Důchod z průměru za nic vytočil Čechy doběla. Připomněli disidenty i vlastní roky práce

Mýtus, že lidem bez práce a s dávkami stát počítá důchod z průměrné mzdy, znovu rozproudil ostrou debatu. Čtenáři psali o nespravedlnosti, vlastní celoživotní práci i pocitu, že systém neumí rozlišit mezi zásluhami a pouhým čerpáním pomoci. Spor o výpočet důchod se tak rychle změnil ve výbuch zlosti.

Mezi lidmi se opakovaně vrací představa, že člověk bez práce může získat běžný starobní důchod jen díky tomu, že dlouhodobě pobíral sociální dávky. Právě tento mýtus patří k tématům, která pravidelně vyvolávají silné emoce a pocit nespravedlnosti.

Znovu se tak otevřela otázka, z čeho starobní důchod skutečně vzniká a co se do něj může započítat. Připomnělo se, že samotné sociální dávky starobní důchod nevytvářejí a že rozhoduje hlavně doba pojištění a odvody. Padla i zmínka o náhradních dobách, které se do penze v některých případech započítávají.

Jenže diskuse pod článkem portálu České důchody se rychle posunula jinam. Mnoho čtenářů neřešilo paragrafy ani přesnou konstrukci důchodu.

Psali hlavně o tom, že systém podle nich neumí spravedlivě rozlišit mezi těmi, kdo celý život pracovali, a těmi, kdo podle jejich zkušeností nebo dojmu čerpali pomoc dlouhodobě a bez zásluh.

Debata se stočila k pocitu nespravedlnosti

Jiří Čapák to shrnul bez okolků: „Otázkou by nemělo být to, jaký mají výpočet důchodu, ale jak je možné, že v této společnosti mohou žít zdraví lidé, kteří celý život nemusí pracovat a jen se na společnosti přiživovat.“

„My důchodci dostáváme peníze až ve stáří. Ale tihle paraziti celý život a hlasitě se nám chechtají!“ napsal Vladimír Jirka.

Josef Cumba přidal podobně ostrý pohled: „Důchod nemají, ale někdy berou více na dávkách, než někteří důchodci.“

„Ti, co nepracují, nedostanou důchod, ale na dávkách dostávají více než lidé, kteří pracovali za nízké mzdy a mají nízké důchody,“ uvedl Miloslav Šálek.

Tahle čtveřice komentářů ukazuje nejsilnější linku celé debaty. Lidi nerozčílila jen hospodská historka o průměrném důchodu za nic. Rozčílilo je hlavně srovnání s vlastní prací, vlastní penzí a s tím, co vidí kolem sebe.

Do komentářů se vrátili i disidenti

Velmi rychle se otevřelo i jiné citlivé téma. Část čtenářů do debat znovu vnesla staré příběhy o lidech, kteří podle nich získali důchod za velmi sporných okolností.

„Ten stanový disident, co se toulal po Austrálii, před úřadem vlády vybrečel průměrný důchod přece taky, ne?“ napsal Petr Havel.

Jáchym Vrbata na to navázal ještě přímočařeji: „A co ti rádoby disidenti, co v zahraničí nemakali, nic neplatili, pak přišli zpět do ČR, postavili si stan před vládou a dostali průměrný důchod za nic, nikdo nic nezjišťoval, neověřoval a vyplácel.“

Silně zní i vlastní zkušenost a srovnání s prací

Sedláček Josef do debaty přinesl osobní příklad: „Znám paní, která v 15 letech nastoupila do práce, pracovala 20 let do roku 1983, pak jí onemocněli rodiče, kteří potřebovali péči, a při tom vychovávala 3 děti. Aby to zvládla, tak pracovala jako soukromý rolník. Řádně platila daně a odvody. V roce 2003 nastoupila do důchodu a dostala výměr něco málo přes 3 000. Nyní i s výchovným na děti má důchod 11 550 Kč. Takže ona za svou práci bere důchod 10 000 a ti, co nemakali, mají bez pár korun také tolik.“

Úplně jiný tón přidal Ivan Chromý: „Já do práce chodit nemusím, jsem v předdůchodě a mám nasysleno, že už bych nemusel do konce života pracovat, a přesto chodím, a ještě na přesčasy.“

Tyto dva komentáře vedle sebe dobře ukazují, proč je debata tak vyhrocená. Jedni mluví o nízké odměně za celoživotní práci a péči, druzí zdůrazňují, že i když už pracovat nemusí, dál chodí do zaměstnání. V obou případech je za tím stejný motiv: práce má větší váhu než pouhé čerpání systému.

Vedle dávek lidé vytáhli i invalidní důchody

Další silná linka se stočila k invalidním důchodům. Vladislav Kubica napsal: „Znám několik uraňáků, co šli do práce na pár dnů, pak zaplatili doktory a jsou už více než čtyřicet let v invalidním důchodu. A přitom jim nic není – tahají v lese stromy, žijí si stejně jako ti, co dělají celý život, a ještě načerno dělají kde chtějí.“

„V mém okolí bere každý druhý invalidní důchod, přitom většina z nich sama tvrdí, že fungují, nic, co by jim bránilo chodit na 8 hodin do práce,“ přidala Monika Valuchová.

Z reakcí je vidět, že u důchodů nejde jen o čísla a paragrafy. Lidé do podobných debat promítají vlastní práci, péči o rodinu i zkušenosti ze svého okolí. I proto se téma rychle mění z technického vysvětlení na spor o spravedlnost a důvěru v celý systém.