Hlas pražských tramvají Dagmar Hazdrová: Vadí mi, že jsme ztratili lidskou blízkost

Pražané její hlas znají, málokdo ale ví, jak vlastně vypadá. Paní Dagmar Hazdrová přes čtvrt století namlouvala hlášení v pražských tramvajích a autobusech a nyní ve svých 89 letech končí. Na svůj důchod se už těší, ale neznamená to, že „háže flintu do žita“ a nebude dělat vůbec nic. V rozhovoru pro České důchody se čtyřnásobná prababička svěřila se svými plány a prozradila recept na spokojený podzim života.

Je vám 89 let, jak se cítíte? Trápí vás něco, nebo vás naopak něco těší?

Samozřejmě obojí. Ale momentálně se nacházíme ve velmi radostném rozpoložení, protože se nám před měsícem narodila báječná holčička. Je to naše čtvrté pravnoučátko, takže se raduji a moc se těším, protože zítra ji uvidím. Poprvé.

To jsou vždycky radostné události. Končí léto, jak jste ho prožila?

Já nemám ráda termín hektický, ale ujišťuji vás, že tento rok právě v souvislosti s mým koncem hlášení tramvají mě tak zaměstnal, že jsem lítala od rozhovoru k rozhovoru, obíhala jsem televize, lidé mi telefonovali. Vyčítali mi, že končím, loučili se se mnou cizí lidé, stála jsem jim za to, aby si sehnali mou adresu. Bylo to nesmírně milé. A samozřejmě odpovídám na každý dopis.

Není vám to líto, že končíte?

26 roků, to se dá říct, že už je takové solidní manželství, když funguje. A to naše fungovalo báječně. Protože jsem pracovala s profesionály, skutečně s pány zvukaři. To bylo potěšení, jak oni se v tom vyznali. Byl to vztah vzájemného respektu, vzájemné úcty a posléze upřímného přátelství. Samozřejmě, že je mi to líto, že se s nimi už nebudu třeba setkávat, protože to byl svět, do kterého já jsem neviděla, a do kterého mě oni zavedli a bylo to od nich moc milé.

Vybírala jste nový hlas?

Já jsem byla v komisi, která vybírala nové hlasy a vybrala profesionála, herce, převážně hrajícího záporáky. Ale je to sympaťák a vím, že bude dobrý.

Jak těžké to pro vás bylo?

Nebylo to úplně snadné. Protože forma řeči se velmi změnila a skupina lidí, zejména z oblasti herecké, která není zvyklá na dabing, to hlášení trochu hrála. Často tam byly emoce, a ty tam nepatří. Ty patří do jiného světa. Ale Honza Vondráček (nově vybraný hlas, pozn. red.) je šikulka a myslím si, že se bude líbit.

Poznávají vás lidé díky vašemu hlasu?

Poznávají. Hlavně nevidomí, protože mívají ve svých slepeckých holích často hlášení o příjezdu tramvají, a také hlášení navigačního systému na poštách, jež jsem natáčela. A spousta lidí mě poznávala podle hlasu, což mi bylo velmi milé. Také řidiči tramvají mě vřele zdravili, když mě podle hlasu poznali.

Jsem pletací a čtecí fanatik

Co budete dělat, když už nebudete namlouvat?

Já nevím, co dřív, což je báječné. Mám spoustu zájmů a často jsem je musela odkládat, odsouvat. Ale teď snad budu mít víc příležitostí věnovat se jim a konečně pokročím důkladněji v přepisování kroniky našeho rodu. Děti potřebují znát rodové kořeny. Budu také dál povídat dětem pohádky ve školce, můj kamarád říkal, že budu chodit k jeho prvňáčkům do školy.

Nějaké zahradničení nebo podobné věci, které lidé rádi dělají?

Jsem fanatik pletací a fanatik čtecí. Obojí dělám s velkým potěšením, ale já to totiž spojuju, protože když čtu, pletu.

To jde?

