„Zase tolik vyrostl.“ Babička vidí vnouče jen párkrát do roka, přesto si mohou vybudovat blízký vztah
Vnouče během roku rychle roste, mění zájmy a získává nové kamarády. Prarodič přitom nemusí čekat na další návštěvu, aby zůstal součástí jeho života. Pravidelný telefonát, krátká zpráva nebo společná činnost přes obrazovku mohou pomoci udržet vztah i mezi osobními setkáními.
Sledovat v Google Zprávách
Když bydlí babička s dědou v jiném městě nebo v zahraničí, osobní návštěva se někdy omezí na několik termínů za rok. Při každém setkání pak může vzniknout pocit, že se vnouče změnilo téměř přes noc. Z batolete je školák, ze školáka dospívající a z pravidelné návštěvy zůstávají jen fotografie v telefonu.
Vztah prarodiče a vnoučete však nestojí pouze na počtu společně strávených dnů. Důležitou roli hrají i menší kontakty mezi návštěvami. Dítě si díky nim může udržet povědomí, že babička nebo děda patří do jeho běžného života, přestože nebydlí za rohem.
Na dálku ale nelze jednoduše zopakovat to, co funguje při osobním setkání. Malé dítě například nemusí během videohovoru dlouho sedět u telefonu. Může odbíhat ke hře, ukazovat prarodičům své hračky nebo po několika minutách ztratit pozornost. Proto není důležité, aby hovor trval co nejdéle. Podstatnější je, aby během něj prarodiče s vnoučetem něco společně prožívali.
Videohovor nemusí být jen o povídání
Rodina nemusí plánovat dlouhé hovory každý den. Mnohem praktičtější může být kratší, ale předem domluvený kontakt. Vnouče si pak zvykne, že se babička nebo děda ozve například v neděli odpoledne, po školním vystoupení nebo před spaním. Pravidelnost pak vytváří malý rodinný rituál. U menších dětí může jít o pohádku, písničku nebo ukázání oblíbené hračky. Starší dítě možná ocení spíše kratší zprávu, fotografii nebo možnost vyprávět o sportu, hře či kamarádech.
Pravidelný kontakt by ale neměl působit jako povinnost ani jako kontrola. Dítě potřebuje cítit zájem, ne povinnost podávat prarodičům hlášení.
Zkuste společné čtení
Při hovoru přes telefon nebo počítač se může snadno objevit nepříjemné ticho. Prarodič se zeptá, jak bylo ve škole, dítě odpoví „dobře“ a rozhovor skončí. Pomoci může konkrétní činnost, která dá setkání přirozený obsah. Vnouče může například ukázat stavebnici, obrázek nebo knihu. Babička může předčítat pohádku, děda zase vyprávět, jak opravil staré kolo nebo co vypěstoval na zahradě. Každý z nich tak sdílí část svého dne, nikoli jen obecné otázky a odpovědi.
Při kontaktu na dálku může fungovat například zmíněné společné čtení, vaření, hraní nebo pravidelné videohovory. Jde o praktické tipy, nikoli o univerzální návod. Každá rodina musí zohlednit věk dítěte, jeho zájmy i časové možnosti nejen vnoučat, ale i rodičů a prarodičů.
Dopis a pohlednice mají své místo
Zpráva v telefonu rychle zapadne mezi další oznámení. Dopis nebo pohlednice zůstane v ruce a dítě si ji může schovat. Nemusí jít o dlouhé psaní. Několik vět, fotografie, recept nebo krátká vzpomínka z dětství mohou mít pro rodinu větší význam než drahý dárek. Menší dítě může odpovědět obrázkem, starší dítě napíše několik vět nebo pošle vlastní pohlednici. Tak mezi prarodiči a vnoučetem vzniká společná korespondence, ke které se oba mohou později vrátit.
Podobně může fungovat společný sešit. Babička do něj zapíše recept, děda trasu oblíbeného výletu a vnouče doplní obrázek, otázky, nebo vlastní vzpomínku. Z jednotlivých zápisků pak postupně vznikne osobní památka na vztah.
Videohovor sice nenahradí společný výlet, pečení, objetí nebo obyčejné posezení u stolu. Právě osobní setkání dává vztahu tělesnou a každodenní zkušenost, kterou obrazovka nainstalovat neumí. Kontakt na dálku ale může pomoci překlenout dlouhé období mezi návštěvami. Vnouče pak nepřichází do cizího prostředí, kde musí znovu hledat společné téma. Prarodič zároveň ví, co dítě baví, co řeší a na co se těší.
