Jiří Krampol: Důchod stačí tak na činži. Ale dá se to, nechci se rouhat

Herec a moderátor Jiří Krampol oslavil v létě 84. narozeniny a už nyní spřádá velké plány k životnímu jubileu na příští rok. Je téměř neuvěřitelné, v jak skvělé kondici Krampol na rozhovor pro České důchody dorazil. I když ho prý trápí kolena, jeho životní elán a entuziasmus by mu mohli závidět i mnohem mladší kolegové. Herec se svěřil, že lékaři by ho rádi viděli více odpočívat, ale jeho nabíjí plné publikum smějících se lidí.

Máme za sebou léto a vy jste oslavil narozeniny. Jaký bude příští rok s vámi a jaké budou přípravy na jubileum?

Pokud se toho dožiji, tak natočili jsme film o mně, Jiří Krampol – život je sranda. Do konce roku by měl mít premiéru. Ještě jsem natočil film s režisérem Magnuskem Stáří není pro sraby. Mělo to letos premiéru a s Magnuskem jsme také natočili další díl Bastardů, už čtvrtý.

To už bude čtyřka?

Jo, jo. Tam hraji takového šéfa, teď jsme uškrtili Přeučila s Natálií Grossovou. Ta hraje sestřičku, kterou já uplatím a najmu vraha a toho má hrát Dolph Lundgren, akční hrdina, hrál třeba v Rockym, ten blonďák, taková vazba. On je, myslím, Švéd, ale žije v Americe. Tak toho chtějí najmout, že zabije Magnuska. Aby mohl být pátý díl.

A nemohu opomenout spolupráci s opravdu perfektní mladou režisérkou Evou Toulovou, kde hraju sám sebe. Přijdou tam za mnou jako za známým hercem, abych dělal reklamu na podpůrné prostředky na erekci. Já je tam pošlu do háje, samozřejmě. Jenže mám milenku, jsme u ní doma, vrátí se její manžel, ona mě schová do skříně. Najde mě, otevře skříň a já dělám srandičky.

V té scéně mi on říká nadšeně, jak je rád, že jsem tu reklamu nakonec vzal, a kvůli tomu ji vlastně musím dělat. (smích) Je to postelová scéna, ale srandovní, když jsme se pak na to koukali, tak jsme se srdečně chechtali, a doufám, že se budou smát i diváci. Myslím si, že Eva Toulová je opravdu talentovaná, nadchla mě, takhle mladá a věděla přesně, co chce.

Lidé mě nabíjejí energií

Pořád točíte, takže vás to baví?

Jinak mám kromě toho dost zájezdů. Mně vždycky říkají doktoři: „Musíte víc odpočívat.“ Ale pro mě odpočinek je, když vylezu před lidi, tak to mě nabíjí energií. Ale sedět doma a koukat na nějaké kraviny v televizi nebo do stropu, to pro mě opravdu není.

Oni z vás chtějí udělat důchodce, co?

Zatím se jim to nedaří.

To je dobře. Ale věk seniora už skutečně nějakou dobu máte. Pamatujete si, kdy jste nastoupil oficiálně do důchodu?

Myslím, že před 20 lety, možná 25 lety.

To znamená, že vám už dlouho chodí starobní důchod a zažil jste spoustu valorizací. Jste spokojen? Kdybyste netočil a neměl byste další výdělky, byl byste schopen vyžít?

Na to, co jsem v životě vydělal a o co všechno jsem přišel, tak mám průměrný byt. Žádná sláva to není, žádné sídlo. Mám normální slušný byt. Ten důchod stačí tak na tu činži. Jsem totiž v pronájmu. Ale nechci se rouhat, dá se to.

Nicméně jste rád, že máte i placenou práci. Jinak by to bylo horší…

Tak bych se musel v králičím kožichu po Heleně Růžičkové nastěhovat pod Libeňský most, koupit si krabičáky, a najít nějakou přikrývku z popelnice. (smích)

Dělám si srandu. Je to ale nehorázné, plat a činže. Jsou lidé, kteří bydleli celý život v jednom bytě a na stará kolena ho musí opustit, protože jim důchod na nájem nestačí.

Já přeji všem lidem, aby se měli dobře. Ale my tu někoho podporujeme a pak tady chodí s kasičkou: „Přispějte na Jarouška.“ Teď jsem dělal zrovna další dobročinnou akci pro děti, já to dělám rád, protože to považuji za svou povinnost, někomu pomáhat.

Vymysleli jsme před lety pořad Stáří je stav mysli a s tím jezdíme po domovech seniorů. Lidem to pomáhá, to mě baví. Dělám to furt, dělá to řada herců bez nároků na nějaký výdělek.

