Marie Witmanová má 105 let: Můj recept na dlouhověkost? Být nad věcí a neřešit peníze

Narodila sepřed vznikem Československa. Paní Marii Witmanové bylo 1. srpna 105 let a život ji pořád baví. Podle ředitelky Ošetřovatelského domu Prahy 3 Marie Gabriel Lojdové je paní Maruška pořád velmi čiperná a plná elánu, čímž je také motivací pro ostatní klienty seniorského domu. V rozhovoru pro České důchody se paní Witmanová svěřila s receptem na dlouhověkost.

Oslavila jste 105. narozeniny, jaké byly oslavy?

Byly pěkné. Lidé byli spokojení. Já taky. Mám oslavy ráda, vždycky se tu všichni sejdeme a něco dobrého sníme.

Dostala jste nějaké dárky?

Ježíš, dárků byla spousta. Samé dobroty. Já už nemám žádná speciální přání, jsem prostě jen ráda, že se všichni sejdeme, popovídáme si…

Narodila jste se v roce 1917, dříve než vznikla republika. Zažila jste strašně moc režimů, která doba byla nejkrásnější?

To nevím. Já bych neřekla nejkrásnější doba spojená s režimem, ale období, kdy jsem poznala druhého manžela. Byla jsem s ním šedesát let a byla to opravdu velká láska.

Pracovala jste celý život v cukrárně. Kde?

Pracovala jsem v Jindřišské ulici u Fišera. Byla jsem tam něco jako vedoucí. Fišer byl ale Žid, tak ho pak zavřeli a dali nám tam Němce do pokladny jako vedoucího. Byli jsme pod Němci. Ale bylo to dobré, byl na nás hodný. Když byl hlad, on nás nikdy hladovět nenechal.

Jaké dezerty máte nejraději?

Nejradši? Já jím všechno. I když zákusky moc ne… Vlastně ano, mám ráda harlekýna.

Jak dlouho jste v tomto domově?

Jsem tady od roku 2019, takže tři roky. Předtím jsem bydlela 15 let v Domově s pečovatelskou službou Krásova.

Je to tady fajn, máte tady kamarády. Co děláte a čím se bavíte?

Já už málo slyším, málo vidím, se mnou je to těžké. Ale třeba taková procházka, ta mi dělá radost. Ráda se držím v kondici, takže nejenom, že každý den ráno cvičím, ale jsem ráda, když pro mě někdo přijde a jdeme se projít. I když už nevidím moc do dálky, spíš na blízko, je fajn být na čerstvém vzduchu a jen tak prostě být.

Kdo za vámi nejčastěji chodí?

Sestřičky. Vlaďka, ta je aktivizační, Petra, to je rehabilitační, ale vždycky, když se někdo najde i o víkendu, tak mě děvčata vezmou a jdeme se projít.

A někdo z rodiny? Vnuci, pravnuci, prapravnuci?

Já mám neteř Jitku, která často chodí. A chodí s celou rodinou, takže je vždycky plná zahrada dětiček. Jsou to, jak se to vlastně dá říct, praneteře? Tak to je rodina, která chodí pravidelně. To mám ráda, tyto návštěvy, když tady můžu být s dětičkami. Já mám děti ráda.

Manžel se o všechno postaral

Dožít se 105 let je dnes opravdu unikátní. Jak jste to udělala? Co jste celý život dělala jinak než všichni ostatní?

Z ničeho si nic nedělat. Být nad věcí. To je hlavní recept, nemít starosti nebo si je nepřipouštět.

Dělala jste v životě nějaký sport?

Já jsem od mala chodila do Sokola. Vydrželo mi to do teď, pořád cvičím. Mám gumu, já tomu říkám řemen, abych zvedala a dávala dolů nohy.

A jedla jste něco speciálního? Protože jste zažila dvě světové války a tenkrát asi nebylo tolik jídla, jako je dnes. Tak co bylo k jídlu?

