Častý omyl mate lidi před důchodem: Poslední výplaty z práce samy nestačí

Kolem výpočtu důchodu koluje řada představ, které působí logicky, ale ve skutečnosti mohou vést ke zbytečnému zklamání. Mnoho lidí si až před penzí uvědomí, že rozhodují i věci, kterým dříve nevěnovali velkou pozornost. Právě proto se vyplatí znát základní pravidla ještě dřív, než člověk začne počítat s konkrétní částkou.

Představa, že si člověk může důchod výrazně vylepšit až posledními výplatami, zní na první pohled logicky. Jenže český důchodový systém pracuje s mnohem delším obdobím.

Kolem důchodů se často opakuje jednoduchá představa. Stačí si před penzí pár let dobře vydělat a starobní důchod bude znatelně lepší. Hned za ní se objevuje druhá představa. Kdo má dost odpracovaných let, ten už nemusí tolik řešit, kolik vydělával.

Poslední výplaty důchod nezachrání

Dříve hrály poslední roky před penzí mnohem větší roli. Do roku 1995 se důchody počítaly z příjmů za posledních 10 let před nárokem na důchod. Od roku 1996 ale platí jiný systém. Do výpočtu vstupují výdělky od roku 1986 až do konce roku, který předchází roku přiznání důchodu.

To znamená, že člověk žádající o důchod v roce 2026 nemá ve výpočtu jen poslední mzdy. Systém sleduje dlouhou pracovní dráhu. Poslední lepší rok může výsledek trochu ovlivnit, ale nepřepíše desítky předchozích let s nižšími příjmy.

Portál České důchody tento princip popsal na zlomových letech 1986 a 1996. Do důchodu se standardně počítají doby pojištění i před rokem 1986, ale výdělky se hodnotí až od roku 1986. Při žádosti v roce 2026 se proto řeší příjmy za roky 1986 až 2025.

Tady vzniká časté zklamání. Člověk si před penzí přidá směny, vezme lepší práci nebo se mu zvýší mzda. Pak čeká výrazný posun. Jenže výpočet zahrnuje celé rozhodné období, tedy i roky se slabší mzdou, zkráceným úvazkem nebo nižšími odvody.

Odpracované roky samy nerozhodnou

Druhý omyl vychází z opačné strany. Lidé někdy říkají, že hlavní je mít odpracováno. Roky pojištění opravdu hrají velkou roli, ale samy o sobě výši důchodu neurčí. Starobní důchod stojí na kombinaci doby pojištění a příjmů, ze kterých člověk odváděl pojistné.

ČSSZ uvádí, že pro nárok na starobní důchod musí člověk splnit dvě podmínky. Musí dosáhnout důchodového věku a získat potřebnou dobu důchodového pojištění. Pro samotný výpočet částky ale nestačí jen nárok. Procentní výměra se stanovuje individuálně podle výpočtového základu a získané doby pojištění.

Starobní důchod má základní výměru, která je pro všechny stejná, a procentní výměru, která se odvíjí od příjmů podléhajících pojistnému od roku 1986. Čím vyšší byly výdělky a čím delší byla doba pojištění, tím vyšší může být výsledná částka.

Tady se často pletou dvě různé věci. Potřebná doba pojištění rozhoduje hlavně o tom, zda člověk na starobní důchod dosáhne. Samotná výše důchodu se ale počítá dál. Proto nestačí jen dlouhá pracovní minulost. Systém se ptá také na to, z jakých příjmů se odvádělo pojistné.

Nízké odvody se mohou projevit i po dlouhé pracovní dráze. Člověk mohl být zaměstnaný desítky let, ale pokud měl dlouhodobě nízký vyměřovací základ, výsledná procentní výměra bude jiná než u člověka s vyššími příjmy. Stejné roky proto neznamenají automaticky stejnou penzi.

Proč se tyto představy pořád vrací

Tyto dvě představy se drží, protože každá obsahuje kousek pravdy. Poslední výdělky se do důchodu počítají, ale nejsou rozhodující samy o sobě. Odpracované roky jsou nutné, ale výslednou částku určí až spolu s příjmy a odvody. Český důchodový systém spojuje obě věci dohromady.

Největší problém těchto omylů je v tom, že budí falešná očekávání. Člověk pak čeká, že mu poslední vyšší mzda výrazně pomůže, nebo že mu samotné roky práce zajistí lepší částku. Skutečný výpočet je méně líbivý, ale jasný. Důchod se opírá o dlouhou evidenci příjmů, uznané roky pojištění a odvody, které ČSSZ skutečně vidí.

Kdo si chce udělat přesnější představu, měl by si zkontrolovat informativní výpis konta. Tam uvidí evidované doby i vyměřovací základy, ze kterých se výpočet odvíjí.