Do důchodu, nebo rovnou do rakve? Češi se bojí vyššího věku a ztrácejí důvěru v politiky

Odchod do důchodu lidé nevnímají pouze jako položku ve státním rozpočtu. Pro mnohé představuje několik let odpočinku po dlouhém pracovním životě. Představa dalšího posouvání věkové hranice proto vyvolává strach, že se důchodu vůbec nedožijí nebo si ji kvůli zdraví neužijí.

Poslankyně Monika Brzesková označila návrat hranice na 65 let za populistický a nezodpovědný. Argumentovala stárnutím populace a připomněla státy, které už stanovily vyšší důchodový věk nebo jeho další růst schválily. Podle ní musí Česko reagovat na úbytek lidí v produktivním věku.

V diskuzi pod tímto článkem na portálu České důchody ale převládly jiné starosti. Lidé počítali odpracované roky, připomínali zdravotní potíže a kritizovali politiky, kteří podle nich rozhodují z pohodlí svých funkcí. V řadě reakcí se objevila hořkost.

Lidé nechtějí z práce odcházet rovnou do rakve

„V práci tedy umřeme a důchod spolkne stát,“ napsal Jose Rimacek.

Sylva Kopřivová zvolila podobně tvrdá slova: „Asi chtějí, abychom naskakovali rovnou do truhly a neužívali si ani chvíli zaslouženého odpočinku.“

Tyto výroky jsou nadsazené, ale vycházejí z reálného strachu. Člověk odvádí pojistné desítky let a očekává, že po skončení zaměstnání dostane čas pro sebe a rodinu. Když se hranice posouvá stále dál, může získat pocit, že se tento okamžik vzdaluje rychleji, než k němu stíhá dojít.

Jan Zich si spočítal, kolik let bude mít za sebou při dosažení současné hranice: „V 65 letech budu mít odpracováno 48 let, pokud se toho ve zdraví dožiju. Proč bych měl pracovat do 67?“ Jeho otázka ukazuje rozdíl mezi věkem a délkou pracovní dráhy. Někdo začne vydělávat po učilišti, jiný vstoupí do zaměstnání až po vysoké škole. Lidé ve stejném věku proto nemají odpracováno stejně.

Iva Kašková popsala vlastní život několika údaji: „Nerozumím tomu ani nechci. Od 17 let pracuji, mám tři děti, jsem dělnice, mám maturitu, několik operací a ještě 16 let. To prostě nedám.“

Zklamání míří i k politikům

Mnohé nerozzlobilo pouze možné prodlužování pracovního života. Vadilo jim také, kdo o něm mluví. Richard Horáček napsal: „Krásný příklad toho, jak jsou politici odříznuti od reality a běžného člověka.“

Cyril Bouška přidal pocit, že o životě zaměstnanců rozhodují lidé s výrazně vyššími příjmy: „Už jsem si zvykl, že movití lidé rozhodují, kdy půjde obyčejný člověk do důchodu, kolika let se dožije a podobně.“ Jeho slova vystihují nedůvěru, která se při změnách penzí opakuje. Lidé nevnímají jen samotné opatření. Sledují také životní podmínky těch, kteří ho prosazují.

Ilča Gates obrátila pozornost k odměnám zákonodárců: „Co zmrazit platy politikům? Každoroční nesmyslné navýšení jejich platů je pořádný balík peněz.“ Její komentář s důchodovým věkem přímo nesouvisí, ukazuje však požadavek, aby politici při hledání úspor začali také u sebe.

Aleš Behavý reagoval na srovnávání s evropskými zeměmi: „Paní bych přál, ať klidně pracuje do 70 let za reálný průměrný plat, který je asi třikrát vyšší ve zmíněných zemích.“ Čtenáři tím připomínají, že samotný důchodový věk nelze oddělit od výdělků, pracovních podmínek a životní úrovně.

Někdo zvládne práci téměř do sedmdesáti, jiný ne

Přes silné emoce se v komentářích objevily také umírněnější názory. Jaruš Mareček upozornil, že zdravotní stav se u lidí stejného věku výrazně liší: „Schopnost pracovat ve stále vyšším věku je velice individuální. Jsou lidé, kteří mají i před sedmdesátkou dost sil a dokážou se přizpůsobit novým technologiím. Na druhé straně jsou ti, kteří už po padesátce mají tak velké potíže například s pohybovým aparátem, že jsou rádi, když si co nejdříve vyběhají předčasný důchod.“

Janka Koláčná Kosecová další zvyšování odmítla: „Zvedat důchodový věk není řešení. Je to populismus. Mnoho lidí po šedesátce nemá zdraví ani kondici. Náročné dělnické profese, práce na směny. Politici vydrží, do Parlamentu ani moc nechodí.“

Silně osobní byla také reakce Jany Švecové: „Paní poslankyně mě velmi zklamala. Měla jsem ji ráda, musím říct, ale tento výrok to změnil. Bude mi šedesát a už teď nemůžu a nevím, jak to zvládnu.“

Diskuse o důchodovém věku se často uzavírá do čísel. Kolik lidí bude pracovat, kolik bude pobírat penzi a kolik stát vydá. Reakce čtenářů připomínají, že za každým číslem stojí pracovní život. Někdo nastoupil v sedmnácti, někdo prošel operacemi, jiný celý život pracoval rukama. Pro tyto lidi není penze vzdálená ekonomická veličina. Je to naděje, že po desítkách let získají alespoň část života bez směn, budíku a strachu, zda jejich tělo vydrží další pracovní den.