Milan Hein: Jsem vděčný, že jsem se dožil stáří. Pomáhá i o 30 let mladší partner

V létě oslavil herec, moderátor a principál oblíbeného pražského Divadla Ungelt Milan Hein 75. narozeniny. Ale vůbec byste to nepoznali, protože je plný energie a elánu. A jak byste lidově řekli, „huba se mu nezavře“. V rozhovoru pro České důchody se rozpovídal nejen o své divadelní vášni, ale také o cestování, lásce k Řecku a o tom, že stáří mu dodalo hlavně sebevědomí.

Foto: Jan Malíř
Herec a divadelník Milan Hein.

V létě jste oslavil 75. narozeniny. To mě velmi překvapilo, protože bych vám tolik neřekla. Řekněte mi, jaké to bylo a jaká byla oslava?

Oslava pětasedmdesátin byla pracovní. Na letní scéně našeho divadla jsme ten večer hráli představení Housle, americkou hru v režii Ladislava Smočka. S hereckými kolegy Jirkou Langmajerem, Pavlem Liškou, s garderobiérkou, zvukařem a osvětlovačem jsme si po představení jen ťukli a šli spát. Další den nás totiž čekaly zase Housle. Hrál jsem deset představení za sebou, což je v pětasedmdesáti dost záhul. Na oslavy nebyl čas.

Dožiji-li se osmdesátin, tak oslavíme je. Řekl jsem si, že když se dožiji, tak oslavíme ve větším, opravdově a slavnostně až osmdesátiny.

Mému dědečkovi je 77 let a ten podle mě čeká na smrt už několik let. Neumím si představit, že by v tolika letech řádil na jevišti a měl tolik energie jako vy. Prozraďte mi, jak to děláte?

Já si myslím, že je důležité vědět, proč jsem na světě. Když na mě padly chmury, třeba v okamžiku, kdy divadlo nesmělo hrát, napadlo mě, že už to zabalím.

Ale pak jsem si řekl: „Pro co budeš žít? To budeš chodit každé ráno jenom pro chleba a noviny?“ Uvědomil jsem si, jaké je to štěstí, že mám své divadlo. A motivuje mě i to, že v tom divadle hraji.

Miloš Kopecký mi sice kdysi poradil: „Vy máte teď jiný úkol v životě, jedinečnou šanci vybudovat v Praze nové divadlo. Vaším úkolem je dostat do něj ty nejlepší herce, najít pro ně ty nejlepší role, proto hrajte jen svátečně.“ Poslechl jsem ho. Hraji jen svátečně.

A mám také svůj stálý pořad v Českém rozhlase, i to mě udržuje v kondici. Přiznávám, že jsem trémista, musím trému zvládnout a zmotivovat se. Na diváky a posluchače se vždy těším, a když je pak děkovačka, tak to je satisfakce, že mě to nabíjí.

Ale nabíjí mě i lidé, kteří v divadle pracují, jsou na mně existenčně závislí. Zvukaři, osvětlovači, garderobiérky jsou všechno o sto let mladší lidé než ten pětasedmdesátiletý Hein, mají své rodiny, cítím za ně odpovědnost, Ungelt je musí uživit. Pro mě další významná motivace.

Jsem vděčný, že jsem se dožil stáří

V jednom rozhovoru jste řekl: Baví mě být starý. Po tom, co jste teď řekl, ale nepůsobíte jako starý člověk. Stává se vám někdy ráno, když vstáváte, že si řeknete: Ježíš, mě bolí tohle, já už jsem opravdu starý?

Já jsem sice starý. A jsem osudu vděčný, že jsem se stáří dožil. Všem říkám, co si myslím. Neexistuje na světě člověk, kterému bych se potřeboval zalíbit, aby mě to někam posunulo. V mladším věku člověk musí zvažovat všechno, co komu říct, nebo neříct, jak se ke komu chovat, je závislý na mínění a rozhodnutích jiných lidí. Já nejsem závislý na nikom, to je v mých očích ta největší výhoda stáří.

Krátce po otevření Ungeltu k nám přišel tehdejší ministr kultury Pavel Dostál a mně šlo hlavou: „To je blaho, máme demokracii a svobodu, žádný ministr nás nemůže zakázat ani zavřít.“

Mimochodem, vydatně mi v životě pomáhá určitě i to, že mám o třicet let mladšího partnera. Jsme spolu třináct let. Má dvě dcery, jedna je skoro dvacetiletá, druhá je sedmnáctiletá, když jsem je „přebíral“, holkám bylo šest a tři roky. Martin je má ve střídavé péči, takže polovinu roku jsme spolu. Holky s námi objely kus světa, viděly Vídeň, Paříž, Londýn, Řím, New York, k moři jezdí do Řecka, na hory do Alp…

Když teď odbočím od práce a od divadla, co bychom si jako Češi měli vzít z jiných kultur a jiných zemí?

