Ivanka Devátá: Nejkrásnější chvíle je, když si uvědomím, že už nic nemusím

Ivanka Devátá oslavila na konci loňského roku 87 let. A přestože bývalá divadelní a televizní herečka a spisovatelka čeká už přes deset let dle vlastních slov na smrt, humor ji rozhodně neopouští. Držitelka Ceny Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu má rozepsanou další knížku a nyní se už těší na léto. Také má radost z besed, které občas pořádá, a stále chodí vyprávět zábavné historky do Rozhlasu.

Paní Devátá, jak se máte v roce 2023?

Mám se docela dobře, až na to, že vůbec nechodím ven. Protože na sezení na lavičce je zima a chodit už navíc moc nemůžu. Jsem po mozkové mrtvici a chodím o jedné holi. A bolí mě v zádech a tak. Ale nestěžuji si, mám knížky, mám televizor, kluci (synové Marek Hlavica a Adam Vinklář, pozn. red.) za mnou chodí, přinesou mi buď jídlo, nebo velký nákup, dáme si kávu a popovídáme si.

Adam mi tady spravuje věci v domácnosti, tuhle mi po třech letech dal nové panty ke dveřím u koupelny, protože drhly o linoleum, a já jsem říkala, že tam budu mít brzo díru. A on přišel a měl to asi za pět minut. Tak jsem říkala, že jsem ho déle prosila, aby to udělal, než trvala samotná práce. (smích)

Nedávno jsem s vámi četla rozhovor a vy jste tam říkala hrozné věci, že se nedožijete Vánoc.

To já pořád umírám. Já jsem jim tvrdila, že umřu do léta, že si všichni, bratr i moji dva synové, vzali dovolenou. Protože si mysleli, že fakt umřu. No ale já jsem neumřela. Takže to bylo letos nakonec fajn, nemuselo se topit, koupala jsem se v malém bazénku… Takhle jsem si užívala pět týdnů.

Máte už úctyhodný věk a za váš život jste zažila spoustu režimů. Která doba pro vás byla nejkrásnější a nejkouzelnější?

Až na to, že jsem si vzala Vinkláře, to nebyl tak šťastný tah. Ale zase jsem si říkala, že jsem se s ním podívala do světa, byla jsem v Norsku, ve Španělsku, v Itálii asi pětkrát, takže ono to nebylo zase tak špatné. Akorát si myslím, že ženy, které dostávají důchody po manželích, že by mi to za to nestálo. Já už jsem přes 30 let rozvedená a od té doby se mám báječně.

Jako bez chlapa?

No, ježíš! A mohla jsem se vdát, ale nevdala. Ani přítele jsem neměla, nic. Žiji v celibátu. A co se týče těch období, já vám mám pocit, že za chvilku budu říkat, že jsem prožila 1. světovou válku.

To ne, ale zažila jste tu druhou.

Narodila jsem se v roce 1935, to byl ještě živ Masaryk. Toho jsem tedy nevnímala, i když jsme se mohli potkat. A pak jsem prožila gymnázium, archivovali nám tam řečtinu, chodila jsem tam rok a pak přišla jednotná škola. Ta byla dost hrozná. Měli jsme strašnou soudružku ředitelku. Ta, když přišla, tak vyučující najednou začal mluvit o marxismu-leninismu, nám připadalo, že se zbláznil. Ona přišla jako duch, sedla si vzadu a ten učitel se prostě bál.

Politiky mám „plné zuby“

Máte za sebou tu druhou světovou, komunismus, jak se díváte na současnou politickou situaci? Sledujete to?

Já to sleduji, ale už toho mám plné zuby.

Myslíte, že by mohli dělat něco lépe?

Já nevím. Já se dívám i na tu hodinovku, co jde v sobotu nebo v neděli po obědě, ale to, co tam říkají, je tak strašné, že jsem ráda, že už jsem tak stará, že brzy umřu. Protože mi připadá, že se řítíme někam do pekla.

Politici teď snižují valorizaci důchodů, co si o tom myslíte?

Oni nám místo 1700 korun dají jen 700, ale bude se zvyšovat katastrální daň, je čím dál dráž, teď se mluví o tom, že se snad budou zdaňovat důchody. To teda já už tady snad nebudu. A já si říkám: „Vždyť já budu mít vlastně míň těch peněz.“

Teď tady byla kadeřnice a ta mi ukazovala, jak oni si zase přidali asi 20 tisíc na příjmech, poslanci, na to peníze mají. Ale pro nás, copak já, ale třeba matky samoživitelky, když jim chlapi neplatí alimenty, ty to musejí mít příšerné.

A co říkáte na našeho nového prezidenta? Byla jste volit?

Byla a volila jsem toho, kdo vyhrál.

Takže jste spokojená?

Jsem na něj zvědavá. Vypadá moc hezky. A já jsem byla ochotná volit kohokoliv, jen aby to nebyl Babiš.

A nevadí vám jeho komunistická minulost?

Nevadí. Ona byla taková doba… Mě teda, představte si, nikdy, a to jsem byla 34 let v jednom divadle, nelákali, abych vstoupila do strany. Dobře tušili, že bych nebyla ten pravý přínos. Požádali moji kamarádku Zdeničku Černou a ta říkala, že tam nevstoupí, že byla u toho, když k její kamarádce vtrhli do bytu a všechno jí vybrakovali. A to jen proto, že byli bohatší. Říkala, že do takové strany nepůjde. A pak už za ní nešli a za mnou taky ne.

U nás nebyl v rodině vůbec nikdo ve straně. Ani tatínek, jemu dvakrát chtěli dát Zasloužilého umělce, a dvakrát mu to nedali. Jednou vyznamenali orchestr, jednou někoho jiného a když přišli potřetí, tatínek řekl: „Já už jsem starý člověk, nedělejte ze mě blázna.“ A oni mu to pak stejně dali. Má to na hřbitově napsané, ale nikdy ve straně nebyl.