Tady je totiž jedna věc, která není nikde jinde než tady. Tady ti mladí čekají na to, co jim ti staří dají. Všude ve světě mladí podporují ty staré. Za to, že je vychovali, že jim dali školy. Slyším tady od ředitelek různých institucí, domovů seniorů, jak tam přijedou ty dětičky, ani toho dědečka nebo babičku nechtějí vidět, jenom chtějí shrábnout prachy a pryč. Je to otřesné, nikdo se o vás nepostará, nikdo.

Takže vy spoléháte jenom sám na sebe?

Ano.

Sportuji, co mi síly stačí

To je tím, že vy jste pořád fit, což je hrozně super.

Fit nejsem, mám koleno v háji, mám blbé průdušky. V 84 letech nemůžete chtít, že budu kaskadér… Vždycky když vidím některé své filmy, jak jsem tam lítal do schodů a jak jsem někam utíkal, tak se tomu musím smát. Já jsem na tom byl dost dlouho dobře pohybově, bohužel to koleno mě ale už léta od zranění trápí a omezuje mi pohyb.

Musím vás ale i přes nemocné koleno obdivovat. I v 84 letech jste švihák lázeňský, to nemůže říct každý. Vnímáte to tak, že máte štěstí být na tom v tomto věku takhle dobře?

Možná, to je rodové. Maminka v 83 letech chodila do práce. Mohla být doma, ale říkala, že by se zbláznila.

To máte po ní. Co vás ještě baví, kromě natáčení a vystupování před lidmi?

Já se stýkám s lidmi, se kterými jsem rád a od kterých se něco dozvím. Snažím se sportovat, co mi síly stačí. Mrzí mě, že nemůžu hrát tenis, ten mi zoufale chybí. Když jsme byli v červnu v Tunisku na 18. ročníku tenisového turnaje Jiřího Krampola, já jsem nehrál. Nejde to.

Dřív jste hodně posiloval.

Tak posilovat nemůžu, protože to není dobré na srdce. Říkal mi pan profesor Špaček, že se moje srdce několikanásobně zlepšilo. Tím pádem se zlepšila krev, cukrovku nemám, cholesterol nemám, nic takového nemám. Tak zatím na to, kolik mi je, je to relativně dobré.

Já věřím tomu, že vás tady budeme mít ještě hodně dlouho, protože s vámi je sranda. Taky proto vznikl ten film Jiří Krampol – život je sranda. Bude to velké setkání s vašimi hereckými kolegy?

Doufám. Mluví tam o mně pan Suchý, Uršula Kluková, Karlos Vémola, viděl jsem to a líbí se mi, jak to natočil mladý režisér Zdeněk Kovář z Kladna, šikovný kluk. Jsem zvědavý, jak se to bude líbit lidem.

A že by se natáčela nějaká další sranda jako Nikdo není dokonalý nebo nějaká show?

Chtějí něco takového. Tvrdí, že jsem dobrý pro televizi, že jsem dobrý pro lidi od 50 nahoru. Což je na jednu stranu dobře, protože mladí lidé, že by seděli s maminkou a s tatínkem, pili limonádu a koukali se na seriály, tak o tom tedy dost silně pochybuji.

Mně hlavně vadí seriály, to je prokletí pro celý svět. Na tom je blbé to, že dřív, když Jaroslav Dietl napsal seriál, tak to bylo zaprvé skvěle obsazené, dobře zrežírované a bylo to o něčem. Teď mi přijde, že to je na 150 dílů a je to takové divné.

Je to takové nekonečné, o ničem. Nedávno mi říkal pan Kanyza, že mladí herci neumí řemeslo, protože neprošli divadlem. A že teď jsou hlavně seriály…

Jak se říká: „Ti staří herci, to byli herci.“ Herci jsou ale v každé generaci a každá profese na světě je plus mínus stejně talentovaná. To není, že by nebyli talentovaní herci, tady je řada výborných talentovaných herců. Jakub Prachař, bezvadný, Ivan Trojan, úžasný herec, Kotek a Mádl… Já nevím, abych na nikoho nezapomněl, prostě tady je řada výborných herců. Akorát někteří mají kliku, že je obsazují, a některé neobsazují.

Každopádně to znamená, že někdo má zájem s vámi točit zase nějakou show?

Teď jsme dělali, jak byl covid, velice hezký pořad na Seznamu. Jmenovalo se to Pod zakrytým úsměvem. Bylo to velice příjemné, hosté pořadu jsou bezvadní lidé. Něco takového. Já bych už rád chtěl dělat pro radost, pro potěšení, ne se někde honit.

