jestli jim nasloucháme, nebo nenasloucháme. Jestli je promítneme do svého chování, anebo nepromítneme.

Jestliže se člověk dostane do období, kdy má intenzivní myšlenky na sebevraždu, je to varovná známka toho, že duše říká, že už je toho moc, že už nad tím nemá kontrolu. V takovém případě je potřeba vyhledat odbornou pomoc.

Prvním krokem může být anonymní volání na krizovou linku. Naše linka k tomu před časem dělala i osvětovou kampaň Dnes neumírej, kdy na stránce dnesneumirej.elpida.cz najdete řadu materiálů, jsou tam i mýty a fakta o sebevraždách, jsou tam kontakty na další zdroje pomoci.

Když na naši linku zavolá člověk, který je ohrožený sebevraždou, vždy se mu dostane přijetí profesionála, který bude naslouchat, který s ním bude vytvářet bezpečné kroky, které budou pro člověka využitelné a povedou k zajištění odborné pomoci podle toho, jak závažná je jeho situace.

Protože jiný typ pomoci potřebuje člověk, který má sebevražedné myšlenky, jiný typ pomoci potřebuje člověk, který už reálně plánuje pokus o sebevraždu a jinou pomoc potřebuje člověk, který volá v situaci, kdy už začal konat.

I s tím se setkáváte?

Ano, to se samozřejmě stává.

Co v takovém případě můžete dělat?

U klientů, kteří najdou tu odvahu – vždycky říkáme, že je to velká odvaha zastavit myšlenky a říct si, že si musí říct o pomoc a zavolat –, v první řadě oceňujeme tuto odvahu a snažíme se být těmi, kdo chvíli s tím klientem nesou onu tíži. Všechno si necháme říct, jsme tam s klientem a vyhodnocujeme riziko. Podle toho spolu hledáme dostupnou pomoc.

Velmi často u započatých suicidálních pokusů voláme spolu s klientem rychlou záchrannou službu. Lidé, kteří nám v této situaci volají, často říkají, že žádnou záchrannou službu nechtějí, protože se domnívají, že když zavolají, tak na ně budou oškliví, nechtějí do nemocnice a podobně. My je tím pomáháme provázet a asistujeme v kontaktu, můžeme mluvit s dispečinkem, přivolat záchranku my – když nám klient sdělí údaje.

Neděláme nic bez souhlasu klienta. Spolu se domluvíme, jak to uděláme, aby to pro něj bylo bezpečné, jak to může vypadat, jak to bude probíhat. Přivoláváme záchranku a celou dobu čekáme na telefonu, než záchranka přijede, a když to klient potřebuje, tak se i domlouváme, že až tam záchranka přijede, lékař si nejdřív vezme na telefon nás, my mu řekneme, co mu potřebujeme říct, a teprve potom hovor ukončujeme a předáváme klienta do péče záchranné službě.

Ještě jsem si vzpomněla – když už jsem zmínila, že o Vánocích občas volají senioři, kteří chtějí poděkovat –, jednou jsem měla hovor se seniorkou, která mi před Vánoci volala a řekla mi: Dneska je to přesně pět let, co jsem vám volala rozhodnutá, že spáchám sebevraždu. Díky vám jsem to neudělala a chci vám poděkovat za úžasných pět let života, které díky vám mám.