Ekonom Dominik Stroukal: Důchody budou rovnější, náhradový poměr zřejmě klesne

Důchody se snižovat nebudou, protože by si to žádný politik nedovolil. Neporostou ale tak rychle, jako jsme byli doposud zvyklí. Je o tom přesvědčen ekonom Dominik Stroukal, který je i členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). „Je možné se spoléhat na důchod od státu, ale ne na zachování životní úrovně srovnatelné s tou, kterou jsme zažívali v zaměstnání,“ uvedl v rozhovoru pro České důchody.

Patříte k mladé generaci ekonomů. Jak nahlížíte na důchodový systém a jeho vývoj do budoucna? Myslíte si, že na vás ve stáří „zůstane“ nějaký důchod od státu?

Určitě, na důchody bude, jen si musíme odpovědět na tři otázky – jak vysoké budou oproti průměrné mzdě, jak rovné budou a kde na to vezmeme. A o ničem jiném všechny naše důchodové reformy i nereformy nejsou.

Bohužel na odpovědi ani na jednu z těchto tří otázek není shoda, takže se na to dá koukat spíše pragmaticky a vysvětlovat, že náhradový poměr nejspíš klesne, důchody budou rovnější a méně zásluhové. A nakonec že se budou spíše více než méně doplácet z daní.

Z toho plyne, že daně v budoucnu porostou a k zachování lepšího náhradového poměru a zásluhovosti si každý z nás bude muset spořit či investovat. To je konstatování nejpravděpodobnější varianty, nikoliv něco, co bych si nutně přál.

Při pohledu na demografickou predikci je zřejmé, že počet důchodců v budoucnu výrazně poroste, velkou roli sehraje generace Husákových dětí. Jde o vážnou věc, nebo jen určitý cyklus, který je potřeba překonat? Třeba v 90. letech se zase rodilo méně dětí.

Od 80. let se v Česku neobnovuje populace a doháníme to migrací. Svět stárne a brzy začne jako celek postupně vymírat, my v tom nejsme výjimkou. Je to vážná věc, protože to naše veřejné finance bolí hned třikrát. Méně lidí odvádí do rozpočtu, více lidem se platí sociální dávky včetně důchodů a více lidí čerpá z veřejného zdravotnictví. Není to tedy jen o důchodech, ale i o příspěvcích na péči či o lécích a nemocnicích.

To se nezmění a ani nemá jak. Představa, že by nám zase nějak zázračně po 50 letech vyskočila porodnost, je lichá. I kdybychom chtěli, tak je a bude populace tak stará, že to ten zbytek mladých nemá jak dohnat. Na to už je nejspíš pozdě.

Jak vnímáte obavy, že důchody v Česku by se mohly v budoucnu snižovat?

Důchody se nebudou snižovat. Nejenže k tomu není důvod, ale hlavně by to nikdy žádný politik neudělal. Jen nemusí růst tak rychle, jak jsme si teď zvykli. A je třeba se na to připravit. Pokud na to někdo má, musí se zabezpečovat na stáří.

Mnohem složitější je otázka, co udělat s rostoucím podílem českých domácností, které si nemají co naspořit, i kdyby sebevíc chtěly. Z toho zase vyplývá jen jediné, že bude politický tlak na progresivnější zdanění. Nemám z toho radost, ale je lepší se připravit na to, že to tak dopadne.

Když se podíváte na třetí důchodový pilíř, funguje podle vás dobře? A jakou roli by měl hrát v budoucnu?

Ideální by v ideálním světě byl druhý pilíř, ale bohužel v takovém světě nežijeme. Třetí pilíř tak bude muset hrát větší a větší roli. Zatím to s ním moc neumíme. Spousta lidí se ho účastní, ale objemově je to nezachrání.

Na druhou stranu ta spousta lidí krát málo peněz je stejně tak velký balík, že se v penzijních společnostech sedí na obrovském balíku, který z drtivé části vynáší úplné drobné. Do budoucna tak bude těžký úkol, jak tyto peníze zablokované na dlouhá desetiletí poslat do něčeho více rizikového, ale také výnosnějšího, třeba do akcií.

Chápu, že z nich můžeme mít strach, tak není možné do toho nikoho nutit, ale s horizontem v desítkách let je to investice prakticky vždycky skvělá a ke konci toho horizontu se postupně může poměr převádět do státních dluhopisů nebo na běžné účty.

Vyšší daně nejsou zadarmo

I část ekonomů a politiků říká, že na důchod od státu se nelze úplně spoléhat a je nutné si více spořit na stáří. Občas to zní jako fráze, část lidí to zase může vystrašit. Jaký je váš reálný pohled?

Je možné se spoléhat na důchod od státu, ale ne na zachování životní úrovně srovnatelné s tou, kterou jsme zažívali v zaměstnání. Stát má magickou moc zdaňovat, takže vždycky nějaké peníze sežene, ať už ze současných daní, či budoucích daní skrze zadlužování.