Já se měla dobře. Já byla v té cukrárně, kde pekli dorty. A šéf nám říkal: „Nic si nesmíte vzít sami. Jděte do dílny a oni vám dají, musíte si říct.“ Tak jsme žili. Já jsem šla do té dílny, zvědavá, a oni ať otevřu pusu. Tak jsem jí otevřela a oni mi foukli do pusy šlehačku. Já jsem nemohla promluvit, nic. To byly časy…

To mi neříkejte, že když se budu krmit šlehačkou, že se dožiji takového věku.

Vždyť vám říkám – neměla jsem starosti. Můj manžel se staral o všechno. Já jsem se nestarala o nic. On měl na starosti všechno sám. Opravdu úplně všechno. Žili jsme celou dobu v Praze. A také děti jsme neměli. Což je na jednu stranu asi škoda, ale na druhou stranu tím jsem opravdu neměla žádné starosti, nic, co by mi dělalo vrásky. Když manžel zemřel, byla to veliká ztráta.

Jak dlouho jste s manželem byli spolu?

Asi přes 60 let. To byla velká láska. On byl hodný člověk.

A kde pracoval?

Manžel dělal podlahy. Byl šikovný, on uměl všechno.

Jezdili jste spolu na nějaké výlety?

My jsme jezdili jenom tady u nás. Po Česku. V zahraničí jsem nikdy nebyla, ani na Slovensku. Nikdy jsem ani nechtěla. Mám ráda Česko, jsem patriotka.

Politika mě nezajímá

Sledujete politiku?

Ne, vůbec. Jak je politika v rádiu, tak to vypnu. Nezajímá mě to.

Ale seniorům zvyšují důchody, to vás nezajímá?

Nezajímá, já peníze nedostávám. To bere, já říkám „synovec“, ale on je to mojí neteře manžel. Oni dostávají můj důchod a z toho platí všechno. Ta bezstarostnost je ten recept na dlouhověkost. Nikdy jsem se o peníze nestarala. Celou dobu to měl v podstatě na starosti manžel, a já ráda tyto starosti, včetně finančních, přenechávám někomu jinému.

Ono by to mohlo vypadat, že ten můj jakoby synovec mi bere peníze, ale tak to není. Já ráda tuto starost přenechám někomu jinému. Ty se postarej, zaplať za mě, co je potřeba, a dál nic neřeším. Peníze akorát člověka kazí.

Na co se teď těšíte, co vás čeká hezkého? Třeba Vánoce?

Vánoce nemám ráda, poněvadž jsem už sama. Kamarádi odsud jsou všichni o Vánocích doma. Většinou máme Vánoce před Vánocemi. Někdo odchází domů na propustku, a ten, kdo tady zůstává, tak většinou už na samotné svátky je sám. Ale měla bych radost, kdybych mohla chodit. Sice cvičím, ale chodit, chodit mi už nejde.

Co byste doporučila českým seniorům, kteří jsou o mnoho mladší než vy, aby byli spokojení?

Já jsem byla vždycky spokojená. Vždycky. Jak v práci, tak doma. Když mi bylo 70 nebo 80, to byly poslední roky na mojí chatičce, pak jsem ji prodala. Tam jsem byla nejvíc spokojená, na té chatě, kam jsme jezdili s manželem z Prahy vždycky na celé léto. Ale taky jsem se tam pak sama bála, proto jsem ji pak prodala.

Čeho?

Policisté tam dělali šťáru a já jsem to nevěděla. Najednou v noci slyším šramot, tak vstanu a koukám, nikde nic. Až druhý den mi řekl jeden policista, že někoho hledali, jestli tam není někdo schovaný, a pak šli zase dál. A já jsem se tam pak kvůli tomu bála. To už byla doba, kdy manžel nežil, a já tam byla sama.

Kde byla ta chatička?

