Školitelka záchranářů Jarmila Paukertová: Společnost je covidem poznamenaná a zhrubla

Záchranná služba v Praze se rozloučila s jednou ze svých letitých stálic Jarmilou Paukertovou. Přes 20 let učila na zdravotnické škole a zakládala zde i obor zdravotnický záchranář. Dodnes jezdí nejen po Praze v sanitkách zdravotníci, kteří „prošli rukama“ právě paní Jarce. Posledních 16 let pak působila ve vzdělávacím a výcvikovém středisku, kde měla na starosti i kurzy třeba pro řidiče vozidel záchranné služby. Velmi často byla vidět také na akcích pro veřejnost a dětem i dospělým vysvětlovala základy poskytování první pomoci.

Paní Paukertová, když záchranná služba oznámila, že končíte, myslela jsem, že jste odešla do důchodu…

Ano, já jsem odešla ze záchranky, ale ve svých 62 letech změnila práci. Neodešla jsem do důchodu, prostě jsem se rozhodla, že si najdu práci jinde. A v podstatě si práce našla mě. Na Silvestra jsem dostala nabídku. Pak mi přišlo ještě několik dalších, které byly ale spíš jen na částečné úvazky. Navíc mně momentálně chybí do důchodu ještě 19 měsíců.

V dnešní době se lidé hrozně bojí, že přijdou o místo. V určitém věku se bojí, že je nebudou chtít přijmout právě kvůli věku. Takže mě překvapuje, že dostáváte mnoho nabídek.

Ty nabídky byly od řady mých kolegů, kteří pracují i pro jiné firmy a chtěli mě přesvědčit, abych pro ty jiné firmy školila. Nabídka, která přišla na Silvestra, byla na full-time práci, a to je pro mě zajímavé. Vždycky říkám, že kruh se uzavřel. Jako zdravotní sestra jsem začala a ve finále jako zdravotní sestra končím. Což je velmi zajímavé, protože jsem nastoupila do vězeňské služby jako sestra do ambulantního provozu Vazební věznice v Ruzyni.

Tam budete těch 19 měsíců nebo budete přesluhovat, když to tak řeknu?

Plánuji, že asi budu přesluhovat, protože se stará necítím. Pokud mi zdraví dovolí, v což pevně věřím, ale nikdy nevíte, co vás může potkat, tak bych tam ještě nějaký ten pátek ráda odsloužila. Je tam velice příjemný kolektiv, přijali mě velmi dobře, učím se na stará kolena úplně nové věci.

Co třeba?

Momentálně se zacvičuji u zubařského křesla, pro mě zuby byly úplně španělskou vesnicí, ale už jsem se za těch pár týdnů naučila docela dost. Paní doktorka mě chválí, takže jsem spokojená. Do toho jsem nabídla vrchní sestře, že rozjedu školení zaměstnanců vazební věznice, základy první pomoci.

Když se s vámi loučili na záchrance, dávali vám květiny a viděla jsem komentáře, jak vás všichni znají. Bylo to velmi pozitivní. Vy už tedy nebudete mít šanci s veřejností a záchranáři se potkat?

Budu. Já jsem neodešla kvůli lidem, já jsem odešla kvůli vedení. S těmi lidmi já se stýkám pořád. Máme i společnou skupinu na WhatsAppu. A s těmi kolegy, se kterými jsme vytvářeli vzdělávací středisko záchranky, jsme ve stálém kontaktu. I teď, když jsem odešla, potřebovali s něčím poradit, tak já jsem ještě teď v dubnu byla večer na telefonu a řešili jsme jejich problémy, které by mě už mohly být ukradené. Ale připadalo mi to vůči nim fér, nenechat je v tom. A pomáhala jsem jim dál.

A zase když něco potřebuji já, tak oni mi pomůžou taky. Já jsem totiž 21 let učila na zdravotnické škole, pak jsem odešla na záchranku, kde jsem byla 15 let ve vzdělávacím středisku, takže mně za život prošlo rukama takových lidí. Na té zdrávce jsem učila dětské sestry, všeobecné sestry a posledních 10 let jsem vytvořila a otevřela ten obor na 5. květnu, kde jsem dělala na zdravotnickém záchranáři a prošlo mi rukama takových lidí, kteří pracují po celé republice.

