Smutný život jediné vítězky Velké pardubické. Šlechtičně ležel u nohou celý svět, přesto se na ni zapomnělo

Když v říjnu 1937 projela cílem Velké pardubické, bylo jí dvaačtyřicet let. Na klisně Normě dokázala něco, co před ní žádná žena nezvládla. Vyhrála jeden z nejtěžších dostihů v Evropě. Na závodišti jí tehdy tleskalo kolem čtyřiceti tisíc lidí a z vítězství se radovalo celé Československo. Marie Immaculata „Lata“ Brandisová se během jediného dne stala národní hrdinkou.

Její život ale zdaleka nebyl jen příběhem slavného vítězství. Narodila se do šlechtické rodiny, od dětství milovala koně a později se musela prosadit v prostředí, které ženám nechtělo dovolit závodit. Přežila válku, přišla o rodinný majetek a po nástupu komunistů se její život obrátil vzhůru nohama. Žena, které kdysi tleskaly desetitisíce lidí, nakonec žila velmi skromně.

Koně milovala od útlého dětství

Lata se narodila 26. června 1895 v Úmoníně jako jedno z dětí hraběte Leopolda Brandise. Když jí byl rok, rodina se přestěhovala na zámeček v Řitce. Právě tam se postupně ukázalo, že pro ni budou koně znamenat mnohem víc než jen součást života na šlechtickém sídle.

Na koně poprvé usedla společně se svou sestrou-dvojčetem Kristýnou, když jim bylo osm let. O dva roky později už obě zvládaly samy řídit bryčku. Lata si ke koním vytvořila vztah, který ji provázel celý život, a její otec si brzy všiml, že v sedle má něco, co se nedá jen tak naučit.

Jenže tehdejší představa o budoucnosti mladé šlechtičny vypadala úplně jinak. Od dívek z jejího prostředí se očekávalo především to, že se dobře provdají a povedou odpovídající život. Latu ale mnohem víc než společenské povinnosti zajímali koně, a právě za nimi se postupně vydala i do světa, který pro ženy rozhodně nebyl samozřejmostí.

Pak přišla první světová válka a s ní chvíle, kdy musela dospět mnohem rychleji, než by se od devatenáctileté dívky čekalo. Její otec i bratr Mikuláš odešli na frontu a starost o statek zůstala na Latě. Najednou už nebyla jen mladou šlechtičnou, která tráví čas v sedle, musela se postarat o majetek a lidi kolem něj.

A rozhodně to nevypadá, že by se do té role nechala zatlačit. Podle dochovaných vzpomínek dokonce v noci obcházela pozemky s otcovou flobertkou. Lata zkrátka nebyla dívka, která by čekala, až někdo rozhodne, co bude dělat.

Do mužského světa se dostala navzdory protestům

Po válce už svět, do kterého se Brandisovi narodili, neexistoval. Zrušení šlechtických titulů a pozemková reforma znamenaly zásadní zásah do jejich poměrů. Lata se mezitím stále více věnovala jezdeckému sportu.

V roce 1921 začala pracovat jako pracovní jezdkyně u trenéra Karla Šmejdy ve Velké Chuchli. Teprve tam se naplno setkala s prostředím dostihů, které tehdy patřilo především mužům.

V roce 1927 získala licenci amatérského jezdce a ještě téhož roku se postavila na start Velké pardubické. Její účast se některým mužským soupeřům vůbec nelíbila. Dostih tehdy vnímali jako zkoušku mužnosti a vojenských ctností a představa, že by je mohla porazit žena, pro ně byla nepřijatelná.

Lata přesto nastoupila. Po několika pádech dostih úspěšně dokončila a obsadila páté místo. Je pozoruhodné, že z osmi důstojníků, kteří proti její účasti protestovali, závod dokončili pouze tři. A Lata rozhodně neměla v úmyslu skončit.