Byla 20 kilometrů od Prahy. Ohrobec. Ohrobec – Károv. Tam je to moc hezké. Teď jsme tam byli na výletě, dostala jsem to tady od domova jako dárek. Já to tam nepoznala, protože nevidím, ale vnímala jsem to, že tam jsme. Všechno, co jsme viděli, mi vyfotili a zvětšili mi to, abych to poznala. Já vidím tak na dva metry. Do dálky nevidím. Ale vnímala jsem to, dokonce mě tam jeden pán poznal, pan Novák, kterému bylo 82.

Ale jinak jsem si to užila. Nakonec jsme po peripetiích a chození dokola tu moji chatičku našli. I chatičku mého bratra jsme našli a všechno jsme tam viděli. Teď to mám všechno zvětšené na velkých fotkách, abych to měla jako vzpomínku. Byl to příjemný výlet. Bylo to veliké překvapení.

Když jste tu chatičku prodala, zůstala jste v Praze a neměla jste už kam jezdit, co jste v těch 80 letech dělala? Čím jste se zaměstnávala?

Chodila jsem do parku. Na náměstí Jiřího z Poděbrad, jak je kostel. Měla jsem kamarádky ve stejném věku, se kterými jsem chodila nejen tam, ale i jsme jezdily na výlety. Kamarádky už ale nežijí. To byly kamarádky z bývalé práce.

Já jsem vlastně cukrářkou díky tomu, že tenkrát ta možnost byla. Že za války jsem měla takovou praxi, jakou jsem měla, a pracovala jsem tam, kde jsem pracovala. A můj šéf mi pak po letech praxe mohl nabídnout jakoby výuční list, že jsem se tomu vyučila. Pak mi nabídl i svoji provozovnu, kde jsem byla svou paní. Byla jsem tam vedoucí. Tam jsem dělala pořád, celý život.

A jinak jsem byla vdaná dvakrát, oba manžele jsem si našla na tancovačce. Já jsem se ráda bavila, tancovala, byla jsem ráda veselá. Ale až to druhé manželství se podařilo. To je těch 60 let.

Změna režimů mě nezasáhla

Zažila jste obě války, takových lidí už moc není.

Tu první jsem zažila jen rok, jako mimino. Narodila jsem se v roce 1917, kdy vznikla Velká říjnová socialistická revoluce, a za rok už byl konec války. V tom roce vstoupily do války i USA, za rok byl konec války a vzniklo Československo, takže to byla doba plná událostí. Ale já byla malinké miminko.

Ale druhou světovou válku už jsem zažila naplno. Zažila jsem židovskou genocidu, když odsunuli toho Žida, co měl tu cukrárnu, kde jsem pracovala. A já jsem mezi tím tak nějak proplouvala a nějakým způsobem mě změna režimů nijak nezasáhla, protože jsem si nikdy s ničím nedělala starosti. Jsem optimistický člověk. Vždy jsem říkala: „Ono to nějak dopadne. Nějak bude a nějak to dopadne.“

Jsem maximálně spokojený člověk, mám ráda hezké povídání a procházky. Dřív to bývaly procházky i po zahradě s chodítkem, ale to už teď moc nezvládám, teď už můžu spíš jen na vozíku. Ale po chodbě chodím, po rovině, s krátkým odpočinkem. To jsem vždycky ráda, když si na to někdo udělá čas a vezme mě na tu procházku.

Ale špatně vidím, špatně slyším, všude si spíš připadám na obtíž, že tím akorát komplikuji skupinu, ale ráda se účastním společných oslav narozenin. Nebo když je sem někdo pozvaný, kdo zazpívá a zahraje, tak když jsem zrovna ten den v kondici, tak jdu ráda. Poslouchám rádio, ale ne politiku, spíš písničky, to je takový můj nynější denní režim. Já říkám: „Politiku mají politici.“

A máte nějaké oblíbené jídlo?

Já baštím všechno, mně je to jedno. Ale děkuji za ty broskvové kompoty, co jste mi přinesla, ty mám opravdu ráda. Jsem z té doby, kdy kompot byl ke každému obědu, to už dnes není.

Paní Maruško, moc děkuji za rozhovor, buďte zdráva.

Vy také, zas někdy přijďte.

Foto: České důchody/Karolína Lebedová