A brácha, který měl vysokou školu, a velel mu středoškolák, tak ten mi říkal, ale už to bylo docela pozdě: „Člověče, já nevím, já do té strany snad vstoupím, nebo co, protože tohle…“ A já jsem mu říkala: „Ty jsi blázen, to je jako kdyby ses dal na konci druhé světové války k Němcům. Prosím tě, to nedělej.“ Tak to neudělal a taky to přežil.

Vy píšete také knížky a dočetla jsem se, že máte napsat další, devatenáctou. Měla by být o vašem životě. Už ji píšete?

Ta už je dávno vydaná. Šťastná za všech okolností se to jmenuje. Pak jsem napsala ještě jednu, to mě nutil můj starší syn. Ten se vždycky, když se mnou mluvil o prázdninách, ptal: „Píšeš?“ Já jsem si říkala: „Co mě do toho pořád nutí, chce snad potom dostávat větší tantiémy nebo co?“ A taky jsem se mu někdy přiznala, že nepíšu.

A teď mi řekl, ať píši o látkách. Ale je to takové splácané. Jmenuje se to Gerbešín a hezouni a není to moc dobré. Ženy se tam mohou inspirovat, jak jsem chodila krásně oblékaná, jak jsem žila potom ve stylu a měla jsem věci po manekýnkách. Chodila jsem na přehlídky, tak jsem si něco koupila, akorát mě to bylo trošičku fest přes prsa.

Pořád tady straším…

Letos budete mít 88. narozeniny. Jaká bude oslava? Plánujete to?

Ne. Já jsem udělala jednu oslavu, když mi bylo 75. Protože, jak vám říkám, už přes deset let umírám, tak jsem se chtěla rozloučit s rodinou. Pozvala jsem je do prima restaurace a pak jsme šli domů, protože tam stála decka šampusu asi 180 korun. Tak jsem koupila pár lahví domů a tady jsme seděli a strašně jsme se nasmáli. A pak odjeli ti, co spali u Marka, a u mě zůstal bratr, který spal v hotelu, protože u mě to nejde. A mě velice potěšilo, že bratr usnul s rukama na stole a já jsem byla pořád čiperná.

Jenomže všichni to brali, že je to taková oslava a já jsem tam seděla taková truchlivá, v tmavém oblečení a brala jsem to jako rozloučení s rodinou. Ono už je to 12 let a já tady pořád straším.

Vy jste taková pesimistická. Já bych přitom chtěla, abyste našim čtenářům, kteří se bojí, že jim odchodem do důchodu končí život, dala nějakou radu nebo poselství, jak si mají užívat podzim života…

Já jsem před mnoha a mnoha lety napsala fejeton o stáří. A na něj jsem dostala krásné reakce. Psala mi nějaká paní, že musela jít do důchodu, že k tomu ještě začala slepnout, že byla zkrátka úplně v prčicích. A že si přečetla ten fejeton a že jí to dodalo takovou chuť do života. Dostávala jsem mnoho takových reakcí.

Co v něm bylo, že byli lidé tak nadšení?

Sama ze sebe jsem si dělala legraci. Že jsem jako stará almara, které už se nedovírají zásuvky. On je hlavní ten humor. Ale ten nelze koupit. Ten musíte buď mít, nebo nemít. Mně tuhle volali z Rozhlasu a taky chtěli něco takového. A já jsem říkala: „V první řadě vám musím poděkovat, že mi vůbec voláte, protože jste přesvědčeni, že jsem ještě neumřela.“ Oni se hned začali smát a říkali: „Vy jste taková veselá.“

Tuhle mi nechtěla trafikantka věřit, že je mi 87 let. A pořád říkala: „Počkejte, vy jste chtěla říct 78.“ A já jsem řekla: „Ne, já jsem ročník 1935, tak si to spočítejte.“ Ona mi občas dá zadarmo zapalovač, nebo když mám narozeniny, tak šampaňské, a ona na mě tak koukala, jako že už mi nikdy nic nedá. A syn mi říká: „To víš, přestala jsi být perspektivní zákaznice.“

A s těmi Vánocemi, já jsem měla takové cíle… Mám na konci listopadu narozeniny, tak jsem se strašně chtěla dožít těch narozenin. Pak jsem se chtěla dožít těch Vánoc, a protože jsem si řekla, že budou asi poslední, tak jsem šla k Adamovi. Oni mě vždycky zvou oba synové, ale ten starší jel letos na Moravu s celou rodinou, tak jsem šla k Adamovi. A teď bych se ještě chtěla dožít léta a přežít ho. To já říkám pořád, ale já tady nemůžu být do 500 let, že jo?

Paní Devátá, jak jste na tom s technologiemi? Máte třeba e-mail?

Ježiš, to vůbec. Mám tenhle telefon, co je ještě tlačítkový. Propásla jsem tu dobu se to naučit, protože jsem si fakt myslela, že už umřu. Takže nemám počítač ani e-mail, ale myslím, že jsem o moc nepřišla. Mám ráda pořád papírové knihy.

Co vám dělá momentálně největší radost?

Mně každý den dělá radost tak osmá hodina ranní, půl osmá, osmá, už jsem umytá, nasnídaná, čtu si, pak to takhle položím a říkám si: „Ježíš, to je nádherné. Teď už by byl Marek ve škole, Adámka, ten je o deset let mladší, bych musela odvést do školky, a ty svačiny, a všechno, už bych letěla do dabingu, a do rádia, ježíš, a já už nemusím.“ A to je nejkrásnější chvíle z celého dne. Že nemusím nic.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Profimedia