Roky čekala na svůj velký okamžik

Na vítězství si musela počkat dalších deset let, mezitím sbírala zkušenosti i zranění. V roce 1930 skončila čtvrtá, o rok později třetí a v roce 1933 byla s Normou znovu třetí a v roce 1934 už druhá.

Pak přišel rok 1937. Sedmnáctého října nastoupila na start s klisnou Normou. Velkou pardubickou tehdy sledovalo přibližně čtyřicet tisíc lidí. Lata dojela do cíle jako první a zapsala se do historie jako první a dodnes jediná žena, která tento dostih vyhrála.

Bylo to vítězství, které mělo v tehdejším Československu ještě další význam. Evropa stála na prahu další války a Lata porazila také německé jezdce. Její triumf proto lidé vnímali nejen jako sportovní úspěch.

Na chvíli byla skutečnou hvězdou, jenže sláva netrvala věčně.

Válka a komunismus jí vzaly svět, který znala

Po válce se Lata k dostihům ještě vrátila. V roce 1946 startovala ve Velké pardubické, ale po pádu si zlomila klíční kost, přesto o rok později jela znovu.

Její poslední start v Pardubicích přišel v listopadu 1949, to jí bylo 54 let. V rámcovém dostihu spadla u Hadího příkopu a utrpěla velmi vážná zranění včetně poranění lebky, žeber, klíční kosti a nohy. Po pádu strávila týden v bezvědomí a další dva měsíce se znovu učila chodit. Od té doby už používala hůl.

Další rána ale přišla mimo dostihovou dráhu. Po komunistickém převratu v roce 1948 rodina přišla o majetek. Z někdejšího šlechtického života nezbylo prakticky nic. Lata a její sestry nakonec žily velmi skromně a později byly nuceny odejít do malé chaty. Podle Českého rozhlasu tam chyběla voda i elektřina.

Žena, kterou před lety oslavoval celý národ, se ocitla na okraji společnosti.

Na svou slávu nezapomněla, ale nevracela se k ní

Je zvláštní, jak rychle se na Latu Brandisovou po nástupu nového režimu začalo zapomínat. Vítězka, která byla aristokratkou a navíc v roce 1937 porazila německé soupeře, do nového společenského pořádku příliš nezapadala.

V 50. letech proto její jméno z veřejného prostoru prakticky zmizelo. Na Velkou pardubickou se znovu podívala až v roce 1965. O osm let později přišla znovu, tentokrát už jako obyčejná a téměř nikým nepoznaná návštěvnice. Poslední návštěvu dostihů absolvovala v roce 1974.

Lata se ale podle vzpomínek lidí, kteří ji znali, ke svému osudu nestavěla jako křivdě, nad kterou by měla celý život naříkat. Její povaha byla stejná jako při dostizích, hrdá a samostatná.

Poslední roky prožila v Rakousku

Na sklonku života se Lata přestěhovala k příbuzným do Rakouska. Zemřela 12. května 1981 v obci Reiteregg, bylo jí 85 let.

Zůstala po ní neuvěřitelná životní bilance. Žena narozená do šlechtické rodiny se musela vyrovnat se ztrátou majetku, válkou i změnou režimu. V dostihovém světě, který ženám dlouho nepřál, se dokázala prosadit a nakonec vyhrála závod, který žádná jiná žena dodnes nevyhrála.

Její jméno dnes připomíná nejen historická listina vítězů. Od roku 2015 se při festivalu Velké pardubické běhá dostih pro klisny pojmenovaný Cena Laty Brandisové.

A možná právě v tom je její příběh nejsilnější. Lata Brandisová zažila okamžik, kdy jí tleskaly desetitisíce lidí. Později přišla téměř o všechno, co její rodině kdysi dávalo společenské postavení, ale ani to nezměnilo skutečnost, že projela cílem Velké pardubické jako jediná vítězka.

Zdroje: Dostihový spolek, Lata Brandisová, Český rozhlas Dvojka