Josef Dvořák o důchodu: Když k tomu dojde, tak se leknu

Josef Dvořák u nás patří k nejslavnějším hercům, k takzvané staré bardě. Málokdo ho nezná, ale věděli jste, že tento herec, komik a také trochu vodník letos oslavil už 80. narozeniny? Přitom dostihnout ho jen na krátký rozhovor je téměř nadlidský úkon, protože je pořád v jednom kole. Nakonec se nám to podařilo, a to těsně před začátkem Vánoc. V rozhovoru pro České důchody se Dvořák rozpovídal nejen o důchodu, ale také prozradil, co stojí za jeho dobrou náladou.

Pane Dvořáku, konečně jsme se dostihli. Doufám, že pohodlně sedíte, pijete kávu a nikam nespěcháte… Jak trávíte předvánoční čas?

Už ano, už je to konečně takové klidnější. Takže já opravdu teď už trávím čas v klidu a nabádání ke klidu všech okolo mě.

S vámi je těžké se dohonit. Já mám pocit, že stále někde „lítáte“.

Naše hraní jde vždycky ve vlnách, chvilku nemáte do čeho píchnout a druhou chvíli se můžete přerazit. Teď je zrovna to období přeražení. Ale protože léty už jsme poučení, že nemá cenu věci přehánět, tak to chce klid. Vánoce jsou přece svátky klidu a míru a pohody.

Co plánujete na příští rok? Kde vás budou moci vaši fanoušci vidět nebo potkat?

V Praze hráváme v divadle Gong.

Koukala jsem, že tam máte hru, která se hraje už hodně let.

Ano, ano. Je to S Pydlou v zádech. Pozor, neplést si s kudlou v zádech. Autor té hry je Pavel Fiala, a když jsme se asi po 20 nebo 30 letech sešli na kávě a povídali si o této hře, tak se mě zeptal, co si představuji pod názvem S Pydlou v zádech.

Musíte tedy znát tu hru, pak se vám to nebude zdát divné, ta moje odpověď. Ale jako S Pydlou v zádech je s nebezpečím v zádech. S nebezpečím, které není hmatatelné, viditelné, ale máme ho každý v zádech a bojíme se ho. On se na mě díval a říkal: „To je hezké.“ A já na to: „To je hezké, vždyť si to napsal.“ A on: „Já jsem na to vůbec nemyslel, já jsem si myslel, že je to právě S kudlou v zádech.“

Takže tam budete v příštím roce. A kde ještě?

Budeme hrát patrně ještě jednu komedii – Čochtan vypravuje. To je ta slavná vodnická anabáze. Napsal ho Jan Werich a je to v podstatě takový král vodníků, tak jsem si tu roli vyšetřil na závěr.

Letos jste oslavil 80. narozeniny, kde berete životní energii a elán?

Řeknu vám jednu věc – mě samotného nikdy nenapadne o věku vůbec mluvit. Já o věku neuvažuji. V této dimenzi nepřemýšlím, takže fofruji, co mi to tělíčko dovolí, a nic extra pro to nedělám.

Hrajete ještě tenis?

To mi zůstalo. Ale vždycky se objeví období, kdy je vám hrozně a hnusně a marodíte a říkáte si: „Už to přišlo, teď je konec.“ Ale houby. To tělíčko se z toho dostane a zase pochoduje dál.

Když jsem byl mladší, tak jsem si představoval 80letého kmeta, že má bílé vlasy a dlouhé bílé vousy. Takový skřítek mě napadal. Tak to nesplňuji. Mně vousy nerostou, holím se, ale aby mi vyrostl nějaký plnovous, to se mi nepřihodilo nikdy. A nikdy o tom nepřemýšlím.

Když na to zavedeme řeč, tak já si strašně rád o těch letech povídám, to mě baví. Ale neužívám si to. A neříkám, že bych netrpěl. Samozřejmě každé ráno člověk kontroluje to tělo, co všechno začalo do rána bolet, ale ono se to přes den rozchodí.

Dočetla jsem se, že už jste i pradědeček.

Když mi to řekli poprvé, tak mě napadla myšlenka, že takhle vypadá pračlověk.

Jaký jste dědeček, pradědeček, užíváte si to? Děti vás také musí udržovat ve střehu.

Jsem mizerný dědeček.

Jak to?

Já nevím, nějak to nestíhám. To musí Jája, která se věnuje rodině. Široké, veliké, kterou ona udržuje v chodu a udržuje ji v náladě a pohodě. Ta stíhá vnoučata i pravnouče.

Věřím, že když se sejdete všichni, tak je to velká mela…

Je to včelín.

Důchod mi zařídila Jája

Víte, kolik let jste oficiálně v důchodu?

Ne. Jenom si pamatuji na ten okamžik, ale kdy, to vůbec nevím. Žena všechno ví, ona všechno zařizuje. Úřad sociálního zabezpečení, když jsem musel něco podepsat, že už jsem důchodce. Tam se mě ptali na léta, kde jsem pracoval, jak a co, a to jsem si pamatoval, tyto dvě věci.

Můžu říct, že jsem si uvědomoval, že vstupuji do důchodového věku, že to byl takový potupný den, takový hrozný den. Že od této chvíle bych měl dostávat peníze poštou, že by mi pošťačka nosila peníze, které jsem si nevydělal, ale kterými mě mí kamarádi a děti drží při životě. Mně to připadá hrozně divné.

