„Ty už na babičku nemáš čas.“ Právě podobné věty mohou vnoučata odradit
V řadě rodin se opakuje zcela identický scénář. Prarodiče mají dojem, že jim jejich vnuci nevěnují dostatek pozornosti a často si stěžují, že by jim mohli telefonovat častěji. Mladí naopak obrací oči v sloup, protože jim připadá, že je babička či dědeček opět poučují. Pokud k podobným diskuzím dochází často, mohou vznikat stále nepříjemnější třenice. V řadě případů se tomu přitom dá předejít.
Sledovat v Google Zprávách
Telefon nezazvoní, jak je týden dlouhý, zprávy přicházejí jen občas a na návštěvu vnoučata dorazí jen málokdy. Je vám to povědomé? S podobným problémem se potýká celá řada rodin. I když se ale může zdát, že hlavním důvodem, proč se vaši mladší blízcí neozývají, je nezájem nebo ochladnutí vztahů, ve skutečnosti to může mít úplně jiné vysvětlení.
Pocit nedostatku kontaktu se může dostavit jako důsledek rozdílného životního tempa nebo způsobu komunikace. Možná to zní děsivě, ale ve skutečnosti je to dobrá zpráva. Na obojím se totiž s trochou dobré vůle dá zapracovat.
Dokud byla vnoučata malá, důvodů k setkáním se zpravidla našlo mnoho. Prarodiče pomáhali s hlídáním, jezdili s dětmi na výlety nebo se slavily něčí narozeniny. Jakmile však vnoučata dospějí, ve většině případů začnou studovat, pracovat nebo zakládat vlastní rodinu. Tím se ale jejich každodenní život výrazně změní a zpočátku mohou mít potíže hospodařit s časem, kterého najednou mají mnohem méně, než dosud.
Vztah s vnoučaty se v čase mění
Než proto začnete hledat viníka, můžete zkusit věnovat nějaký čas porozumění tomu, co za úbytkem kontaktu může stát. Studie na ResearchGate nabízí jedno z možných vysvětlení.
„Výsledky ukázaly, že dospělá vnoučata vnímají vztah jako pokračující z dětství do dospělosti a jako přechodný, pokud jde o podporu, kontakt, přístup a emoce. Podpora v dětství byla uváděna jako praktičtější, například péče nebo pomoc se vzděláváním, zatímco v dospělosti jako emocionálnější. Ukázalo se, že kontakt se snížil z častějšího a osobního v dětství na méně častý a v dospělosti více telefonický nebo internetový.“
Mnoho prarodičů reaguje na dlouhé mlčení větami typu: „Ty už na babičku vůbec nemáš čas.“ Na řadu někdy přijde také připomínání, kolik času a energie kdysi věnovali hlídání. Přestože to nejspíš žádný prarodič nemyslí zle a podobná slova mu přicházejí na mysl především z důvodu smutku, druhá strana je může vnímat jako výčitku. Podstatou blízkých vztahů je ale vždy dobrovolnost. Jakmile člověk začne na druhého citově tlačit nebo v něm vyvolávat pocit viny, často od sebe svého blízkého nevědomky spíše odhání.
Co zkusit místo výčitek?
| Místo těchto vět… | Zkuste říct… |
| „Ty už na babičku vůbec nemáš čas.“ | „Chybíš mi. Ráda bych se s tebou viděla, až budeš mít chuť.“ |
| „Až tu jednou nebudu, bude tě to mrzet.“ | „Moc si vážím našich společných chvil. Každá návštěva mě těší.“ |
| „Když jsi byl malý, tak jsi za mnou chodil častěji.“ | „Ráda vzpomínám, jak jsme spolu trávili čas. Máš na něco z těch dob hezkou vzpomínku?“ |
| „Proč se neozveš? Musím ti volat první.“ | „Budu ráda, když mi občas napíšeš, co je u tebe nového.“ |
Svět mladých se změnil. Vyplatí se mu porozumět
Dnešní dvacátníci a třicátníci komunikují jinak, než generace jejich rodičů a prarodičů. Krátká zpráva nebo fotka přes WhatsApp pro ně často představuje zcela běžný projev zájmu. Jejich prarodiče ale spíše očekávají telefonát nebo osobní návštěvu. I když může být těžké si na podobné novoty zvyknout, možná byste tomu mohli zkusit alespoň dát šanci.
Problém může nastat ve chvíli, kdy se ukáže, že senior neumí dostatečně obsluhovat chytrý telefon, a tak neví, jak si má nainstalovat komunikační aplikaci, neumí odeslat či přijmout fotografii a z online prostředí je celkově zmatený. Není ale nutné házet flintu do žita. Ve skutečnosti je to totiž skvělá příležitost, jak se zkusit vnoučatům přiblížit. Můžete je například požádat o pomoc s instalací některé aplikace nebo je poprosit, aby vás naučili něco z toho, co mladí s mobilem v ruce zvládají běžně. Kromě toho, že jistě ocení zájem, se něco nového přiučíte.
Puberta mění pravidla hry
Jestliže se vaše vnoučata právě nachází ve složitém životním období dospívání, je na místě větší shovívavost. Puberta je pro člověka náročná sama o sobě, většinou neví, co se sebou a ve vztazích se může ztrácet. Z pozice dítěte se totiž postupně přesouvá do role dospělého, a tak se teprve učí, jaké je jeho nové místo v rodině. Zatímco předškolákovi setkání s příbuznými zkrátka naplánují rodiče, dospívající za to postupně přebírá zodpovědnost. Než se to naučí, může to nějakou dobu trvat.
Psycholožka Umay Wolf pro Marianne.cz vysvětluje: „Vnoučata pubertálního věku velmi pravděpodobně přestanou mít zájem o setkávání s prarodiči nebo frekvenci stáhnou na úplné minimum. Mají prostě jiné potřeby, což je v tomto období naprosto v pořádku, a prarodiče by to měli chápat a respektovat. Vnoučata dospělá mají už své povinnosti a čas s prarodiči tráví dle svých aktuálních možností. Často začnou vracet péči, kterou jako menší sami dostávali. Pokud ještě prarodiče žijí, musí se připravit, že to nebude trvat věčně.“
Doba se změnila
Některé rodiny si také neví rady s tím, kdo by se měl ozvat jako první a celý kontakt iniciovat. Zvlášť starší prarodiče často mají dojem, že jsou to oni, komu by se měli ostatní členové rodiny ozvat – čistě z titulu toho, že jako starší mají jakési výsadní postavení. Pokud se to ale neděje, někdy se cítí dotčeně a z principu se vnoučatům neozvou. I když to může znít absurdně, nelze se na ně za to zlobit. Společenská pravidla se v čase mění, a tak je možné, že v podobném duchu byli kdysi sami vychováni.
Mladí lidé ale tuto problematiku obvykle vidí jinak. Očekávají, že jednou zatelefonují babičce oni, jindy se jim naopak ozve sama. Pokud prarodiče vyčkávají, dokud nejsou kontaktováni, vnoučata mohou mít dojem, že se o ně babička či dědeček jednoduše nezajímají. Od vztahů očekávají vzájemnost a vyváženost. Pokud musí pokaždé zavolat jako první, tento pocit se rychle vytrácí.
