Petr Folprecht ve Varech pokládá mikrofony a sklízí aplaus: Je chyba odejít do důchodu a ustrnout

Petra Folprechta (75) zná každý, kdo alespoň jednou navštívil filmový festival v Karlových Varech. Přestože žije a pracuje jako advokát v Praze, na festival jezdí už padesát let jako promítač. Diváci ho ale znají jako muže, který pokládá v hlavním sále hotelu Thermal mikrofon po odchodu delegace a před začátkem promítání. A pokaždé sklidí větší potlesk než hlavní hvězda festivalu. V rozhovoru pro České důchody se rozpovídal o důležitosti práce v seniorském věku i o tom, jak zvládá nové technologie.

Foto: Karolína Lebedová
Petr Folprecht je aktivní i v důchodu.

Pane Folprechte, kolik vám je let?

Já jsem ročník 1946, čili letos mi bude v prosinci 76.

Kolik let jste oficiálně v důchodu?

Přiznám se, že přesně nevím. Já jsem šel do důchodu trochu opožděně. Kolik to mohlo být? Já fakt nevím.

To nevadí, ale určitě je to už nějaký pátek.

To je hodně pátků.

Za těch hodně pátků jste určitě zažil několik valorizací důchodů. Pořád se říká, že na západě se mají důchodci mnohem lépe, než se mají ti naši. Co si o tom myslíte?

Jestliže to porovnám, opravdu důchod v České republice je výrazně menší než třeba v Německu. Je fakt, že pro Němce pak není problém si koupit i v důchodovém věku řekněme spoustu věcí, které si jaksi já můžu dovolit jenom z toho důvodu, že kromě důchodu mám ještě další příjem.

Proč jste se nerozhodl jít do důchodu, užívat si toho, že už nemusíte pracovat? Proč jste se rozhodl, že budete ve své advokátní práci pokračovat?

V žádném případě to nebyly finanční důvody, to mě k tomu nehnalo. Já jsem prostě byl zvyklý dělat právničinu. Jako advokát pracuji od roku 95 a nějak si neumím představit, že bych s tím přestal.

Tomu rozumím. Ale přeci jenom když věk pokračuje, člověk je víc unavený. Zdravíčko kolikrát velmi hapruje a odpočinek je velmi důležitý.

Odpočinek je určitě velice důležitý a já jsem to řešil tím, že jsem výrazně omezil klienty jako advokát. Takže se dokonce přiznám, že si i vybírám určité kauzy. Z tohoto důvodu prostě zatím pokračuji, dokud to půjde.

Jak zvládáte techniku? Třeba moje babička, která je stejně stará jako vy, nemá e-mail. Naučili jsme ji s chytrým telefonem, že si pošleme fotky, ale to je vrchol. Vy jistě techniku ke své práci využíváte.

Postupem doby jsem byl nucen, doslova nucen okolnostmi, abych se to všechno naučil. Bylo to dvojím způsobem, bych řekl. Jednak jako samouk jsem se tomu snažil nejen porozumět, ale i konat. A když jsem, jó, nevěděl a nemohl jsem na to, jó, přijít, tak jsem se poradil. A bylo mi to sděleno a od té doby zase mám trošičku širší počítačový obzor.

Usnadňuje vám to život?

Dost fantasticky. Ale ono by to bez toho nešlo dělat. Já třeba řadu dokumentů, které posílám soudu, protože se mi tam nechce po Praze dojít osobně, do podatelny, a mám možnost to poslat datovou schránkou. A ta zpráva v datové schránce vyžaduje ověření, takže já musím udělat takzvanou konverzi dokumentů, a to už je, nechci říct vrchol, ale už na to řada lidí, když jim vysvětluji, jak se konverze dělá, říká, že to třeba ani neslyšeli.

Říkají: „Jak to můžete umět.“ A já řeknu: „Jsem se to prostě naučil.“ Dnes to dělám automaticky, jako když si pustím rádio.