Bilancuji už léta

Budete bilancovat, až budete mít příští rok těch 85 let?

Já bilancuji už léta. Něco se povedlo, něco se nepovedlo, ale hlavně mi vadí kecy, když nějací mladí lidé hodnotí, co jsme měli dělat. Já jsem to už říkal, opakuju se, ale když jsem byl obsazen do jednoho takzvaného angažáku, tak představte si, že bych řekl, že to nebudu hrát. Já jsem byl šťastný, že jsem se dostal na školu, pak jsem byl šťastný, že jsem ji dodělal a že jsem byl v dobrém angažmá. A kvůli nějaké kravině bych řekl, že to dělat nebudu. To by mi řekli: „Ve Vysočanech je dost volných míst v ČKD.“ Už bych si neškrtnul.

Byl to případ mého kamaráda Martina Štěpánka, byl to výborný herec, strašně chytrý, vzdělaný kluk. Točili jsme film Sokolovo, kde měl hrát kapitána Jaroše Radek Brzobohatý, který mu byl vzdáleně podobný. A ten Radek měl tenkrát zaracha, ten nesměl, nebo omezeně, tak do toho obsadili Martina Štěpánka. Když se to natočilo, promítlo, tak Husák řekl: „Ale takto vobec nevyzeral jako ten.“ A to stačilo k tomu, že Martina začali šikanovat. V divadle mu začali dávat menší role, přestali ho obsazovat, v televizi vůbec nehrál, ve filmu také ne, až se namíchnul a emigroval. Protože toho už měl plné zuby. Co měl člověk dělat?

Hlavně když jsme hráli v těch kravinách, my jsme se na to těšili, protože jsme si z toho dělali trochu srandu. Ale hlavně, že jsme hráli, že jsme něco dělali.

A nějací mladí, co vůbec nechápou, co to bylo za dobu, vás budou poučovat, že v něčem takovém by vůbec nehráli, a nechápou, že my ano. A že jsme se těšili, až se tam sejdeme.

Říkal jste, že něco se povedlo, něco se nepovedlo. Je něco, na co jste fakt pyšný?

Měl jsem kliku, že jsem byl v Divadle Na zábradlí hned po škole a s odstupem času si uvědomuji, co to bylo za nádherná představení, Král Ubu, Kavkův Proces, co dělal pan Grossman. S tím jsme byli v Paříži, kde jsme zabodovali a na základě toho se pak jezdilo po světě. V té době to bylo úžasné.

Pak s Kavkovým Procesem v Londýně, to bylo neuvěřitelné. World Season Festival se to jmenovalo, taky úžasný úspěch. Bylo to nádherných devět let po škole. Byl to rozkvět, divadlo, které mě nesmírně bavilo. A hlavně vztahy, my jsme do toho divadla chodili už odpoledne, jako do klubu. Žili jsme divadlem. Dnes mi to přijde takové… Nevím, jestli je to věkem? Ti lidé poseděli, pokecali, rozebíralo se to.

Člověk to nesmí vzdát

Máte chytrý telefon. Jak jste na tom s technologiemi?

Jsem na to úplně blbý. Ale jelikož potřebuji vyřizovat věci a posílat vzkazy, tak jsem se na tom některé věci naučil. Jeden můj kamarád, který pracuje v Americe jako ředitel IT institutu, mi říkal, že mě to všecko naučí během deseti minut, že je to pro blbce, ale já mu říkal, že nechci. (smích) Nemám k tomu vůbec vztah. Nesnáším to. Jestli to někomu pomáhá, tak mně to tedy nepomáhá.

Co byste poradil lidem, kteří odejdou do důchodu, je jim přes šedesát a myslí si, že život končí?

Končí? Někdo skončí ve 40 a někdo… Podívejte se na Jiřinu Bohdalovou! Když měla oslavu 90. narozenin, tak jsem jí vzkázal, že je to nádhera, krásný věk, že v divadle MCHAT v Moskvě hrála Nina Jabločkina ještě ve 113 letech, akorát už nechtěla jezdit na zájezdy delší než 1000 kilometrů. (smích)

Co byste poradil na spokojený podzim života?

Člověk to nesmí vzdát.

To vy nemáte v plánu.

V žádném případě, chystám ještě několik projektů.

Co ženy?

Nemohu si stěžovat. (úsměv)

Mockrát vám děkuji za rozhovor, Jirko.

Foto: Profimedia (hlavní), České důchody (v textu)