Jeden obětoval rodičům roky života, druhý přijel jen na Vánoce. Spor často vypukne, když oba chtějí půlku dědictví
Když rodič zestárne a začne potřebovat pravidelnou pomoc, bývá to často jeden z potomků, kdo převezme většinu péče. Vozí ho k lékaři, nakupuje, vyřizuje úřady, uklízí nebo řeší léky. Druhý sourozenec se ukáže několikrát do roka. Dokud rodič žije, rodina to může brát jako nepříjemnou, ale ustálenou realitu. Po jeho smrti se však stejná situace často promění ve spor o peníze.
Sledovat v Google Zprávách
Pokud neexistuje závěť ani dědická smlouva, nastupuje zákonná dědická posloupnost. V první třídě dědí děti a manžel či manželka zůstavitele stejným dílem. Samotný fakt, že jedno dítě bylo rodiči blíž a druhé přijelo třeba jen na Vánoce, tedy automaticky větší podíl nepřináší. U dlouhodobé a neplacené péče však občanský zákoník nabízí možnost, jak rozdíl mezi dědici zohlednit.
Péče může dědický podíl zvýšit
Podle § 1693 občanského zákoníku může dědic při dědění ze zákona požadovat vypořádání, pokud se o zůstavitele staral delší dobu nebo významně přispěl k zachování či zvětšení jeho majetku a nebyl za to odměňován.
Jak upozorňuje advokát Vladimír Janošek, nejde o samostatnou pohledávku, kterou by měl druhý sourozenec zaplatit ze svého. Přiznaná částka se promítne do dědických podílů. Podíl pečujícího dědice se zvýší a podíly ostatních se odpovídajícím způsobem sníží.
Zákon ovšem nestanoví tabulku ani pevnou sazbu za měsíc péče. Posuzuje se její délka a rozsah i hodnota pozůstalosti. Jinou váhu proto může mít občasný nákup a jinou každodenní pomoc člověku, který už nezvládá běžný chod domácnosti nebo osobní péči. Podmínkou je také to, že potomek za své plnění nedostal odpovídající odměnu. Nárok se navíc musí aktivně uplatnit a doložit.
Právě dokazování bývá slabým místem rodinných sporů. Jeden sourozenec může mluvit o několika letech každodenní péče, druhý stejnou pomoc popisovat jako běžnou rodinnou výpomoc. Smysl proto mají lékařské zprávy, účtenky a doklady o výdajích, korespondence, bankovní převody nebo svědectví lidí, kteří rozsah péče znali.
Podle právní praxe je schopnost popsat a doložit intenzitu pomoci důležitá pro určení případného vypořádání. Zákon tak nehodnotí rodinné vztahy, nýbrž konkrétní a prokazatelný rozsah pomoci.
Největší problém bývá rodinný dům
Napětí se často vyhrotí, pokud je hlavní částí pozůstalosti nemovitost. Pečující dítě v domě někdy dál bydlí a předpokládá, že mu zůstane. Sourozenec žijící jinde naopak očekává svůj podíl v penězích. Specializovaná advokátní praxe upozorňuje, že mezi časté konflikty patří kombinace péče o rodiče, rozdílné představy o zásluhách a spor o hodnotu domu.
Dohoda ještě v pozůstalostním řízení proto může být praktičtější než vznik dlouhodobého spoluvlastnictví. Sourozenci se například mohou dohodnout, že dům získá jeden z nich a druhého vyplatí. Když se neshodnou na ceně, spor se může přesunout k ocenění nemovitosti.
Nejvyšší soud letos v jednom dědickém případu připomněl, že hodnota pozůstalosti je důležitá i při výpočtu povinného dílu a při ocenění lze pracovat se znaleckým posudkem.
Situaci může ještě před smrtí rodiče změnit závěť. Ani ta však nedává úplně volnou ruku. Děti jsou nepominutelnými dědici a zletilému potomkovi zásadně náleží alespoň čtvrtina jeho zákonného dědického podílu, pokud nebyl platně vyděděn nebo se práva nevzdal. Samotné špatné vztahy či málo návštěv proto ještě neznamenají, že dítě automaticky z dědictví zmizí.