To jde, po paměti. I ve tmě pletu, to není problém.

Vaše děti a vnoučata musely být nadšené, když pletete svetříky, čepičky a tak…

Upřímně řečeno, já už jsem je tak oplétala, že kolem mě chodí raději obloukem. Takže teď obšťastňuji hlavně přátele, co mám ráda. Nejen ty nejbližší, ale i ty další.

Moje babička neplete a já bych si tak přála, aby mi něco upletla. Abych věděla, že nosím svetr od ní.

To je přesně to, co sleduji. Protože já pletu těm, které miluji. Opravdu přísahám, nevymýšlím si, každým očkem na jehlici na ně myslím a říkám si: „Snad je to bude těšit, snad je to bude hřát.“

Pojďme zpátky k vašemu hlasu. Jak jste se dostala k tomu, že jste začala namlouvat hlášení v MHD?

Když je potřeba, vystrčí se čidla a jde se za hlasem. To jeden skutečně profesionální pan zvukař Miroš Svatoň říkal: „Hledejte v Rozhlase.“ Hledali a oslovili mě. Překvapilo a potěšilo mě to.

Několikrát nás testovali a poslední test spočíval v tom, že hlášení probíhalo v uzavřené tramvaji. Komise stála venku a mně prý bylo nejlíp rozumět a nejvíc slyšet. Na to já jsem pes. Snažím se artikulovat přesně, ve snaze, aby i ten nejposlednější člověk v nejzadnější části autobusu nebo tramvaje rozuměl.

Když koukáte na zprávy, posloucháte rádio a vidíte třeba mladé lidi, kteří tam něco vykládají, netrhá vám to někdy uši?

Často se zlobím a často se trápím. Moderátor-profesionál by měl ctít text a měl by ho tedy umět kvalitně přednést. Doplním – přednést také kvalitní text. Posluchač na to má právo.

Jestliže slyším u třetí osoby čísla množného, že zemědělci sklízí, že motoristé se rozjíždí a diváci se rozchází, vztekám se. Jinde se zas o něco usiluje horečnatě a slaví se nikoli sté, ale stoleté výročí, a když někde vyprodukovali ne tisící, ale tisícátý kus čehosi, otevírá se mi kudla v kapse. A morálka prý může být pladební, pladíme snad? Někde prý kdosi cosi odpřipomínkoval. A ono se to pak dovyřešilo pokud možno co nejoptimálněji. A také malopěstitelům se kdesi nepodařilo vyřešit cosi u drobnochovu, pročež od toho odešli, jelikož shledali, že je to zkrátka neprofitovatelné. Uf. Ohlásili někde slevu? Ano, ohlásili, zboží bylo vakci.

Zkuste si přečíst pěkně nahlas, ale krásně, smršť samohlásek, je to úplná magie pro dospělé: Ale i o usnesení. Poškodili to, ale i u opravených kusů. A což například interpretační perla autentickou pražštinou: Genetecke modefekovaná kokořece. A co já? Toužím si vynárokovat kvalitu, neb to považuji za nejstěžejnější.

Velkou slabinu vidím v tom, že někdo čte obsah napsaného a nevnímá. Nečte po smyslu a jen drtí jednotlivá slova. Pak narazí na slovo víceslabičné a střelí u něj špatnou koncovku. Vrátí se a pěkně amatérsky je od-sla-bi-ku-je.

Neúcta a necitlivost k jazyku mne taky moc trápí, vadí mi toporné formulace, frázovitost… Mám pocit, že to začíná už ve škole.

Umím žít velmi skromně

Koukám, že tahle otázka vás poněkud rozčílila, omlouvám se. Jak dlouho jste v důchodu?

Od 31. prosince 1988.

To už je hrozně dlouho.

Ano, když je mi 89. Tehdy, vzhledem k tomu, že jsem měla dvě děti, odcházely ženy v 55 letech do důchodu.

Ale vy jste pořád pracovala…

To už potom byl listopad 1989 a já jsem v prosinci naskočila zpátky do rádia.

