Zuzana Bubílková: S důchodem vyjdu výborně první tři dny

Přestože známá moderátorka a publicistka Zuzana Bubílková nedávno oslavila 70. narozeniny, její vitalita je na sto procentech a stále pracuje. V rozhovoru pro České důchody se rozpovídala o současném zdražování, politice i o změnách v naší společnosti. „Kdysi bylo samozřejmé, že lidé žijí od nejmladších po nejstarší společně a vzájemně se ovlivňují. Teď každý chce být sám, ale ono to není dobré,“ řekla v rozhovoru.

Co se za ty dva roky, kdy jsme spolu naposled dělaly rozhovor, u vás změnilo?

Asi dvakrát mi valorizovali důchod, už jsem na 14ti tisících. Zase všechno zdražilo, takže furt je to takové, že vyjdu s důchodem výborně první tři dny. Je to fajn, ale nestěžuji si, musím dělat, dělám. Je to v pohodě.

To je přesně ono, musím dělat a dělám. Těšila jste se někdy na dobu, kdy nebudete muset dělat, a budete dělat jenom proto, že chcete?

Ale já chci dělat. Když jsem měla jít do důchodu, tak jsem si říkala, že to bude fajn, že nebudu nic dělat, budu se věnovat sama sobě. Pak mi přišel výměr, tak jsem zjistila, že to tak nebude. A hlavně když jsem zůstala v důchodu a moje matka zjistila, jaký ho mám nízký, tak mě zahrnula do kategorie důchodci a začala dělat takové věci, že mi ze školní jídelny, kde měla známou, nosila zbytky.

Třeba mi donesla takový celý kastrol rýže, docela jetý. A já jí s hrůzou říkám: „Mami, prosím tě.“ A ona říká: „Počkej, když si to dáš na sítko, to si dáš na hrnec nad vodu a jak bude vřít, tak v té páře ta rýže bude jako nová. Víš, kolik ušetříš?“

Tak jsem to dala do sítka, dala jsem tam vodu, zapnula jsem plotýnku, odešla jsem, za chvíli přijdu, sítko nikde. Si říkám, tady někdo krade. Že bych tady měla zloděje nebo co? Kouknu do toho, bohužel, jsem dala sítko na zeleninu a v té páře se rozpustilo, tak kleslo dolu. Jako v tom filmu – kde udělali soudruzi z NDR chybu? Teď se to tam celé připeklo, to jsem se tak rozčílila v tom momentě, protože jsem musela vyhodit úplně všechno, rýži, sítko, i kastrol, protože to bylo celé připečené, že jsem si říkala: „Tak to teda ne, nebudu žádný důchodce, budu normálně dělat, nenechám se zahrnout do této kategorie důchodci.“

A začala jsem si shánět práci. Takže jsem sedla k internetu a začala jsem oslovovat redakce. Vždycky to začalo slovy: „Vím, že už nejsem nejmladší, ale…“ A teď jsem nabízela, co bych mohla nabídnout. Budete se divit, ale přišlo mi asi ze tří redakci, že ano, že by chtěli. Takže já jsem byla spokojená.

Pocit, že jsem užitečná

Jak dlouho jste tedy byla doma?

Musím vám říct, že jsem byla doma asi tři měsíce, pak když jsem nastoupila a začala zase dělat, tak mě to úplně povzbuzovalo. Cítila jsem se jako normální člověk. Trošku se bojím zůstat úplně sama doma, protože ten pocit byl hrozný, měla jsem spoustu času. Ale to samé má i Yvetta Simonová, které se také ptali, proč v tomto věku ještě dělá. Jí je přes 90 a ona říká: „To je přesně ono, každý se těší na důchod a potom, když do něho přijde, tak se začne těšit na to, že by mohl jít zase pracovat.“

Netvrdím, že bych chtěla dělat někde na stálo, být v redakci, denně chodit a nevím co. Takhle když vím, že mám svou rubriku anebo svůj pořad, dali mi na Barrandově svůj pořad jednou týdně, to je fakt radost, protože máte pocit, že jste ještě užitečný. Myslím, že tento pocit, aspoň tedy pro mě, je důležitý.

Není taky třeba důležité mít přátele nebo partnera?

To určitě, protože jakmile zůstanete doma, tak se vám ten kruh možností uzavírá, jste v podstatě odkázaní na několik lidí kolem sebe. Já to vidím na svých rodičích, otec má 94, máti 91 a jsou v podstatě zdraví, ale teď jim prostě umírá jeden kamarád za druhým. Je to strašné, protože oni už zůstali v podstatě sami, jako v baráku. Sice za nimi lidi chodí, ptají se, jestli něco nepotřebují, já tam chodím, ale oni vlastně nemají svoje vrstevníky, a to je docela složitý pocit.

A takto to je výborné, že já jdu třeba mezi mladé, v těch redakcích jsou různé věkové kategorie, já vím, že oni se mi třeba i smějí, ale oni mi to i řeknou. A já se zase směji jim, protože jsem si myslela, že když mám nějaký problém s elektronikou, tak že každý mladý mi to udělá… A houby, prosím vás, tři čtvrtě těch mladých to dělá jako já, pokus, omyl. Žádné takové, že co mladý, to expert.