Petr Folprecht na festivalu v Karlových Varech.

Festivalových přívlastků mám spoustu

Jaké jsou vaše koníčky?

Já mám jeden veliký koníček, a tím je filatelie.

Jaké známky sbíráte?

Sbírám speciálně naše první známky, mám na mysli známky z první republiky. Když vznikla první republika v roce 1918, tak zároveň se vznikem republiky byly vydány nové známky, a to jsou Hradčany. Je to prostě známka s obrazem Hradčan. Všude mezi filatelisty, i v katalogu, když se řekne Hradčany, tak vědí, co jsou Hradčany, že to jsou první známky. A tam je tak široká specializace, je tam 26 hodnot, od jednoho haléře do 1000 haléřů, v různých barvách. Některé ty známky jsou zoubkované, to zoubkování má ještě různé rozměry, odstíny barev.

Prostě je to obrovské množství, to bych tady mohl povídat hodinu o Hradčanech. Jenom tím chci říct, že se třeba někdo může divit, že mám jenom jednoho koníčka, takže prohlašuji, že mám jednoho velkého koníčka. Ale můžu počítat ještě luštění křížovek, sudoku, četbu, televizi.

A Karlovy Vary…

Beze sporu Karlovy Vary. Já jsem s překvapením zjistil, když si zadám do prohlížeče příslušné heslo, tak jsem tam všude. To mě vyděsilo. Jsou tam jednak starší články, rozhovory se mnou, je tam spousta fotografií, o kterých já jsem ani nevěděl, že existují. Je to úžasné, velice mě to těší, protože to trvalo, bych řekl, chvíli, než festival přišel na to, že je to plus pro festival. Takže jsem dneska s propagací mé osoby naprosto spokojen.

Já tam nejezdím tolik let, ale také o vás vím. Vy jste vlastně ikona, každý ví, že vás ve velkém sále potká.

Těchto přívlastků, ať už je to ikona, nebo hvězda festivalu, těch je nepočítaně. Já nevím, jestli jsem vám to neříkal, ale já to říkám každému, kdo mě zpovídá. Jeden návštěvník se mě zeptal, jestli vím, jaký je rozdíl mezi festivalem v Cannes a karlovarským festivalem. Říkám: „Nevím.“ A on říká: „Tam nemají pokladače mikrofonů.“ Je to takové jednoduché, ale výstižné.

Přitom vlastně nikdo neví, co tam děláte. Všichni si myslí, že jen pokládáte mikrofon.

Přesně tak, ale to je samozřejmě daleko širší činnost. Kromě toho mám místo, stálé, které si musím hlídat, aby mi tam nikdo nesedl a z tohoto místa kontroluju kvalitu obrazu a zvuku. To je ta moje prvotní činnost.

A poté, těsně před začátkem, si hlídám, aby byla delegace už vzadu. Jakmile je tam delegace, jdu se domluvit třeba s panem Ochem nebo s panem Ebenem, s kýmkoli, kdo jde pak na pódium zpovídat toho určitého hosta. Tak se s nimi domluvím, jestli už je možné začít, dám pokyn mávnutím ruky zvukaři, zvukař to odbimbá, oni jdou na pódium. Nastane ta chvíle, kdy oni odejdou, já se přiřítím, dneska spíše připlazím, ať nepřeháním, položím mikrofon, odejdu, a to je všechno, co já dělám. A pak celý film musím sledovat.

Kdyby se tam něco pokazilo, tak letíte ke střihačům?

Ne, neletím. Jakmile se něco nezvyklého přihodí, okamžitě volám, oni mi sdělí, co se děje a jak dlouho bude trvat, než odstraní ty závady. Já pak vystoupím na pódium a nahlas, protože není zapnutý mikrofon, se snažím sdělit důvod a dobu trvaní přerušení toho představení.

Kolikrát se to stalo za těch 50 let?

