Škaredá Marfuša z Mrazíka byla ve skutečnosti úplným opakem své role. Za její skromností stálo těžké dětství v chudobě
Marfuša se cpe, poroučí rodičům, uráží okolí a čeká, že jí ženich i bohatství spadnou do klína. Inna Čurikovová, která jí v Mrazíkovi dala nezaměnitelnou tvář, přitom vyrůstala skromně a k úspěchu se propracovala disciplínou, o jaké by její filmová hrdinka nechtěla ani slyšet.
Sledovat v Google Zprávách
Pro českého diváka je těžké oddělit Innu Čurikovovou od kulaté tváře, výrazných ruměnců a věčného chci. Marfuša v jejím podání funguje jako karikatura dítěte, kterému matka splní každý rozmar a ještě ho přesvědčí, že si zaslouží víc než ostatní. Právě proto patří k nejzapamatovatelnějším postavám pohádky Mrazík, která se v bývalém Československu těšila obrovské popularitě.
Čurikovová pocházela z úplně jiného prostředí. Narodila se v roce 1943 v baškirském Belebeji a po rozvodu rodičů vyrůstala především s matkou. Několik let neměly peníze ani na vlastní bydlení a žily v prostorách biologické stanice v Moskvě.
Od dětství ji lákalo divadlo, cesta k herectví však nebyla přímočará. Na dvou školách ji odmítli a při jednom z přijímacích řízení si vyslechla narážku na svůj vzhled. Nakonec uspěla na Ščepkinově divadelním učilišti a v roce 1965 jej dokončila s červeným diplomem.
Matka jí přitom vštěpovala, že talent sám nestačí a rozhodující je práce. Po škole přitom nezačala velkými dramatickými úlohami. V moskevském divadle pro mladé diváky hrála roky hlavně zvířata a pohádkové postavy, přesto od profese neustoupila.
Ořechy rozhodly, krásu po ní nikdo nechtěl
Pohádka Mrazík vznikala ještě v době, kdy byla studentkou. O roli Marfuši přitom původně usilovala také Tamara Nosovová. Čurikovová později vzpomínala, že při kamerových zkouškách musely herečky kousat ořechy. Ona do nich šla tak urputně, že nešetřila vlastní zuby. Režisér Alexandr Rou nakonec vybral právě ji.
Natáčení na severu nebylo žádná pohádková idyla. V jedné z nejslavnějších scén měla Marfuša pod stromem jíst jablko. Ovoce však nebylo k dispozici, a tak Čurikovová kousala do obarvené cibule a tvářila se, že si pochutnává.
Při dalších záběrech dlouho mrzla venku. Sama později přiznávala, že když se při postsynchronech poprvé uviděla na plátně, rozplakala se. Připadala si tak ošklivá, že dokonce uvažovala, zda má ve filmu pokračovat.
Právě Marfušin vzhled měl být přehnaný. Výrazné líčení, pihy a červené tváře vytvořily protiklad k jemné Nastěnce. Čurikovová tím získala mimořádně vděčnou komediální figuru, která však dlouho zastínila její další práci. V Rusku se později zařadila mezi nejuznávanější herečky své generace.
Z pohádkové dcerušky respektovaná herečka
Po Mrazíkovi přišly role, které ukázaly úplně jinou hereckou polohu Čurikovové. Zlom znamenala zejména spolupráce s režisérem Glebem Panfilovem. Čurikovová hrála v jeho filmech V ohni brodu není, Začátek, Vassa nebo Matka a jejich pracovní vztah přerostl v manželství. Společně pak strávili více než půl století.
Výraznou stopu zanechala také v divadle Lenkom, kde herečka působila téměř padesát let. Na jevišti hrála Ofélii, Arkadinovou i Alžbětu II. a postupně si vybudovala pozici, která měla s jednorozměrnou rozmazlenou Marfušou pramálo společného. Za svou kariéru Čurikovová získala řadu významných ocenění včetně Stříbrného medvěda z Berlinale.
Stejně vzdálený byl filmové postavě její soukromý život. S Panfilovem měli jediného syna Ivana a podle vzpomínek rodiny mu oba navzdory pracovnímu vytížení věnovali maximum volného času. Čurikovová si přála dočkat se také vnoučat, což se jí už nesplnilo.
Zemřela 14. ledna 2023 ve věku 79 let. Panfilov ji přežil jen o sedm měsíců. Marfuša přesto zůstala jednou z rolí, které se s jejím jménem spojují nejčastěji.
