Emil Příhoda: Celoživotní odvody nejsou na důchodu vidět, přitom máme mít našetřeno

Emil Příhoda, kterému se přezdívá Pan Praga, oslavil své 90. narozeniny. Majitel světově třetí nejrozsáhlejší sbírky aut jedné značky, která je zapsána v seznamu světového dědictví UNESCO, poskytl pro České důchody rozhovor, ve kterém zavzpomínal na své mládí a popsal svůj recept na krásný podzim života.

Vaše jubileum je něco opravdu neuvěřitelného, dodatečně vám přeji všechno nejlepší. Jaké byly oslavy?

Oslavy byly důstojné. Je to příjemná momentka, po těch 90 letech, když se sejdou všichni ti, kteří mohou – to především. Ale ne, že mohou časově, ale fyzicky. Vidět se, pohovořit, vrátit se případně ke vzpomínkám různě starým, to je vždycky velice pěkné a příjemné.

Devadesátky se nedožije každý. Kdo vám udělal největší radost a koho jste opravdu rád viděl?

Musím být poctivý, a to nebudete spokojená. Každý můj host, který tam byl, měl svůj podíl a právo na to mít jistotu, že mám okolo sebe živé lidi, příjemné lidi a že se můžeme těšit dál na nějakou existenci. Anebo na příjemné očekávané momenty, které budou pokračovat tak, jak běžely těch 90 let.

Dostal jste nějaké dárky?

Dostal jsem různé drobné pozornosti, to ano.

Co si člověk v 90 letech, kromě zdraví, přeje za hmotnou věc?

To je otázka trochu jako na Ježíška. S Ježíškem si nedopisuju. Není to tak, že bych měl nějakou konkretizovanou chuť něco dostat. Je to možná trochu smutné, jak slyším vaši reakci, ale nepovažuji to za špatné nebo za zlé. Je to tak, že víme, že různé věci jsou, nebo by byly zajímavým dárkem, to ano, ale bohužel nejsou k dispozici. Třeba nějaký tisk nebo automobilová součástka, protože já jsem automobilově zaměřený. Leccos by se našlo. Nad tím by mi ukápla slzička radosti, ne smutku, ale ono to tak bohužel nevychází.

Takže jsem dostal takové věci jako lahvinku vína, a aby to bylo správné, tak je červené. Protože ta se dává starším, nebo nevím, jak to správně ohodnotit. Takové drobnosti, i několik čokolád jsem také dostal.

Jsem rád, že dělám věci okolo aut

Jak se cítíte? K jakým létům byste se přirovnal?

Zpátky, to nesmím, protože to, co je za mnou, bylo všechno mnohem lepší než to, co je teď se mnou fyzicky. Chodit, to by ještě šlo, ale horší je, že bydlím v domě se schody, a zapomněli tady udělat výtah. Tak musím chodit do třetího patra šourem nebo pěšky nebo jak to chodím, teď nevím přesně. A funím.

Je to dobrá rozcvička, to třetí patro…

Ano, ale tímto stylem se rozcvičovat nehodlám. Nebo už mě to nevábí. Hrál jsem si na sportovce, kdysi, ale to je opravdu dávno.

Co vás udržuje v aktivitě a elánu?

To, že můžu dělat to, co je můj koníček, něco okolo aut. A pak mám takového čerta divného, že v rodině jsem měl nějaké dědické problémy, tak chodím také po soudech, abych věděl, jak vypadají baráky, do kterých jsem celých 90 let nemusel chodit.

Pořád se to ještě nevyřešilo?

Ne, ne, ne. (z bývalého statku ve Zbuzanech u Prahy, kde sídlilo i muzeum aut, se musel vystěhovat, a to kvůli sporům o dědictví po úmrtí svého syna, pozn. red.)

Co byste dnes poradil svému dvacetiletému já, aby udělalo jinak nebo lépe?

Když byste mi těch 20 let odpočítala, v tom smyslu, jak já tomu rozumím, tak bych to dělal, tak, jak jsem to dělal.

Znamená to, že všechno ve vašem životě se povedlo tak, jak jste si vysnil?

Skoro to tak můžu říct. I když tam byly samozřejmě tragédie, které jsou všude stejné. Zemřel mi syn, žena, ale mám štěstí, že jsem na místo ní získal přízeň osoby, která je pro mě zajímavá. Čili to je všechno jako dobře.

Samozřejmě, že jsem prožil období, kdy mi třeba trhali všechny zuby, na to vzpomínat nechci. Anebo jsem musel jít na nějaký zákrok, brali mi hodně krve a pak mi ji zase chtěli dát, to je ale čtyřicet a různě let.

To jsou ale věci, co neovlivníte. Já jsem myslela, co se týče rozhodnutí, byznysu nebo třeba emigrace. Zkrátka kdybyste mohl prožít život znova, jestli byste chtěl něco udělat jinak, než jste udělal…

To je opravdu těžká otázka, protože já jsem do nějaké míry mohl v klidu konstatovat, že to bolavé nebylo. Bylo to jen logicky ne vždy příjemné. Ale logicky pojaté. Nevím, co vám mám říct. Jako příklad mluvíte o emigraci. Slovo emigrace jsem slyšel už dávno. Neměl jsem ale nikdy touhu být uklidněný tím, že si řeknu: „Zítra utečeš, a dobrý.“

Hladil mě i Masaryk

Narodil jste se v roce 1932. Kromě toho, že jste zažil válku, tak i všechny režimy, co tady kdy byly. Která doba byla nejlepší a která vás nejvíc bavila?

To vám můžu hravě říct, ale vůbec se to nehodí. Byla to doba, kdy jsem byl silný, mladý, chtivý zážitků a chtivý něco dělat. To byla 50. léta, což pro národ byla tragédie. Mě hladil po vlasech přímo T.G. Masaryk, to ani dneska nevím, jestli věděl, že hladí mě.

