„Babička už je v nebíčku.“ Dobře míněná věta může dítěti po smrti blízkého ublížit víc, než rodiče tuší
Dospělý chce dítěti smutnou zprávu co nejvíc ulehčit. Proto někdy řekne, že babička usnula, odešla nebo se na rodinu dívá z obláčku. Jenže malé dítě podobná slova chápe jinak než dospělý a může si vytvořit vlastní vysvětlení.
Sledovat v Google Zprávách
Děti dobře poznají, že se doma něco děje. Vidí rodiče plakat, slyší útržky rozhovorů a všimnou si, že někdo najednou chybí. Pokud nedostanou vysvětlení, začnou si chybějící části doplňovat samy. A jejich představa může být mnohem děsivější než skutečnost.
Řekněte nejdřív, co se stalo
Dospělému může věta „babička už je v nebíčku“ připadat jemnější. Malé dítě ale nemusí pochopit, že babička zemřela a nevrátí se.
Portál Umírání.cz proto doporučuje používat jasná slova. Výrazy jako „usnula“ nebo „odešla“ mohou dítě zmást. Dokonce mohou vyvolat strach ze spaní nebo obavu, že každý, kdo odejde, už nepřijde zpátky.
Umírání.cz radí: „Vyhněte se eufemismům s dvojsmyslnými výrazy typu ztráta, odešel, spí a nebojte se jasně pojmenovat, co se stalo. Je namístě používat slova smrt, je mrtvý, už nežije, zemřela.“
Stačí jednoduchá věta: „Babička zemřela. Její tělo už nefunguje a nemůže se k nám vrátit.“ Není nutné dítě hned zahrnout vysvětlováním, co se děje s tělem nebo jak přesně člověk zemřel. Další podrobnosti můžete přidávat podle jeho otázek.
Pokud rodina věří v nebe nebo posmrtný život, může o tom s dítětem samozřejmě mluvit. Lepší je ale nejdřív vysvětlit samotnou smrt. Potom můžete dodat: „My věříme, že babička je teď v nebi.“
Za chvíli si může jít zase hrát
Reakce dítěte může dospělého překvapit. Oznámíte mu, že dědeček zemřel, dítě se zeptá na dvě otázky a za deset minut si začne stavět lego. To neznamená, že je mu to jedno.
U menších dětí se může smutek rychle střídat s radostí a hrou. Chvíli jsou smutné, potom si hrají a večer se ke smrti znovu vrátí. Umírání.cz popisuje střídání smutku, radosti a hry jako běžnou součást dětského truchlení.
Otázky navíc nemusí přijít hned. Dítě se může za několik dnů zeptat, jestli babička přijde na Vánoce. Jindy ho začne zajímat, jestli jí není v hrobě zima nebo zda může znovu ožít. Nemusíte proto všechno vysvětlit během jednoho vážného rozhovoru. Odpovězte na to, na co se dítě ptá. Až bude chtít vědět víc, pravděpodobně se zeptá znovu.
Někdy si dítě myslí, že za to může
Dětské uvažování může dospělého zaskočit. Dítě se třeba den před smrtí na babičku zlobilo a řeklo jí, že ji nemá rádo. Potom může začít přemýšlet, jestli její smrt nezpůsobilo. Proto má smysl některé věci říct nahlas, i když vám připadají samozřejmé.
„Ty za to nemůžeš. Nic, co jsi řekl nebo udělal, babiččinu smrt nezpůsobilo.“
Umírání.cz upozorňuje, že děti mohou bez vysvětlení hledat vinu samy u sebe. Objevit se může i strach, zda samo nezemře. Pokud je vážně nemocný rodič, dítě může řešit také to, kdo se o něj postará. Ujistěte tedy dítě, že smrt blízkého nezpůsobilo a že se o něj dospělí postarají. Když se začne ptát, co s ním bude dál, odpovězte co nejkonkrétněji podle skutečné situace.
Před dítětem nemusíte skrývat pláč
Když zemře váš rodič, jste zároveň syn nebo dcera, kteří o někoho přišli. Není reálné být celý den klidný jen proto, že je poblíž dítě. Klidně může vidět, že pláčete.
Stačí mu říct proč: „Je mi smutno, protože mi babička chybí.“
Tím zároveň zjistí, že pláč není nic nebezpečného a že se za smutek nemusí stydět. Nemělo by ale získat pocit, že se musí starat o vás.
Na pohřeb dítě jít může
Někteří rodiče dítě na pohřeb nevezmou, protože ho chtějí ochránit. Samotná účast na rozloučení ale nemusí být problém. Umírání.cz doporučuje dát dítěti možnost se rozhodnout. Předem mu řekněte, co se bude dít. Že tam bude rakev nebo urna, lidé mohou plakat a celý obřad bude smutný.
Pomůže také domluvit se s někým blízkým, kdo se dítěti během pohřbu bude věnovat. Když bude chtít odejít ven, může s ním odejít právě tento člověk.
Rozloučení navíc nemusí skončit obřadem. Dítě může babičce nakreslit obrázek, zapálit svíčku nebo vybrat oblíbenou fotografii. Můžete společně procházet staré snímky a vyprávět si, co jste s ní zažili.
Smutek se může vrátit i později
Po pohřbu se může zdát, že dítě všechno zvládlo. Chodí do školy, hraje si a o babičce skoro nemluví. Za pár týdnů ale začne večer plakat nebo nechce být samo. Ani to nemusí znamenat, že se něco pokazilo.
Po ztrátě se děti mohou na čas vrátit k chování typickému pro mladší věk. Mohou chtít spát u rodičů, více se mazlit nebo hůře snášet odloučení. Pomáhá držet běžný režim. Škola, kroužek, večeře s rodinou nebo večerní pohádka dávají dítěti pocit, že ani po velké změně se některé věci nezměnily.
Smrt blízkého člověka nejde dítěti vysvětlit jednou dokonalou větou. Mnohem víc mu pomůže, když může přijít s otázkou i za měsíc, slyší pravdivou odpověď a ví, že o babičce může dál mluvit.