Je strašně důležité vytáhnout paty z domu a vidět, jak se žije jinde. Je to obohacující poznat jiný životní styl. Třeba v tom Řecku nejsme nikdy ubytovaní v hotelu. Vždycky si pronajmeme nějaké ubytování v soukromí, chceme vidět, jak žijí normální lidé. Máme řecké sousedy. Ráno si zajdeme do normálního řeckého obchůdku. Tam si nakoupíme, doma posnídáme, k obědu si dáme ovoce, pak si ten starý Hein zdřímne a večer si zajdeme na večeři.

Řecko je vám tedy nejbližší?

Ano, i proto, že tam každý po obědě spí. Tam si to nevyčítám. Když si v Řecku zajdete na hřbitov, zjistíte, že tam je průměrný věk dožití 95. Přes 100 let se tam dožívá spousta lidí. To dělá určitě to slunko, čistý vzduch, moře, a to, že po obědě všichni chrní. Řecko prostě miluji pro jeho životní styl, pohodu, dar moře, slunce a tepla.

Milan Hein s partnerem Martinem.Foto: Jan Malíř

Inspiruje mě, kde člověk skončí

Teď jste mi nahrál na otázku. Vás nabíjí chodit na hřbitovy, vám se tam líbí?

Je mi pětasedmdesát a vím, že jsem v životním finále. A pro mě je inspirující, kde člověk skončí.

Máme venkovský dům ve Vrchotových Janovicích na Sedlčansku, kamenný dům v bretaňském stylu. To je pro nás s Martinem velká radost v životě, užíváme si to tam. Do Janovic jsme se dostali díky muzikálu o baronce Sidonii Nádherné, poslední majitelce zámku Vrchotovy Janovice. A na janovickém venkovském hřbitůvku máme už i zaplacený hrob.

Dům je psaný na mě, Martin ho jednou zdědí, ale když se nás na venkovském úřadě ptali, na koho napsat hrob, řekl jsem: „Ten už napište na Martina, je o třicet let mladší, on mě tam uloží a pak ke mně snad přilehne.“ (smích)

To je tvrdá realita. Ale váš humor se mi líbí, všechny nás to čeká…

Já pocházím z židovské rodiny, náš táta byl jediný, který přežil válku. Ve své pracovně mám obrázek celé původní rodiny, a to mě posiluje. Mně bylo přece dopřáno, abych si svůj život prožil, jim ne. Jsem tu v pětasedmdesáti i za ně.

Znal jste Miloše Kopeckého, kterého jste na začátku rozhovoru už zmínil. Co pro vás znamenal a co vám dal do života?

Miloš Kopecký byl můj hlavní poradce, pokud jde o divadlo Ungelt. On byl první, komu jsem se svěřil, že si chci otevřít divadlo. Vybavil mě spoustou cenných rad. Obohatil mě i lidsky. Byl to vzácně moudrý a citlivý člověk.

Dokázal byste ho přirovnat k nějakému současnému žijícímu herci? Máme tady na scéně někoho tak výjimečného, jako byl pan Kopecký?

Já myslím, že jsou typy herců jako Miloš Kopecký nebo první dáma mého divadla Alena Vránová, kteří jsou nenahraditelní. A určitě také Jana Štěpánková, která v Ungeltu hrála. To jsou typy herců, za které vlastně hrála i jejich osobnost. V Ungeltu, protože to je malé divadlo, je to ještě umocněné, tam divák vnímá vše intenzivněji.

V mých očích je nejlepší současný český žijící herec František Němec, ale s Milošem Kopeckým bych ho nesrovnával. Je úplně jiného naturelu. Objevil jsem nádhernou nizozemskou hru Staří mistři, o dvou bratrech, oba jsou herci, jeden je úspěšný a slavný, ten druhý je celý život v jeho stínu. Toho slavného bude hrát František a já budu hrát toho druhého. Jevištní partnerství s Františkem Němcem považuji za vrchol své životní herecké pouti.

Na co dalšího se můžeme v Ungeltu těšit v letošním roce?

Naše nejbližší premiéra se jmenuje Cesta k vodopádům, jde o americkou hru s Jiřím Langmajerem a Anežkou Šťastnou. Příběh otce a nevlastní dcery. Pak uvedeme italskou hru Pstruzi s Pavlem Liškou, Alenkou Mihulovou a Jaromírem Dulavou. A pak už přijdou Staří mistři.

Na letní scéně budeme hrát ovšem celý náš repertoár. Od května do září celkem 110 představení. Můžete se těšit například na Táňu Dykovou, Táňu Medveckou, Jitku Smutnou, Reginu Rázlovou, Báru Štěpánovou, Lucii Štěpánkovou nebo Petru Nesvačilovou. A na pány Petra Kostku, Richarda Krajča, Davida Švehlíka, Vojtu Dyka, Petra Stacha, Martina Písaříka, Honzu Holíka a tak dále. Přijďte!

Moc děkuji za rozhovor a těším se na shledání v divadle!

Foto: Jan Malíř

Více k tématu