Problém ale je, jestli chceme, abychom za 30 let vypláceli náhradový poměr 50 procent. Ty vyšší daně totiž nejsou zadarmo. Nejenže to někdo reálně musí zaplatit, ale obecně brzdí ekonomickou aktivitu a růst a s ní životní úroveň nejen pracujících, ale nakonec i důchodců.

Kde je ten správný trade-off, je otázka, kterou nejde vyřešit. Ale určitě není možné se spoléhat na to, že jenom zvedneme daně a zachováme stejný náhradový poměr, aniž by se to podepsalo na ekonomice. To nejde.

Nedávno začala platit novela zákona o důchodovém pojištění, která zpomaluje budoucí valorizace a zpřísňuje předčasné důchody. Vláda říká, že jde o nutný krok k zajištění udržitelnosti důchodů do budoucna, opozice zase hovoří o nepřijatelném okrádání důchodců. To jsou dva zcela odlišné pohledy, může to být matoucí. Jak na to pohlížíte vy?

Tak je jasné, že jedna strana bude mluvit o nezbytnosti a druhá o okrádání. Ale na to se nesmíte ptát politiků. Jestli někdo viděl krádež, tak má zajít na policii, a ne to říkat od pultíku ve Sněmovně.

Je to bolestivé snížení oproti slíbenému důchodu? Určitě. Je to nezbytné? Nepochybně taky. Pravdu přeci můžou mít obě strany (pokud by opozice nepoužívala zbytečně silný slovník). Sebraly se slíbené peníze důchodcům, ale bylo to nezbytné, protože naše veřejné finance skutečně dosáhly stavu, který bylo nutné řešit.

Není tajemství, že 300 miliard strukturálního schodku prostě nejde vyřešit magicky, aniž bychom sáhnuli i na citlivá místa, jako jsou důchody nebo školství. A na tom, že tady takovou díru máme, se podílely jak dnešní vládní, tak opoziční strany. Tady má máslo na hlavě skoro každý.

Důchodci to nemají snadné

Někdy to vypadá, že se opozice a vláda hádají o slovíčka – snižování důchodů, růst důchodů, chudí důchodci, vysoké důchody. Jak to vidíte vy s životní úrovní důchodců a vývojem důchodů v posledních letech?

Důchodci to nemají snadné, už jen kvůli tomu, že zpravidla zažívají vyšší inflaci než průměr společnosti. Důchodci více utrácí za to, co během inflace tradičně roste víc. Když se o inflaci bavím se studenty, tak jim dávám příklad, kdy se puberťák potká s babičkou a inflace je 2 %. Puberťák si ale kupuje jen hry na počítač a elektroniku, která v průměru zlevnila o 5 %, zatímco babičce zdražilo jídlo, léky a energie o 7 %. Vnuk se chlubí, jak je všechno fajn, babička nadává na drahotu a v televizi zatím běží titulek, že inflace je pod kontrolou.

Jsou to naschvál přehnaná čísla pro učební účely, ale typicky inflaci mají vyšší důchodci a lidé v regionech než mladí lidé v Praze. I proto se valorizují důchody ne o inflaci, ale o důchodcovskou inflaci, pokud je vyšší.

Já jsem tak rád, že důchody rostly a nemám s tím sebemenší problém. Mám jen problém s politiky, kteří nás vždycky ubezpečovali, že to není problém, že zvládneme zachovat životní úroveň všech, nezvyšovat daně a zároveň snižovat dluh. To nejde. Pokud chceme snižovat dluh, musí to někde bolet.

Lidé v Česku podle průzkumů většinou souhlasí s nutností důchodové reformy, ale když dojde na konkrétní návrhy a změny, začnou se často bránit. Jak si to vysvětlujete? Myslíte si, že vysvětlování situace pomůže lidi přesvědčit? Ne všem stačí pohled na nepříznivá ekonomická čísla.

Kolega z NERVu Aleš Rod to při představování konsolidačního balíčku nazýval NIMW efekt, tedy not-in-my-wallet. Česky by se dalo říct ne-v-mojí-peněžence. Je to parafráze NIMBY efektu, tedy not-in-my-backyard, ne-na-mém-dvorku, kdy všichni chtějí, ať se staví domy a nové fabriky a vůbec ať se staví ostošest, jenom ať to ale není nikde poblíž místa, kde bydlím, tam zrovna ne. Takže se nakonec nestaví nikde.

NIMW je podobný. Všichni chceme osekávat výdaje státu nebo třeba zvyšovat daně, ale když to vláda udělá, tak se zasažená skupina začne bránit, že zrovna sebe tím na mysli neměla. A to současné konsolidační a důchodové snahy nejsou nijak radikální, já bych se nebál jít ještě mnohem dál. Ale naštěstí nejsem politik.

Foto: Radek Vebr/MAFRA/Profimedia