A následně, když jsem odešla na záchranku, jsem od roku 2008 organizovala kurzy řidičů. Když jsem odcházela ze záchranky, končil 18. běh toho kurzu. V průměru tam bylo 15 až 18 lidí v každém kurzu, takže si dokážete představit, kolik lidí prošlo mýma rukama.

Zůstat doma je cesta do pekel

Jakou radu byste dala lidem vašeho věku, kteří už si nic neplánují, kteří si myslí, že mají aktivní i pracovní život za sebou?

Život po šedesátce nekončí. Já bych řekla, že každý věk má svou krásu a je potřeba hledat vždy motivaci. Zůstat doma je cesta do pekel, jak říkám. Pokud člověk zůstane sedět doma a nemá další aktivity, to je rychlé chátrání a brzké umírání. Pokud se člověk chce dožít nějakého věku fyzicky a hlavně mentálně, na slušné úrovni, pak je potřeba, aby ten mozek pořád nějakým způsobem zaměstnával. A aby byl v kontaktu s lidmi, aby pořád něco dělal, protože to je asi to nejdůležitější, co člověk potřebuje k životu.

Viděla jsem kolem sebe pár jedinců, i v rodině, kteří skončili s Alzheimerem nebo s demencí a vím, že takhle bych nechtěla skončit. Třeba konkrétně můj tchán, který byl velmi aktivní a jakmile přestal být, začal strašlivě scházet. Ale je fakt, že to už bylo někdy v jeho 80 letech. Do té doby ale, pokud měl spoustu aktivit, byl velice čiperný pán.

I moji rodiče byli stále aktivní. Máma si, pravda, těsně před smrtí zlomila nohu, což pro ni asi byla konečná, kdy už ji ten život nebavil, protože najednou nebyla schopna dělat to, co dělala předtím, ale mám v nich určitý vzor, že opravdu byli stále aktivní do poslední chvíle. A to je pro mě nejdůležitější.

Prostě člověk si vždy musí najít něco, co ho bude bavit a věnovat se tomu. Zůstat doma s tím, že budu ráno do 10 hodin ležet v posteli, pak si zapnu televizi a budu na ni koukat do večera, pak půjdu zase spát, to není program na stáří. Člověk musí mít představu o tom, co bude dělat. Chodit do práce i třeba jen na částečný úvazek vás donutí ráno vstát, obléknout se, dát se trošičku do pucu, aby člověk nějakým způsobem vypadal.

Protože doma máte tendenci chodit v teplákách. Říkáte si: „Proč se mám česat, proč se mám líčit, proč mám jít na manikúru, když nemusím? Vždyť už na mně nezáleží.“ To je špatně. Člověk má mít opravdu nějaké cíle. Má chodit do divadla, do kina, sportovat. Pravda teď, než jsem se zaběhla v nové práci, jsem přestala pravidelně plavat, ale chci zase začít chodit.

Mám také psa, takže každý den s ním musím pobíhat, dostala jsem k Vánocům chytré hodinky, které mi vysvětlují, že už dlouho sedím a že se mám hýbat. Občas mi kolegové pošlou hlášku, že vyhlásíme soutěž v aktivitě, a nechci si trhnout ostudu, tak se snažím tu aktivitu nějakým způsobem produkovat. To jsou věci, které vás drží při životě. A myslím si, že to je hrozně fajn.

Já s tím naprosto souhlasím a jsem ráda, že to říkáte. Nicméně vy jste jezdila se záchrankou i jako sestra?

Je hrozná legrace, že ač jsem 10 let učila zdravotnické záchranáře, tak já vlastně zdravotnický záchranář nejsem. Já jsem původně sestra a vystudovala jsem vysokou školu. Tenkrát to byl kombinovaný obor pedagogika, péče o nemocné, kdy jsem studovala Filosofickou fakultu a 1. lékařskou fakultu jako kombinované studium. A tím jsem se dostala k učení těch záchranářů, ve škole.

To je přesně ono, mě si vždy ta nová práce nějak našla. Takže práci na záchrance jsem dostala jako nabídku od svého bývalého studenta. Dostala jsem nabídku na práci ve vzdělávacím středisku, ale i když jsem učila záchranáře ještě ve škole, tak jsem vždycky razila heslo, že člověk, když chce něco učit, tak musí alespoň nějakým způsobem vidět a dělat. Takže já jsem každý rok, když jsme měli prázdniny, trávila minimálně týden z mé dovolené na záchrance na stáži. A když jsem nastoupila na záchranku, tak jsem pravidelně chodila na stáže na auto, abych byla v kontaktu s realitou, abych neztratila dovednosti.