I když jsme dělali Muže roku, tak vám řeknu, že taky jenom tři čtvrtě mladých si napíše, že umí anglicky. A když se jich zeptáte, tak je to: „I am, my name is…“ A koukáme jak blázni.

Ale je to strašně důležité. Já docela často vystupuji v domovech důchodců a tam vidím, že ti lidé, když jsou v té své stejné věkové kategorii, tak to není dobré. Přesně jako kdysi, když komunisti úplně izolovali a dávali do stejné skupiny tělesně postižené, to také není dobré, prostě tady musí být ten přirozený vývoj populace. A v populaci je to všechno promícháno a tady je strašná chyba, že v podstatě zmizely takové ty vícegenerační domácnosti a domy.

Já si myslím, že inkluze je dobrá.

Prostě kdysi bylo samozřejmé, že žijí od těch nejmladších po ty nejstarší společně a vzájemně se ovlivňují. Teď každý chce být sám, ale ono to není dobré, protože ta technika, to všechno, co vtrhlo do našeho života, tak dělá strašné mezery mezi jednotlivými věkovými kategoriemi a ti nejstarší jsou na tom, bohužel, nejhůř.

Omezila jsem nákupy oblečení

Říkala jste, že se nechcete zařadit do kategorie důchodci a šetřit na něco. Ale je inflace, všechno je hrozně drahé. Máte nějaký tip, jak na něčem ušetřit, nebo čeho se vzdát?

Já to řeším tím, že už jsem docela dlouho nekupovala oblečení a myslím si, že to je i vidět. Nedávno jsem se stavila v jednom obchodě, který byl vždycky přeplněný, a teď jsme tam byli asi čtyři lidé. Už tam hned tak nepůjdu, protože se na mě vrhlo asi patnáct prodavaček a chtěly mi prodat celý obchod. Takže ono je to složité a myslím, že všichni začali šetřit přesně na tom samém.

Také jsou vyprodané slevy. Když jsou v potravinách slevy, tak tam stojí fronta hned ráno. Pak se začínají rozmáhat takové ty nejlevnější potraviny, co jsou před koncem záruky, případně těsně po záruce, ale ještě můžou být konzumovány, to je ta minimální expirační doba, a tam je narváno taky pořád. U nás to teď otevřeli taky a v podstatě se celý ten život ubírá tímto tempem.

Nekoupíte si něco jen tak, že se vám to líbí, musíte počítat v duchu. Já jsem třeba odstranila čistírnu, naučila jsem se to prát doma všechno. Nevím, jestli je to dobré, nebo špatné, protože kdysi jsme si doma pěstovali kutilství, to zcela vymizelo, teď se k tomu ale asi začneme vracet.

Já si pamatuji, že když jsem byla malá, tak jsme jeli za matčinou sestřenicí do Hamburku a ona povídá, že nám závidí, že si všechno umíme udělat sami, že toto u nich není. U nich už byly rozvinuté služby a podobně. Pak to přišlo k nám, po revoluci, a já si myslím, že se k tomu budeme vracet.

Na druhou stranu to ale zase bude fajn…

Bude to zvrat, protože já si myslím, že nejhorší je, když člověk nemá koníčka. Jakmile nemáte koníčka, tak co děláte? Čumíte do počítače. To už se naučila i ta nejstarší generace. To je zase výhoda covidu, že se naučili aspoň základní věci s elektronikou. No a telefonujete a čumíte na bednu od rána do večera. Ti chudáci, co jsou třeba v domovech důchodců, tak ti vlastně jsou úplně odkázáni jenom na tu televizi.

Já jsem si myslela, že lidi mezi sebou komunikují, když jsou ve stejné věkové kategorii. Ale ne, protože nemají o čem. Přišla jsem i na to, proč to tak je. Protože nemají zážitky. Vy komunikujete o zážitcích, můžete vykládat to, co jste sám zažil, co je novinka, a ten druhý, co zase on. Ti lidé jsou tam zavřeni, staří jsou vlastně pořád doma. Když je vedro, když byl covid, a tudíž nemají nové zážitky, a to je to nejhorší.

Vláda nikdy nebude ideální

Co říkáte na naši novou vládu?

Nikdy to nebude ideální. Já jsem v to ani nevěřila, že by bylo něco ideální. Když jsem viděla pět stran, tipovala jsem, že Piráti budou první, jenom tak zlehka, ale to, co se teď děje u Starostů, tak to je tedy opravdu pěkný průšvih. Když si vezmete, jak nadávali na tu předchozí vládu, a teď se zjišťuje, že dělali vlastně úplně to samé. Tady těžko porovnávat, kdo dělal hůř a kdo dělal lépe, a ono to je prorostlé úplně vším. Já jsem z toho smutná, abych pravdu řekla, protože to svým způsobem degraduje celou politiku. To je jeden z důvodů, proč mě xkrát volali do politiky.