Ale i tak pobíráte důchod. To znamená, že od toho roku 1988 se vám mnohokrát valorizoval. Jste spokojená s jeho výší?

Nejsem asi remcací typ, ani hamtací. Já jsem byla naučená, jako vedlejší produkt této země, žít ve veliké skromnosti. A to se týkalo nejen mě, ale i mého manžela, který byl taky svým způsobem diskriminován. Takže my jsme dávali přednost dobrým vztahům. Můj muž byl takový tmelicí činitel a my jsme jako rodina úžasně drželi pohromadě a děti se naučily ohromné skromnosti.

Byli jsme živi jenom z jednoho platu, když mě vyhodili z rádia, a to jsem byla nestraník tedy. Součástí trestu bylo vyhozeného nezaměstnat a trestat i děti. Čili pro mě tohle není tak tragické, my jsme se naučili velmi úsporně hospodařit.

Myslíte si, že by vláda, konkrétně v této době, kdy je strašná inflace, mohla pro seniory udělat více?

Nejsem ekonomka, mně by stačilo, kdyby se vláda víc otevřela lidem. Vyřknout špatnou zprávu, kterou nezavinila, je lépe slyšet, než na ni jenom čekat. Já vím, že toho mají moc a teď navíc to předsednictví, ale spíš bych se zaměřila na to, co lidé mohou udělat pro lidi. Nejen vláda, ale lidé pro lidi.

Daleko lépe se trápení a starosti snášejí, když je čistá atmosféra, když není hněv, zloba, vztek, nenávist a nepřetržité babišovské pábení. To je to, co nás sráží a co nás znehodnocuje, co dokáže strhnout člověka k afektu. Asi nám chybí vzájemná úcta a tolerantnost, nějak čím dál víc mizí láska. To cítím jako velikou bolest.

Přitom láska je to základní, to největší, co vůbec může být. Létáme do vesmíru, cestujeme na nepřístupné kontinenty, ale ztratili jsme lidskou blízkost. To mi strašně vadí. Skoro všechno děláme odměřeně, komisně a úředně.

Ukrajinu bolestně prožívám

Zažila jste několik režimů. Která doba byla pro vás velmi nešťastná a proč?

Můj otec byl předválečný důstojník. V době mobilizace, to mi bylo 5 let, jsme ho vyprovázeli na hranice, které mělo naše vojsko střežit. Vzpomínám si, jak se mi líbilo, že munici naváželi do pevností malí koníci, a vojáci se připravovali na obranu země. Ale pak přišel rozkaz k odchodu a já užasle sledovala, že vojáci pláčou, a že také mému tátovi tečou slzy. Byl konec, prohráli jsme, naše republika umírala.

Potom doba válečná, ta byla velmi krutá. A to byla i velká prověrka charakteru. Únorové události v roce 1948 znamenaly strašné ponížení a vyvřela zloba, dusila a zavalila nás. Potom, budete se divit, měnová reforma v roce 1953, kdy si v důsledku poúnorového amatérského hospodaření země komunistická vláda vypomohla tím, že vlastně loupeží se zmocnila úspor prostých lidí. Státu tak propadly i dluhopisy, na které lidé dávali peníze, aby se povzneslo naší válkou zruinované hospodářství. Vše padlo.

Samozřejmě byl to rok 1968, když nás opět „naši bratři osvobodili“ a analogii jsem prožívala velmi bolestně teď v únoru v souvislosti s Ukrajinou.

A konečně mi nesmírně vadí jakýkoli nesoulad kdekoli a kdykoli. Hněv, spory, konflikty, výčitky, výsměch, ironie a pohrdání, hrubost a sobectví, bezcitnost nebo hrabivost. To všechno mi působí zle až fyzicky, i když jsem snad svým životem nejen sama sobě dokázala poměrně značnou odolnost.

