Blanka Matragi: Musela jsem k lékařům. Bolesti zad odhalily problém s páteří
S legendární návrhářkou Blankou Matragi (73) jsme dělali rozhovor před pěti lety, kdy nás tahle energická „seniorka“ překvapovala v každé větě svou životní vitalitou. Nebylo tomu jinak ani tentokrát, akorát si osud pro rodačku z Vysočiny vymyslel nepříjemnosti, které narušují její jinak skvělý život. V rozhovoru pro České důchody se Matragi rozpovídala nejen o svém zdraví, ale také o budoucnosti její celoživotní práce.
Sledovat v Google Zprávách
Před pěti lety jste se mi svěřila, že vůbec nechodíte k lékařům. Pořád to platí?
Změnilo se to. Bolely mě záda, a to mě donutilo lékaře navštívit. Zjistili, že trpím sesazením páteře a že se moje kosti odvápňují. Myslím, že se to jmenuje osteoporóza. Beru teď léky na tvorbu kostní dřeně. Také hodně cvičím a chodím na rehabilitace.
Také jsem před pár lety podstoupila výměnu kyčelního kloubu. To jsem určitě měla z toho, jak jsem jezdila pořád na kolečkových bruslích, skákala na trampolínách a vůbec, jak celý život někam běhám. Jsem pořád moc aktivní. (smích)
Blanko, vnímáte svůj věk, nebo ho ignorujete? Za mě totiž působíte jako spíš padesátnice, šedesátnice, maximálně.
To jo, já se tak i cítím. Možná se tak i chovám. Hlavně jsem se vždycky přátelila s mladšími generacemi. Ty mě nabíjí a nabíjí mě vlastně všichni, kteří chodí na moji tvorbu, třeba školy.
Já s nimi vlastně o tom diskutuji, a to mi hodně moc pomáhá. Ten jejich náboj toho, jak touží tvořit, vědět, vzdělávat se. Mají zájem o mou tvorbu, profesi a chtějí se učit. Edukují se mojí profesí. Teď budu dělat přednášku Inovace a kreativita, jak spolu souvisí. Nesmírně se na to těším. Jak obohatím já mladou generaci a jak ona obohatí mě. To člověka udržuje pořád v bystré mysli.
Fascinuje mě být „in“
Jaký je rozdíl u otázek dnešních seniorů a dnešních dětí, kteří přijdou na vaši výstavu. Co je zajímá? Co zajímá koho?
Je to hodně podobné. Ptají se, jak dlouho trvá šaty vyrobit, kolik váží, kolik stojí. A samozřejmě na technologii.
Tady na výstavě je speciální rám, kde je vidět, jak je maluji, kde je ten můj osobní rukopis. To je ta autenticita, která souvisí s celou mojí tvorbou. Myslím si, že to je velká část úspěchu. Přijít s něčím, co nikdo předtím nedělal a asi ani nedělá, je to totiž nezkopírovatelné. Nikdo ty šaty, ten můj tah štětce, nezkopíruje, nenapodobí.
O tom je pak také otázka, jak ty šaty vznikají, chtějí to vidět, proto existuje hodně dokumentů na YouTube o tom, jak šaty vznikají.
Hodně používáte slova: nová technologie. Dnešní senioři, někteří, sotva ovládají telefon. Vy musíte mozek trénovat tím, že musíte vědět, jaké jsou nové technologie, a pracovat s nimi ve své tvorbě. Co vás třeba fascinuje na dnešních technologiích?
Mě hodně fascinuje být takzvaně „in“, ale to je v dnešní době už pro mě takzvaně nedohonitelné. (smích)
Jako v lékařství – jsou tam pořád a pořád nové informace. V každém oboru je něco, co je fascinující, protože to je ten svět – digitální rychlost. A když jsme u toho slova digitální. Tak já jsem se před už asi 15 lety začala zajímat a digitálně jsem chtěla zreprodukovat svoji malbu. Právě na látky a tisk.
Tehdy jsem se začala zajímat, spojila se s Itálií a tak. Byl to velice tvůrčí a obohacující proces.
I ve skle mě to strašně baví. Začala jsem kombinovat sklo a bronz, a to je to, co mě fascinuje. Nebo napodobit ve skle část mé kolekce, třeba elementy. To byla jedna z posledních mých obrovských kolekcí. Jela jsem tehdy do sklárny, hodila šátkem u pece a řekla jsem: „Kluci, vidíte, jak ten šátek padá? Tak teď ho zachyťte a budeme z toho dělat monotvary.“
A vznikají tak mísy. Teď v červnu jsem opět jela do skláren vytvářet novou kolekci a budou to boty. Botu, tu si může každý pořídit, třeba menší, může být jako váza, nebo jako půllitr.
To je hezký nápad.
Člověk, jakýkoliv tvůrce, si myslím, že je v jeho zájmu sledovat svět, sledovat technologie. Já se vždycky musím nakopnout něčím, co tady nebylo, tak se rozkoukat. Každý dělá vázy a mísy.
Já dostávám v různé zakázky. Teď, když jsem se podívala tady na tu orchidej (na stole ve váze, pozn. redakce), tak jedna z mých posledních kolekcí byla tvorba soch orchidejí do jednoho golfového rezortu.
A víte, jak ten nápad vznikl? Zadala jsem si už během hovoru s tím pánem, co mi zakázku zadával, jestli bych nějakým svým dílem neozvláštnila jejich nový rezort, do googlu název toho rezortu a zjistila jsem, že je to název nějaké vzácné orchideje. Takže jsem si ji okamžitě představila a nápad byl na světě.