Kupodivu se to stalo loni, jak byl posunutý festival v srpnu, tak se to stalo na začátku, když se hrál ostře sledovaný film Zátopek. Najednou se rozsvítilo, obraz zmizel. Oni mi volali dřív, ještě, než se to rozsvítilo a říkali: „Budeme muset přerušit představení, v kabině hoří.“ Říkám: „Co blbnete, co tam hoří?“ Říkali, že nějaká maličkost, napájení, že chytil nějaký kabel. Rozsvítilo se, já vyšel na pódium, omluvil jsem se a řekl, že to bude trvat asi 10 minut. Takže to bylo loni. Letos se také něco povedlo, ale to byla jenom chvilka, ale také jsem tam musel zajít vykřičet si hlasivky.

Mluvíte hrozně potichoučku, to muselo být náročné. Ale lidi vám stejně tleskají, oni jsou rádi.

Dokonce mi bylo řečeno, že vzhledem k té oblíbenosti, řekněme, diváci tu závadu vezmou daleko sportovněji. Diváci nejsou tak naštvaní, protože jim prostě příjemným způsobem oznámím, že se bude za chvíli pokračovat.

Umíte si představit, že byste do Varů nejel?

Těžko. Já už jsem měl ty choutky, protože po zdravotní stránce na tom dobře nejsem, hlavně nohy. Mám problém, a proto mě tam letos asi při čtyřech pokládáních mikrofonu doprovázela hosteska, což opět vzbudilo všeobecné veselí.

Ale je to fajn, že tam jdete. Myslím si, že byste neměl jezdit do lázní po festivalu, ale před ním, abyste byl odpočinutý.

Ale ty lázně po Varech mají tu výhodu, že se nejdřív zcela zruinuju, a pak v těch lázních nabývám dalších sil do dalšího roku.

Na ten celý rok, co je před vámi…

No, já jsem načasovaný vždycky na ten rok. Nejhorší je opravdu květen a červen. Červen nejhorší, že ano, před Karlovými Vary, protože mi organismus už hlásí, že už chci lázně.

Mám pocit ukřivděnosti kvůli důchodům

Jak byste zhodnotil svůj život českého důchodce?

Jak bych ho zhodnotil?

Tak peníze by mohly být lepší od státu, jsme si řekli…

To by mohly být lepší. Já zase naštěstí nemám tak úplně malý důchod, protože jsem celý život opravdu poctivě pracoval, nevynechal ani jeden den, takže to určitě mělo vliv na výši důchodu.

Ale stejně mám takový pocit určité ukřivděnosti. Ale mám ten pocit vůči všem důchodcům, kteří berou třeba i výrazně menší důchod. Tady je obrovský rozdíl mezi průměrným důchodem a třeba platem našich špičkových politiků. Nejen tedy špičkových, ale třeba i menších politiků. Když porovnáte jejich platy s důchody i s platy normálních zaměstnanců, kteří chodí do práce a mají průměrnou mzdu, tak to jsou, s prominutím, nehorázné platy.

A velice mi vadí, že v době, ať už to byla ta hrozná spoušť na Moravě, ať už to jsou uprchlíci z Ukrajiny, prostě jakmile nastane nějaký srab, že nikdo z těch ústavních činitelů, parlamentu, senátu, kdokoli z těch lidí, kteří berou daleko víc, nejsou schopni říct: „Já na to dám celý svůj plat, půlku svého platu, po dobu půl roku.“ Co by mu to, proboha, při té výši jeho platu udělalo? Podle mě by si získal obrovský respekt.

Proč normální lidé, kteří mají normální peníze, jsou schopni dát? Neříkám všichni, že ano, i Zeman dává, Babiš dává, určitě budou i další, o kterých se neví, ale měli by to prostě nějak publikovat, aby člověk měl takový dobrý pocit, že v tom není sám. My jsme poslali také jako rodina pár korun, a takhle je to snad v pořádku. A měl by to udělat každý.

