Johana Saudková: Nerada se válím a s důchodem jsem spokojená

Vdova po králi komiksů Kájovi Saudkovi je už dávno v důchodovém věku, nicméně tato paní má do typické babičky opravdu hodně daleko. Johana Saudková má ve svých 73 letech energii na rozdávání, a to i díky celoživotní pracovitosti a starosti o rodinu. Při rozhovoru pro České důchody, ve kterém hovoří o tom, jak prožívá stáří, nás téměř nepustila ke slovu. Svůj věk si nepřipouští, ale do zrcadla se prý kouká jen nerada…

Paní Saudková, můžu se zeptat, vám už je…

100 let.

73?

Duší je mi pořád stejně, protože jsem se rozhodla, že dokud mi pánbůh dá zdraví, pokud mě vůbec nic nebolí… Protože jakmile vás něco bolí, tak i když je vám 20, tak jste hotoví. Ale já se každé ráno, když se vzbudím, tady raduji. Chodím po baráku s kávou a raduji se. Nebo někam jedu, všechno možné zařizuji, jak dětem, tak sobě. Říkám si: „Dokud mi pánbůh dal zdraví, tak mě vůbec nezajímá, kolik mi je let.“ To je číslo, numero.

Jediné, co dělám, je, že se nedívám do zrcadla. Protože jakmile se podívám do zrcadla, tak v tu ránu mi začne vadit to, co je. Když máme štěstí, že můžeme žít, to je takové vítězství. Takže mám velikou radost z toho, že je mi dobře a že se raduji ze života a že mě život baví. Byť mě potkaly v posledních letech velmi smutné události, věci, které bych nikdy v životě nečekala.

Kde tu životní energii a elán berete, i přesto, co vás všechno potkalo?

Protože si to poručím. Já ráda pracuji, nerada se válím, vstávám, jakmile otevřu oči. Vstanu a hned jdu. Mám ranní toaletu, hodinu mi to trvá, s tím, že se nekoukám do zrcadla. Pak se stane, že si říkám: „Pane Bože, jestli jsem si nenamalovala to oko jinde, ty starý báby si to dělají, že si namalují obočí uprostřed čela a tak.“ Takže se pak přinutím a vezmu si zrcátko a koukám do něj, jestli opravdu to je tam, kde to má být. Ale jinak to všechno dělám po paměti, a to mi trvá hodinu.

Protože jsem chodila 45 let do práce každý den, tak to mám nacvičené a ráno mi to vždycky trvalo hodinu, ať jsem byla mladá nebo starší, tak tomu tělu jsem dala hodinu. Vykoupat, namazat, namakeupovat, zacvičit, vypít kávu. Tu mi vařil Kája, a mazala jsem do práce.

Kávu si teď už musím dělat bohužel sama. Kája mi k ní každé ráno dával květinu, cokoliv, co našel na zahradě. Jsem na to tak navyklá, že to dělám dodnes. Prostě si dělám takovou ranní siestu, jak mě to hodně bavilo. I kdybych si měla utrhnout kaktus, tak ho tam dám.

Jsem kavárenský typ

Říkala jste, že ráno cvičíte?

Já jsem takový kavárenský typ, ale celý život cvičím takové to, udělám deset shybů, deset dřepů, deset nějakých cviků do stran. A pořád kontroluji, že když se ohnu dopředu, tak se opřu dlaněmi o zem.

To je neuvěřitelné, po sedmdesátce to málokdo udělá. Takže bortíte všechny mýty o seniorech…

Já jsem žena a jsem ve věku kmeta. Dřív, jakmile bylo někomu přes 70, tak se mu říkalo ctihodný kmete, ale u ženských se o věku nemluví. Žádným svým nápadníkům, které mám, ale já je znám přes 30 let, neříkám, kolik mi je let.

Máte nápadníky?

Ano, několik. Oni mají chuť se mě pořád ptát, ale já jim to neříkám. Co jim je do toho. Dědku, znáš mě 30 let, ty taky stárneš. I když ti mužský se trochu frajeří. Jsou to většinou kamarádi z mládí. Po narození syna Patrika jsem pracovala na poliklinice pro vysokoškolské studenty a oni byli tím pádem stejně staří jako já. Nebo i mladší. Nebo i starší, když někdo studoval stavební fakultu osm let tenkrát. Takže oni mi zůstali. Byla jsem oblíbená, a když zjistili, že jsem ovdověla, tak se sem začali trousit jako návštěvy.