To za mých mladých let nebylo, takový pomocník. Třicet let jsem tvořila, ale nebyl telefon, nebyl internet. Dnes je to všechno strašná rychlost. Tu zakázku jsem měla díky technologiím vymyšlenou vlastně hned. Ještě během toho hovoru jsem začala kreslit návrhy soch, skleněných orchidejí. Dnes tam mají třímetrovou sochu orchideje.
Využíváte umělou inteligenci ke své práci?
Občas s ní mluvím. Požádám ji, aby mi něco třeba zhodnotila, ale jinak moc ne.
S manželem teď objevujeme Prahu
Jak vás poslouchám, jste tedy neustále aktivní, což je výborné. Lékaři z vás musí mít radost, protože jak neustále svůj mozek a mysl zaměstnáváte, tak vás se rozhodně například Alzheimer netýká?
No přiznám se, že z toho mám velký strach, protože mi tu a tam nějaké slovo vypadne. Jak teď si nemohu vzpomenout na název toho rezortu, kam jsem dělala ty orchideje.
To se ale stává i mně! Umíte si představit, že už byste opravdu šla do důchodu a nedělala nic?
Ne, to ne. Přiznám se, že více relaxuji, odpočívám. Neberu všechno, neberu zakázky malých šatů, malých kolekcí k okamžitému nošení. To vůbec už nechci dělat s velkým týmem lidí. Proto jsme butik z veřejného prostoru přesunuli sem (do Obecního domu, pozn. redakce), aby to bylo soukromější jednání s přímým klientem.
Co děláte, když máte teda víc volného času?
Ono se to vždycky nějak naplní. Ráda čtu a chodím. Chodím do parků, protože… To vám řeknu! Já jsem začala objevovat tady svět v Praze totiž!
Za těch 45 let jsem neměla nikdy čas jít tady třeba do Stromovky nebo do jiných parků. Na Hradě jsem to vůbec neznala, Letenský park a tak dále. Takže teď s mým mužem, který je ještě o jedenáct let starší než já, chodíme a užíváme si přírody, protože ta je úplně nevyčerpatelný zdroj energie, odpočinku, náboje, všeho, a to v různých ročních obdobích.
Před pěti lety jste říkala, že rádi chodíte na houby a jíte je. To pořád platí?
Platí. Vždycky se strašně těšíme na letní sezónu, až vyrazíme do lesa.
Doma jsem tady…
V Libanonu není stále dobrá situace, jezdíte tam?
Není, není to tam ještě ustálené. Teď na jihu Libanonu postupuje a okupuje Izrael část Libanonu, kde i moje švadleny měly domov, musely utéct. To je strašně moc smutné.
Převážím velkou část mého archivu z Libanonu sem. Nevíme, jaká bude situace a já nechci o všechno přijít, kdyby tam třeba spadla nějaká bomba nebo tak…
Takže jste už tak nějak oba s manželem smíření, že zůstanete tady? Navždycky?
Asi jo, asi jako navždycky. My tam máme hodně nemovitostí, ale asi budeme tady. Když se mě zeptáte, kde je můj domov, tak jsem tady doma. Narodila jsem se tu, vystudovala…
Tady v Obecním domě už je také takový váš domov. Exkluzivní výstava Timeless je tu už patnáct let. Vy ale bohužel řešíte nemilou situaci…
Ano, stávající vedení Obecného domu nám neprodloužilo nájemní smlouvu. Plánovali jsme, že tu výstava zůstane jako můj odkaz národu. Smlouvu jsme třikrát prodlužovali pro úspěšnost a nadstandardní návštěvnost. Proto jsme také investovali 3,5 milionu korun jenom do vitrín. Jenže pak přišlo nové vedení s novými zájmy a smlouva nám byla ukončena.
To musela být pro vás rána.
Víte, já jsem z toho opravdu moc smutná, protože bych si přála, aby moje práce byla odkazem budoucím generacím. Chodí ji sem obdivovat české ale i mezinárodní školy, lidé ve středním věku i senioři. Tohle řemeslo, tento druh vysoké krejčoviny tu nikdo jiný nedělá, tudíž ho nemůže nikdo jiný prezentovat.
Užívat si každého okamžiku
Co budete dělat?
Ráda bych nyní našla milovníka umění, který by vdechl tomuto odkazu další život v podobě nových prostor. Vzhledem k tomu, že je exhibice nadčasová, je možné nainstalovat ji jak do muzejních prostor, tak do ultramoderních. A samozřejmě jsem pokroková žena, tak se vůbec nebráním ji povýšit na úroveň dnešních moderních technologií. Je zde prostor pro to ji udělat více interaktivní, rozhýbat ji.
Nápadů mám mnoho a budu moc ráda, když je s nějakým novým filantropem uvedu v život.
Zeptám se vás na to samé jako před pěti lety – jaký máte vzkaz pro naše seniory. Za těch pět let, co jsme spolu mluvily naposledy, se toho hodně změnilo…
Užívat si každého okamžiku, každé chvíle, být pozitivní, dobře naladěni a nepropadat se do hektických stavů. Distancovat se od zpráv, protože ty věci většinou působí negativně a působí špatně na psychiku.
Obklopujte se rodinou a buďte pozitivní, čerpejte náboj z přírody a dopřávejte si klid. I když máte někdy pocit, že vám osud nepřeje…
Moc děkuji za rozhovor.
