„Nikdy z tebe nic nebude.“ Matka už nežije, přesto její slova pořád zraňují. Jediná věta může člověka pronásledovat celý život
Když vás urazí nebo poníží někdo cizí, možná vás to dočasně naštve, ale pravděpodobně na to brzy zapomenete a jdete dál. Jenže nejhorší emoční zranění jsou od těch nejbližších – často od rodičů, kteří někdy neuváženě řeknou větu, která nás pronásleduje až dodnes.
Sledovat v Google Zprávách
Naštěstí existují více či méně efektivní možnosti, jak s traumatem slovního ponížení ze strany rodičů pracovat. Týká se to i případů, kdy otec nebo matka již zemřeli. I když rodič už nežije, křivda ve vás někde stále je. Co s ní, když už rozhovor s rodičem ani jeho omluva nejsou možné?
Slova, která se vracejí
Vrací se vám stále věta, kterou vám vaši rodiče řekli – třeba už v dětství? Berete si stále osobně slova, která byla vyslovena možná cíleně, ale spíše neuváženě? Ne každá bolest, která se objeví po smrti rodiče, je traumatem, ale i to se dá alespoň částečně vyléčit.
Smutek a truchlení se nemusí týkat jen ztráty konkrétního člověka. Ale i toho, že s ním máte něco neuzavřené. A teď už to neuzavřete. Na smrt rodiče pak můžete reagovat různě a možná na první pohled trochu rozporuplně – kromě smutku se může objevit pocit prázdnoty, vzteku, ale i úlevy. A potom si třeba připadat cyničtí a mít pocity viny.
Odpuštění je pro vás, ne pro rodiče
Jestliže vám někdo provedl něco zlého a navíc se neomluvil, můžete celý zbytek života strávit v neodpuštění. Někdo moudrý kdysi řekl, že neodpuštěním trestáte sami sebe za chybu někoho jiného. Odpuštění ale může být až závěrečnou fází procesu, a často to tak bývá. Především je důležité se neobviňovat z toho, že v této fázi nejsem schopen odpustit. Nejste sami.
Definujte si pravdivě, co konkrétně vás ze strany rodiče bolelo. Zda to bylo ponižování, kritika, zanedbávání či chybějící podpora. Nemusíte přitom chování rodiče omlouvat. Důležité je ho podle Carly Pollack Therapy přijmout.
O mrtvých jen dobře
Jedním z problémů je fakt, že v naší civilizaci máme hluboko zakořeněné rčení „o mrtvých jen dobře“, které je přisuzováno spartskému filozofovi Chilónovi. Jenže podle American Counseling Association je úlevné dát po úmrtí člověka, který vám ubližoval, prostor různým emocím, které jsou naprosto relevantní. Spousta lidí tyto emoce potlačuje, protože se obviňuje za to, že o mrtvých nesmýšlí právě dobře.
Co můžete udělat
Existuje více možností, jak se s konfliktním truchlením vyrovnat. Důležité je přijmout všechny svoje emoce, které se vám ohledně zesnulého rodiče objeví v hlavě. Můžete rodiči napsat dopis, který ani nemusíte odeslat. Jen tam vysvětlíte svoji pozici a už to může pomoci. Dopis může mít i formu imaginárního rozhovoru. Upozorňujeme však, že tyto procesy nejsou všeobecně platné, zejména u lidí, kterým se trauma vpilo hluboko pod kůži.
Dále si můžete zapsat větu, která vás ranila, a pokusit se ji oddělit od své identity. Pokud vám to nepůjde bez pomoci, obraťte se na odborníka, který má zkušenosti s traumatem. Existuje například psychologický směr, který se přímo jmenuje „trauma informovaný přístup“. Při psychoterapii je důležité, abyste si s terapeutem „sedli“, zásadní je pocit bezpečí a respektu v terapeutickém vztahu.
Lépe se dýchá
Křivdu už sice s rodiči nevyřešíte, ale i tak ji můžete uznat a přestat ji obracet proti sobě. Nemusíte dojít k plnému odpuštění či smíření, abyste byli svobodnější a lépe se vám v souvislosti s křivdou dýchalo. Mohlo by stačit už jen to, když svoji minulost pravdivě pojmenujete a nebudete sami sebe bičovat za svoje emoce.