Chodili i za Káji, ale jinak. Většinou byli z Akademie výtvarných umění nebo z FAMU, nebo stavební fakultu jsem hodně měla, a i jiné. My jsme s nimi jezdili i třeba na Soběšín, na takové výcvikové tábory, kde jsme dělali preventivní prohlídky, tam jsem jezdila jako zdravotník. Občas se do mě i zamilovali, občas se styděli, protože ke mně chodili na kožní. Jsem vždycky říkala: „Buší bradavice.“ Ale víte, co tam bušilo. Pak jsem šla po ulici a on zčervenal. (smích)

Líbí se mi, jak jste společenská.

Já jsem celý život společenská, to mi taky dala ta společnost s Kájou, a navíc mám 11 kamarádek. A ještě tři takové hodně důvěrné. Těch 11, to jsou bývalé kolegyně, za ta léta jsme se tak spřátelily, pracovaly jsme na jednom pracovišti ve fakultní nemocnici. Já jsem nikam jinam nešla a byla pořád ve fakultní nemocnici, ale v různých oborech.

A my se setkáváme každý měsíc už 30 let, každý měsíc má jedna z nás narozeniny. A ty slavíme, vaříme si, vždycky ta hostitelka musí uvařit, uklidit, pohostit a na mě to přijde dvakrát. Protože pak jsou Vánoce a já dělám vánoční večírek a vzápětí mám v únoru narozeniny, takže na mě to vyjde dvakrát. To je fajn, protože nás je 11 a je to 30 let.

Sociální kontakt je strašně důležitý. Že máte pořád o čem mluvit, podotýkám, že všechny jsme pedagožky, zdravotnice, doktorky a sestry. Všechny máme tuhle profesi, ale všechny máme nabalené manžely. Někdo tři, někdo pět, někdo jednoho, jako já. A taky už je z toho půlka vdov. Nejsme všechny stejně staré, máme mezi sebou i o 10 nebo 11 let mladší, nebo o pár let starší… Tím jsem chtěla říct, že sociální kontakt je prostě důležitý a mít kamarády je nade vše.

Jsem kamarádská babička

Co děláte, když už nemusíte chodit do práce?

To je ještě horší. Zaprvé ještě chodím nasluhovat, volají mě na přednášky, a pak jsem jako čestný člen v nadaci. A různě mě zvou na přednášky, třeba spolek hereček, a chtějí, abych jim vyprávěla o klimakterických problémech, ale odborně. Protože u nich nastupuje klimakterium, trápí se tím, nemůžou se s tím doma svěřit, ale vědí, že já to umím přednášet a že jim to umím taky od srdce říct. A tak si povídáme, k tomu popijeme víno a ony mi dávají otázky.

Mě spíš zajímá, jak svůj den naplňujete?

Zájmovými věcmi. Zábavou, prací, mám tady barák, tři patra. Někdo to musí uklidit, někdo vyprat, vařím, protože tady pořád žije dcera v domě a je tady její partner, takže já jim vařím každý den.

Máte vnoučata?

Jedno. Natálii.

Jaká jste babička?

Kamarádka. Protože Natálie má taky ještě druhou babičku a ta je pro ni taková opravdu babička a já jsem taková ta jiná babička. Ale od miminka se o ni starám a mám ji hrozně ráda. Ona mě taky, oslovovala mě Johanko. Chodíme spolu nakupovat oblečení, šminky, zacestovaly jsme si, byly jsme v různých destinacích i v Jižní Americe a Karibiku, Bulharsku. Mám z toho krásné vzpomínky.

Už dlouho probíhá Kájova výstava v Tančícím domě. S tím máte určitě také nějaké zařizování…

S výstavou je to tak, že autorská práva má Patrik, Berenika a já. A musím říct, každý výtvarník má svoji tvorbu, Berenika svou, Patrik svou, ale je pravda, že Berenika organizačně, designérsky je schopná tu výstavu udělat. Ona to není žádná legrace, udělat pořádnou výstavu tak, aby to vypadalo, aby tam nebyla jenom stěna, na kterou se navěsí obrazy.

Takže samozřejmě já s tím musím také souhlasit, protože máme ta společná autorská práva. Ale taky třeba zařídím, co ona potřebuje, pokud na to stačím. Berenika hodně cestuje, teď je zrovna v Itálii, tak já občas jdu trochu pomoct do Tančícího domu, kde ta výstava probíhá. Třeba s účetnictvím, protože se tam různé věci dávají k prodeji a tak.

A jak vnímáte podobu té výstavy, která probíhá už opravdu docela dlouho? Jak vnímáte veřejnost?

Ta věc je nadčasová a líbí se nesmírně a nejen tím, že je to neuvěřitelně bravurně namalované a dělal to jeden člověk. Protože v Americe to dělá v Disneyho studiu třeba 20 lidí, ale tady to dělal jeden člověk. Je to 50 let, kdy to maloval a po padesáti letech si to lidi čtou, radují se a představte si, že mi telefonují, že mě prosí, jestli smějí přijít na návštěvu. Oni si na mě chtějí sáhnout, když nemohou na Káju.