Máte na to nárok, pracoval jste celý život. Je fajn přece za tu práci něco dostávat.

Mně to připadá naprosto samozřejmé. Jenom když k tomu dojde, tak se toho leknu.

Dostáváte nějaký příspěvek od státu, ale předpokládám, že vůbec nevíte, kolik že to je. Všechno ví Jája.

Přesně tak. Já to vůbec netuším.

V dnešní době to má vláda trochu těžší. Jaký je váš názor a co by mohla pro české seniory udělat víc?

Nevím, jestli vám na to odpovím vyčerpávajícím způsobem. Myslím, že každá vláda to má těžké. Není žádná vláda, která by to měla lehké, že musí hospodařit.

Já si myslím, jestliže život kladl na ty důchodce celou dobu váhu, a země, stát a rodina spoléhali na ně, na jejich práci a na to, jak dokážou pro lidi okolo pracovat, měli by na ně myslet vytrvale, když se dostanou do důchodového věku. Protože někdo je čiperný, někdo je zdravý a dokáže se víceméně o sebe postarat, někdo ale to štěstí nemá, a o tyto lidi by se ta společnost měla eminentně starat. Protože oni si to zaslouží a bohužel už si nedokáží sami pomoct.

Vnímáte, co se teď řeší? Jako energetická krize, inflace, šetření… Nebo to necháváte na manželce?

To na ní nenechávám. My jsme žili normálně skromně a opatrně, celý život jsme byli naučení z rodiny, a to nebyla žádná krize. Bylo té energie málo v té době a tatínek zhasínal, šetřilo se.

Je fajn, že vaše generace to má zažité.

Já myslím, že ti mladí se to naučí, že to okoukají. Vyhazovat potraviny, nechávat běžet motor zbytečně u auta, vyhazovat, znehodnocovat věci, mi připadá hrozné. Připadá mi hrozné, že v dnešní době každá věc musí být extra zabalená v igelitovém obalu, a při tom se neví, co s tím udělat. Jako bychom nevěděli, že ty věci se někde hromadí, že nás to zaplaví až ke krkům. Musíme na to dávat bacha.

Žádný podzim života, ale užívat si

Jak vnímáte technologie? Jste kamarád s počítači a chytrými telefony?

Já na ně s obdivem koukám, co všechno ty skříňky dokážou, ale nechci být úplně nešikovný a tvrdit, že se mě to netýká. Naopak, týká se mě to, ale dělá mi to jenom věci, které potřebuji.

Naučím se dělat s mobilem všechno, co potřebuji a vím bezpečně, že kdybych si sedl k počítači a pracoval s ním, tak že se ty procesy, které potřebuji k životu, naučím. Jenomže toto všechno za mě dělá Jája.

Za vším hledej ženu…

Ano, za vším hledej Jáju. Každý máme svou Jáju. Ona se stará o všechny tyto věci, je to úžasné. Ale kdyby ona k tomu neměla chuť, tak se to musím naučit já.

Nemáte s tím problém, asi byste se to také naučil.

Já si myslím, že ano. Člověk to zvládne, ale musí to používat. Musí ty procedury používat. Když je nepoužívá, tak holt ta hlava zapomene, a učit se všechno znova, to by mě štvalo.

Co si myslíte, že se vám za váš život skutečně povedlo? Na co jste pyšný?

Nevím, jestli je to moje zásluha, ale dělat to, co mě baví. Dělat to, co mě baví, na co se těším a co přináší užitek a radost ostatním. To je nejkrásnější věc, co vás může potkat.

Co máte v plánu na příští rok, co si chcete splnit, co chcete udělat?

Užívat života na plné pecky. Vždyť my jsme nic nestihli, jsme tady chvilku, vždyť je to 80 let.

Co byste vzkázal čtenářům, kteří už také podepsali nějaké papíry na ten důchod, a myslí si, že život končí? Co byste jim doporučil, aby měli krásný podzim života?

Žádný podzim života. Užívat si života. Ten život běží pořád dál a běží na plné pecky. Pokud jim dech dovolí a nohy jim dovolí a hlava jim dovolí, nemusí se o tyto věci extra starat. Ale zbytečně nenamáhat, zbytečně neplundrovat a užívat si života. Vždyť, panebože, co je krásných věcí. Vylezte před barák, postavte se mezi lidi a nenechávejte na sebe působit jen to, co je otravné a co je kyselé.

Říkal jsem teď Jáje v autě, když jsme jeli do Prahy, že se mě kdysi Pavel Fiala ptal na to, jakým fíglem řeším věci, které jsou v divadelním textu. A já jsem říkal: „To je takový triviální fór, já si měním značky, které jsou za větou. Místo vykřičníku dám třeba otazník, nebo čárku, nebo tečku. Nebo to dělám obráceně, dávám věcem význam, který od nich já chci.“ Chci, aby kolem mě bylo dobře, chci, aby lidem kolem mě bylo fajn a jsem pro to ochotný, neřeknu cokoli, ale udělat. Je to obyčejné, vždyť jsme tady jeden pro druhého.

Mockrát děkuji za rozhovor.

Foto: Se souhlasem Josefa Dvořáka