A zase bylo hrozně fajn, že když mě viděli záchranáři v terénu, byli překvapení a brali to velmi pozitivně. Když někoho učíte a on vás vlastně nevidí při praxi, tak je to špatně. A standardně jsem chodila na větší akce, jako maratony, kde bylo potřeba vždy hodně lidí. Byla jsem na všech pražských maratonech, i třeba v pozici vedoucího asistence. Silvestry nebo když byly hokeje, to jsem vždy pomáhala vykrývat, protože to byly akce, na kterých byla potřeba každá ruka, takže v tu chvíli jsem fungovala.

Myslíte si, že covid změnil zdravotnictví jako takové?

Asi ano. Lidi jsou unavení. Zdravotníci jsou unavení, vyčerpaní. Viděla jsem to na kolezích, kteří jezdili převlečení za sněhuláky. Když v tom obleku jste zavření několik hodin v kuse, třeba i osm hodin. Což bylo dost zatěžující a únavné. Ale i v nemocnicích je spousta zdravotníků unavených. Spoustě už asi ta práce nepřináší pocit naplnění, co měli předtím.

Ke konci to poznamenal i negativní postoj lidí. Ze začátku všichni zdravotníky podporovali, ale potom, jak se covid táhl dlouho, tak někdy lidé byli vůči nám negativní, agresivní a podobně. Společnost se obecně změnila a řekla bych, že trochu zhrubla.

To si myslím taky, to je neuvěřitelné, co si dnes lidé dovolují ke zdravotníkům, kteří jim zachraňují životy.

Nejen ke zdravotníkům. Obecně bych řekla, že lidé jsou jiní. Celá společnost je tím covidem nějakým způsobem poznamenána. Já jsem velmi pozitivní jedinec. Vždy se snažím najít na všem něco dobrého, a i v tom zlém se snažím hledat něco pozitivního, co by mě mohlo někam posunout, ale obecně mám pocit, že je teď ve společnosti určité napětí.

Asi k tomu nepřispívá ani teď ta válka na Ukrajině, migrace těch lidí a tak dále. Mám pocit, že lidé nejsou tak přátelští, jako byli třeba před pěti lety.

Chci cestovat a studovat

Chtěla bych tento rozhovor ukončit mile. Ve smyslu: Pojďte se učit, v každém věku můžete zachraňovat životy…

To nemusí být jenom zachraňovat životy. Já mám ještě v plánu, pokud bych přestala pracovat, Univerzitu třetího věku. Že bych začala studovat to, co jsem vždycky studovat chtěla, ale kvůli špatnému kádrovému profilu jsem studovat nemohla. Takže se chci pak vrhnout na dějiny.

Pokud se otevře na Filosofické fakultě nějaká historie na Univerzitě třetího věku, tak bych se chtěla pak přihlásit. Ale to, si myslím, bude minimálně tak za pět, šest let. Pokud se toho dožiji, tak bych se k tomuto chtěla vrátit. Ale teď si potřebuji ještě přivydělat na důchod, mám v plánu cestování a takovéto věci.

Co si myslíte o důchodech v Česku? Jsou dostatečné?

Není to žádná hitparáda, bych řekla, ale člověk musí trochu myslet na zadní kolečka. Já jsem si dlouhodobě něco spořila, takže něco tam budu mít, pak vlastně budu mít plat plus důchod, takže si udělám nějakou rezervu. Předpokládám, že si budu moct užívat důchodu, a jak by řeklo moje dítě: „Kdyby na to došlo a byla bys na tom špatně, tak je na mně, abych se o tebe postaral a rozhodně tě nenechám vybírat popelnice.“ To mě velmi potěšilo. Říkala jsem si, že jsem ho asi vychovala dobře.

Ale myslím si, že bych měla být dostatečně soběstačná. Také si myslím, že jsem si vybudovala určitý finanční polštář na to, abych si potom mohla nějakým způsobem ten důchod užít, a ještě se podívat někam po světě. Já jsem takový cestovatelský typ.

Mockrát děkuji za rozhovor.

Foto: Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy (hlavní), se souhlasem Jarmily Paukertové (v textu)