Kolik je to let, co Kája umřel? To byl rok 2015?

Kája umřel 2015, ano, ale byl devět let nemocný. Byl v nemocnici, takže když to dáme dohromady, tak je to patnáct let.

Vy jste tedy opravdu těch patnáct let…

Sedmnáct.

Těch devět let, co jste docházela do té nemocnice, to muselo být strašné.

Denně a na plné pecky jsem pracovala.

S důchodem jsem spokojená

Jakožto český senior určitě pobíráte důchod.

To je jasné, na to má nárok každý, kdo pracoval.

A jste spokojená s jeho výší?

Absolutně.

Opravdu?

Jasně.

Není to tak, třeba že…

Já jsem skromná a byla jsem pracovitá. Já pracuji opravdu celý život v tom zdravotnictví, ke konci té své éry, když jsem se proškolila dalším vzděláváním, měla jsem poměrně vysoké postavení. Na vzdělávání jsem pracovala na vysoké úrovni, takže samozřejmě později ten plat byl také lepší.

Ze začátku to bylo z ruky do pusy, jenže jste mladá, je to úplně jedno a radujete se z jiných věcí. Já jsem na tomhle nikdy nelpěla, ale později jsem měla víc peněz, že jsem byla schopná z toho svého platu i uživit rodinu, protože jsem měla umělce. Ale děti a chod rodiny musí někdo zabezpečit. Složenky na měsíc, to jsem dělala já, aby se Kája nemusel o nic starat. Když pak dostal peníze i Kája, když vydělal, tak se postavil dům, nebo se jelo do ciziny.

Rozumím, on měl tyhle extra výdaje.

A já za tu práci, kterou jsem celý život dělala, tu zdravotnickou, tak vás ujišťuji, že jsem spokojená se svým důchodem. Ale nejsem náročná.

Já jsem úplně nadšená, že to říkáte, protože dneska je to tak, že senioři často s důchodem strádají.

Ale třeba opravdu strádají. Víte co, já to chápu, když za celý svůj život nemají vlastní bydlení a bydlí v nájmu, tak jsou vykořisťovaní. Každý nemůže bydlet u státu a když bydlí u soukromníka, ten je vykořisťuje, ten se tím živí. Ono potom se najíst, zaplatit nájem, složenky… Na tohle mi ten důchod stačí, ale bydlím ve svém.

A je to tak, že lidé od vás chtějí kupovat Kájovy obrazy?

Můžou.

Je o to zájem?

Trhali by mi ruce, ale víte co, já to miluji, že v tom žiji. To víte, že prodám, ale miluji to. Támhle je ulice ze 60. let, takových obrazů namaloval třeba 12, mám jeden a ten jsem držela doslova tělem, aby ho Kája neprodal. U všech těch obrazů, co tu vidíte, Kája vždycky říkal: „Berunko, to prodáme a já ti namaluji nový.“ A když jsem zjistila, že nám je nenamaluje, respektive namaluje, ale jiné, tak jsem to nechtěla prodávat.

Já to mám ráda, já v tom žiji. Jako někdo miluje boty a šaty, to já teda taky, tak miluji ty obrazy. Ale když by teklo do bot, tak to prodám. To bych byla blázen, kdyby ne. A lidi chtějí, on má Kája hrozně fandů a já nemusím prosit, oni prosí mě. Za života s Kájou to bylo jiné, lidi neměli peníze nebo chtěli všechno zadarmo.

Jaký máte ještě sen, co byste si chtěla splnit?

Já nemám žádné sny. Jediné, co já chci a bojuji pořád za to, aby moje děti, které miluji nadevše, aby byly zdravé. To, že jsou pracovité nebo že mají úspěch či neúspěch, že mají lásky i nelásky, to prostě patří k životu, to si sami způsobují svými povahami, svými náturami. Ale já jenom chci, aby byly zdravé. Proto na ně neustále dohlížím a nutím je, to je pořád: „Patriku, tohle nejez, Patriku, bylo by dobré, kdyby sis změřil tlak, Berunko, ty máš sníženou imunitu, neponocujte.“ Prostě v tomhle jsem protivná, ale myslím to v dobrém.

Berenika byla odjakživa docela dost nemocná, má sníženou imunitu, takže mám pořád jenom strach o zdraví. Nic jiného fakt nechci. To, co je, to beru jako navrch. I lásku přijímám, jsem šťastná, že mám děti, že nejsem pro ně nějaká otravná máma, že jsou se mnou rády, Patrik mě zve na obědy, jdeme do restaurace, hostí mě. Berenika se o mě stará, jak kdybych já byla její dítě a je mi to milé.

Jsem ráda, že jste takhle spokojená. Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Karolína Lebedová