Co byste ze svého pohledu velmi aktivního důchodce, který má filatelii, zaměstnání, jezdí do Varů a lázní, řekl ostatním českým důchodcům, aby měli také hezký a naplněný život?

V první řadě si myslím, že největší chyba je, když člověk dosáhne důchodového věku a usoudí, že už dělal dost, má nárok na důchod a odejde do důchodu a nebude nic dělat. Kolikrát to v soutěžních pořadech zaznívá, že se zeptají: „Co děláte?“ A on řekne: „Já jsem už v důchodu, tak nedělám nic.“

A pod tím „nic“ nevím, co si mám představit. Furt má třeba zahradu, tak asi se bude rýpat někde v zahradě, že ano, ale podezřívám je, že řada důchodců do jisté míry ustrne tím, že odejde z práce. Najednou mají hrozně moc času, ale pochybuji, že by ho využili na maximum, nějakou rozumnou činností.

Mám spoustu známých, kteří se také diví, proč pracuju. Říkám: „Já nevím, mně to přijde, že mě to baví, a proto prostě pokračuji, dokud to půjde.“ Myslím si, že v advokátní komoře nebude moc kolegů, kteří by byli mého věku, i když samozřejmě neříkám, že bych byl jediný. Ale prostě automaticky se toho člověk nechce vzdát.

Hlavně jste mezi lidmi, a mladými lidmi…

To určitě.

Což určitě nakopává.

To zcela určitě. A máte zcela pravdu, že právě s mladými lidmi je člověk rád. I z toho důvodu, že je potom dokážu víc pochopit, protože rozdíl generací je ve spoustě věcí. Ne, že bych se chtěl přizpůsobovat.

To kolikrát už nejde, že?

Ono to nejde. Ale člověk má pocit, že v advokacii je to dané charakterem práce, že mohu někomu pomoct. To dělá hrozně moc. Ono to vyznívá pateticky, ale já fakt ty pocity mám. I když ne vždycky se všechno povede, to chraň pánbůh. Nemůžu se takhle vytahovat, že co vezmu, tam vítězím, protože v některých věcech nelze zvítězit. Ale ten člověk, klient, potřebuje určitou podporu, kterou já jsem mu schopný dát.

Já mu hned na začátku jasně řeknu, jak to vidím, jaká je šance to vyhrát. Nikdy neříkám pod dojmem třeba toho, že on řekne: „Já vám zaplatím cokoliv, jenom ať to vyhraji.“ Tak já mu neřeknu, to my určitě vyhrajeme, abych ty peníze získal, v žádném případě. Já mu říkám: „Pokusíme se společně, pokud se to povede, bude to prima, ale upozorňuji vás, že ne vždycky si to člověk může představit v těch dobrých stránkách. V řadě případů člověk míní a soudy mění.“

Takže doporučení pro naše české důchodce je prosté – něco dělat.

Tak. Pokud nedojde vyloženě k situaci, kdy chce nebo i musí do důchodu, třeba ze zdravotních důvodů, tak by si v každém případě měl pořídit nebo pokračovat v nějakém svém zájmu, svých koníčcích, které už měl předtím. A pokud je neměl, tak si je udělat, najít si je. Nezůstávat sám doma, jít ven mezi lidi.

Najít si kamarády.

To je úplně ideální.

Třeba filatelisty…

To byste nevěřila, jak dokážou filatelisti držet spolu, i když mezi nimi je určitá soutěživost, rivalita. Stačí jít na nějakou aukci. Samozřejmě vítězí ten, kdo dá víc, ale kamarádi jsou schopní se vyhecovat u nějaké položky. Když jde o známku, kterou člověk chce mít, tak ztrácí rozum a jde do neúměrných částek, které by za to normálně vůbec nedal. Tam se to kamarádství moc neprojeví. Ale jinak jo.

Pane Folprechte, ať jste zdravý jako rybička. A moc děkuji za rozhovor.

Foto: Karolína Lebedová

Více k tématu