Když nám tělo pláče a chřadne, jen se rozhlédněte! Už pradávní Řekové kladli na harmonii těla a duše veliký důraz. Kalokagathia se to nazývá řecky. Na jejích principech založil doktor Miroslav Tyrš před 160 lety Sokola, velikou morální oporu od starého Rakouska až po čas válečných hrůz.

Zkuste si doma, pokud vám to nebude líto, malý pokus. Dejte do dvou váz po jedné růži. Té jedné říkejte, jak je nádherná, něžná a voňavá a usmívejte se na ni. Na tu druhou se mračte, hubujte ji a chovejte se k ní hrubě. Buďte si jistá, že zavržený květ velmi brzy zchřadne – oba jsou totiž živé bytosti a naše emoce vnímají stejně silně, jako je vnímá naše živá planeta, chudinka modrá kulička. Za všechno to zlo, kterého se na ní na všech úrovních dopouštíme, už nás má plné zuby, tak se bouří.

Strach a nenávist jsou zlé emoce. Mnoho úzkostného strachu vzniká i z pocitu samoty a únavy, takže já se snažím udržovat si mír ve své duši. Můj moudrý dědeček mi říkával: „Varuj se zlých lidí.“

Události na Ukrajině musíte hodně prožívat jako nečekanou reprízu ze srpna 1968. Tehdy vás z Rozhlasu na židli vynesli po 52 hodinách vysílání Rusové…

To je prosím legenda, která žije svým vlastním životem. Zřejmě si to nějaký snaživec při mém vyprávění přibájil, tuto pointu. Mě vynesli mí kolegové.

Já myslela, že Rusové.

Ne, mí kolegové, protože se báli o mé zdraví.

Protože už jste 52 hodin vysílala?

Ano, protože všichni jsme byli tak excitovaní, nevěděli jsme – je den, nebo noc? Jelo se, pořád se jelo, a oni už viděli, že přece jenom melu z rezerv. A tak nechtěli, abych zkolabovala.

Když navážu na letošní únorové události, co to ve vás vyvolává za pocity?

Hlavně žasnu nad tím, že je to ještě vůbec možné. Ten strašlivý obraz mravní bídy a podlé nízkosti a ten člověk má takovou podporu! Mě to strašlivě zděsilo.

Já si myslím, že asi posuzujeme tyto události našima očima, tamten svět je daleko hrubší, tvrdší a oni to berou jako součást života. My to vidíme jako strašlivou hrůzu, tam ani matky se neopovažují plakat hlasitě, jak plakaly v roce 2014, když přepadli zabrané oblasti. Dnes už si netroufnou. Tu a tam člověk zaslechne, že vojáci nechtějí bojovat, ale nevíme, co se s těmi, kteří se vzepřeli, děje dál.

Za svých 89 let jste musela mít i krásná období. Na co ráda vzpomínáte?

To zase souvisí s lidskými vztahy, mám obrovské štěstí na dobré lidi, jsem obklopena láskou, a upřímným hlubokým vřelým přátelstvím. Umím se uskromnit, můžu třeba i strádat. Ale za zásadní považuji ve vztazích pochopení a snahu.

Co byste doporučila seniorům, kteří si myslí, že život důchodem končí? Jaký je váš recept na hezký podzim života?

Já dávám recepty jenom na jídlo, ale sama za sebe bych řekla, nebýt netolerantní, nelitovat se, přemáhat svou pohodlnost, zvládat s nadhledem své neduhy. Dnes vím, že dobré slovo je víc než jakékoliv výhody. Snažím se dobrými slovy nešetřit.

Jednu věc dělám, za vše děkuji. Když se mi něco stane, děkuji za to, že to není horší. Já Boha neprosím, já mu děkuji. Taky vím, že i když jsem tady teď v bytě sama, tak vlastně sama nejsem. Všichni, co mě opustili, co umřeli, tady jsou se mnou, pořád na ně s láskou myslím a ten můj svět je velmi, velmi barevný.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Karolína Lebedová (hlavní), se souhlasem Dagmar Hazdrové (v textu)