Při jaké příležitosti se to stalo?

Nás, jako děti, vyhnali před školu. Museli jsme popojít ještě před poštu, protože, nevím proč, to nemohlo být před školou. A že přijde „tatíček“. Přišel, pár holek, mých vrstevnic, zvednul a nás kluky pohladil, pošimral nebo co to udělal. Jsem smutný, že jsem mu nedal třeba vizitku, když mi bylo těch šest nebo sedm.

Kolik let jste už oficiálně v důchodu?

To je ošklivé, ale odpovím vám. 31 let.

Zažil jste několik vlád. A protože je to rozhovor určený i pro seniory, pro lidi nad šedesát let, která z těch vlád podle vás nejvíce myslela na seniory?

To bych věděl, ale nemůžu to říct. Jako že to je kladné, co vám odpovím, nebo že to je záporné. To bylo v době, kdy byl pokus, abychom měli svoji partaj. To je nějaký rok 1993 nebo 1995, tuším, ale nevím to přesně. Vím, že to byl takový sportovec, ten, který chtěl být naším vůdcem. A měl rád žížaly. Nebo šváby a žížaly. On byl takový, že nechtěl mít pořád stejnou chuť. To ale určitě víte, takovouto věc. To je naprosto pravda, vážně. To předváděl v obrázkách, jak já tomu říkám. V televizi to předváděl.

Když se bavíme o důchodech, myslíte si, že se mají senioři v Česku dobře?

Já si myslím, že jsme nějak pod čarou oproti jiným pokrokovým nebo modernějším zemím v Evropě.

Odvody nejsou na penzi vidět

Myslíte si, že současná vláda by s tím mohla něco udělat?

Každá vláda, která by chtěla něco pro něco udělat, když to udělá, tak je to svaté. Když o tom jenom mluví a nedělají to, a vysvětlují vám, že to nejde, no tak bohužel.

V té škole, když mě hladil prezident Masaryk, tak nás tam učili počítat. Když jsem si, řekněme, 45 let poctivě platil nějakou daň, respektive zákonně povinný odvod, tak mám mít ty peníze našetřené. Zejména když mi je tolik let, kolik mi je. A ty peníze mám garantované ještě těmi, kteří se nedožili mého věku. Na té penzi to ale, bohužel, vidět není.

Ještě k tomu, když se nedodržuje zákon, který je starý, řekněme 30 let. Nevím, neumím to vysvětlit, nemám na to v sobě vladařské buňky.

Milujete auta a jste známý díky automobilům. V roce 1932, 1942, 1952 byly jiné stroje, jiné vozy. Co si myslíte o těch současných a líbí se vám nějaké?

Současné vozy naplňují pokrok, to bezvýhradně. Ale to, co se neříká, protože je to proti kvalitě těch vozů, je třeba, že když otevírám dveře, tak to pípá. Nebo když je nezavírám, tak to také pípá. Anebo to pípá, protože jsem si nedal bezpečnostní pás. Hlásí mi to, že nemám namazáno, pak mi to mrká, že nemám benzín a lidé se tak odnaučují pozornosti. Všechny ty vymoženosti vám sebraly možnost velet tomu vozu. Dnes už jsou automobily, ve kterých když si nezapnete pás, tak vám chcípne motor, přestane se točit, nemůžete jet. Taková je to kvalita ostrahy. Ale já můžu spát za volantem v tom momentě, poněvadž vím, že to mrká, houká a tak dál.

To je negativní stránka věci. Jinak technika je samozřejmě na úrovni. A teď to, co si někdo myslí, že to není pravda, tak jsme vymysleli elektrovozy. Elektrovůz je ale také spotřebitel nějaké energie, jenom je jinak produkovaná do spotřeby.

Jak jste na tom s technologiemi? Používáte chytré telefony a internet?

Požívám ty nejjednodušší věci a mám zabezpečení ve své přítelkyni. Ta to všechno ovládá, mačká mi to, a když to nejde, tak sem tam používám vnučku.

Stále pracuji a jsem šťastný

Co si myslíte o dnešní mladé generaci? Vzhledem k tomu, že máte mladou vnučku, tak to určitě budete vědět…

To je o vnímání skutečnosti, to je kategorie opravdu trochu složitější. My, penzisti, máme strach, že vedle nás jsou mladí, kteří tu teprve budou prožívat to hezké, o čem jsem s vámi začal mluvit. Tam je to trochu ve „zpátečce“, protože oni spoléhají zejména na tu modernu, techniku, která jim dovoluje spát, když mají tleskat. Pro ně je svaté, co říká internet, a nikdo jiný nemá pravdu. Tam je všechno, a oni se ani nemusí učit.

Ve včerejších zprávách jsem se dozvěděl, že stávající vstupní zkoušky na různé druhy škol konstatují, že žáci nebo případní kandidáti do školy propadají z češtiny. Tak já nevím. Každopádně si myslím, že matematika má lepší výsledky než výsledky toho jazyka.

Já jsem přesvědčený, že to je velice špatně. Protože patřím k nějakému národu, k rodu obecně, jsem Slovan. Paní Albrightová před 30 lety v rozhovoru vzpomněla, že umí velice pěkně česky, protože se narodila tady u Anděla v Praze. My momentálně takové reprezentanty nemáme.

Máte poselství nebo radu pro české důchodce, kteří si nemyslí, že podzim života může být super?

Ale jenom za podmínky, že chce žít a pracovat. Pak bude super podzim života. Ano.

Takže vy taky pořád pracujete?

No, já to dělám, ano. A jsem šťastný.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Se souhlasem Emila Příhody