Já ale nechci do politiky, protože vy do toho vkládáte sám sebe a nemůžete ručit za nikoho druhého, a v podstatě, jakmile tam přijde někdo takový, kterému do hlavy nevlezete a dělá si svou vlastní politiku, a pak to praskne, tak se s tím svezete i vy.

Ale jsem smutná ještě z jedné věci. Jsem stoprocentně přesvědčená, že o tom, co se tam děje, se vědělo možná už rok, dva, a schovávalo se to záměrně k nějakému datumu, to znamená k volbám.

To se mi na té politice nelíbí, že tady každý na každého něco ví a s těmi nepravostmi se kalkuluje. To je možná ještě horší než ty nepravosti, protože těm nepravostem se nevyhnete. Ale to, jak se s tím pracuje v tom zákulisí, to mě štve.

Myslíte si, že i přesto, jaký teď mají škraloup, dokážou něco udělat pro lidi? Teď nemyslím jenom pro důchodce, ale myslím opravdu pro všechny, kterých se týká to příšerné zdražování?

Ne, to nemáte jak řešit. Já bych byla strašně zvědavá, jak by to řešil Okamura, když sliboval před volbami, že budou levné potraviny. Jezdil s kamionem a prodával tam v podstatě pod cenou výrobky, tak bych byla strašně zvědavá, jak by to zavedl pro všechny, jak by to plnil. To prostě nejde splnit, tady jsou určité zákonitosti, respektive objektivní věci, které se staly. A teď vůbec nemluvím o tom, jestli se musely stát, nebo se nemusely stát, jestli se daly předvídat, nebo nedaly předvídat.

Ale je úplně jasné, že když vám někdo řekne, že bude mít pomalu vyrovnaný rozpočet, a přitom ten rozpočet po covidu se rozjel jako blázen, takže je to hovadina, že to je prostě předvolební tah. A že se prostě nebudou zvyšovat daně, nebudou se zvyšovat ceny, nebude nic, ale ona ta ekonomika si žije svým vlastním tempem a svým vlastním životem a do toho ti politici nemůžou.

Co můžete udělat? Snížit na benzínu DPH, a ten benzín vzlétne ještě výš. To jsou věci celosvětové. Já si osobně myslím, že ani nevěděli, co s tím, a že ty nejvyšší špičky jsou vlastně rádi, protože teď, když toto všechno přefrčí, jakože přefrčí, tak budou moci začít budovat svět, jako kdyby to byla další globální válka.

Ono už nebylo kam. Ekonomika byla vyšroubovaná, dlouho bylo období konjunktury. Co s tím chcete dělat? Vnucovat lidem ještě větší spotřebu? To už asi ani nejde, tady se muselo něco dít, vždycky toto období končilo nějakou válkou, vojenským konfliktem, aby se ten svět mohl nadechnout, aby byl odbyt. A teď si myslím, že to vyřešili tímto způsobem.

Poslední otázka, co vnouče? Vy jste mi naposledy říkala, že je v Americe, že se tam chystáte.

Chystám se tam, ale když jsem dnes viděla, co se děje na letišti Heathrow, když si představím, že tam budu někde tři dny trčet a za čtrnáct dní mi přijde nějaký batoh, čert ví čí, tak normálně ztrácím chuť tam jet. Protože do L.A., kde já musím přesedat, tam přímá linka není, a to je šíleně daleko. Můžu jet buď přes Londýn, který je ucpaný úplně, anebo přes Amsterdam, kde nevím, jak to je, ale myslím si, že to bude úplně to samé. Pak ještě je možnost přes Ženevu anebo přes Moskvu, tu bych ale škrtla. Tu jsem škrtala už i předtím, když ještě nebyl žádný vojenský konflikt.

Tady nejde o to čekání, to by člověk přežil. Ale teď si představte, že tam zůstane trčet několik tisíc lidí z celého světa na tom terminálu, co tam bude virů a nemocí a všeho. A já se docela bojím, abych se tam nenakazila a nepředala to dál. Jako že bych tam přijela a přinesu si z letiště nějakou nemoc, o které ani nebudeme vědět, co to je, protože kdo ví, jak se tam ty viry rozmnoží a jak se spárují. Takže já teď docela i váhám. Musím zavolat synovi a musíme to probrat, jestli oni se nebudou bát.

Oni se nenechali naočkovat, ten malý je očkovaný jen proti základním nemocem, a teď si představte, že bych tam, pro Boha živého, něco zanesla. To bych si asi vyčítala do smrti, takže se budu muset přes to přenést.

Jenomže když budu čekat, až to bude v normálu, ten svět, tak to by mě mohl také vnuk přijet čekat vlastním autem na letiště a mohla bych mu jít rovnou na svatbu.

Tak to snad ne, já vám budu držet palce. Děkuji za rozhovor.

Foto: Profimedia (hlavní), se souhlasem Zuzany Bubílková (v textu)