Eva Filipová: Důchody jsou almužna, proto nejsme veselí. Přesto můžeme stárnout s grácií

Senioři ve světě také stárnou, ale mají jiný náboj a žijí aktivněji. Je o tom přesvědčená znalkyně etikety Eva Filipová, která učí, jak lépe jíst, dobře se chovat a jak skvěle vypadat. V rozhovoru pro České důchody řekla, že stáří nemusí být špatným obdobím života, když sami chceme a nepodlehneme předsudkům. A sama na sobě ukazuje, že na věku nezáleží.

Evo, i když nebudeme prozrazovat váš věk, protože se to zvláště u dam nesluší, vnímáte ho už jako důchodový, nebo ho nijak neřešíte?

Pro mě to neznamená žádnou změnu. Vůbec takhle nepřemýšlím a ani nechci takhle přemýšlet. Žiji pořád stejně, napadají mě ty samé blbosti jako mě vždy napadaly, mám pořád práci, která mě baví a raduji se z maličkostí. Je pravda, že koronavirová doba změnila spoustu věcí, ale o to víc si uvědomuji, jak je fajn, když je člověk zdravý a může dělat to, co má rád.

Takže vás nikdy nenapadla myšlenka typu – tak, a je to tady, jsem důchodkyně…

Absolutně ne. To slovo nemám ráda. Tady někdo rozhodl, že bude v 63 letech člověk označen za důchodce, a tím se dostane každý do kategorie starý. A společnost tak na něho nahlíží. Mladí lidé si začnou myslet, že je v tomto věku každý nepružný, že už nic moc nepřináší, že s ním budou problémy, že je pomalý a tak dále. To ale přece tak vůbec není.

Dnes se posunula věková hranice a v šedesáti může být člověk velmi výkonný a v dobré kondici. Samozřejmě, že záleží na životním stylu, fyzické kondici a na zdraví. To je nejdůležitější a je to jediný důvod, který může člověka velmi omezit. Ale pokud se člověk celý život hýbe, sportuje a má nějakou náplň, pak si určitě neřekne, teď mám důchodový věk, a tím pro mě vše končí.

Ve vašich knihách hodně píšete o tom, jak věk neřešit. Jaký je tedy recept na stárnutí s grácií?

Každý si musí najít cestu sám, zjistit, co mu vyhovuje a najít si způsob. Stárnout s grácií, s noblesou, nedělat ze sebe diblíka a nesnažit se za každou cenu vypadat mladší. Někdy snaha vypadat mladě může vyznít až komicky. Vypadat dobře na svůj věk, to je fajn.

Starší muži bývají atraktivní

Stárnou jinak muži, a jinak ženy?

Myslím, že v tom rozdíl je. Muži mají výhodu, že jsou téměř bez věkového omezení schopni plodit děti. Žena je omezena věkem. Takže pokud by chtěla v novém vztahu mít ještě dítě, tak to většinou už není reálné.

Starší muži jsou někdy atraktivnější v pozdnějším věku, než jako mladí. Jsou vyzrálí, mají většinou rozjetou kariéru, a pokud je zajímavá, tak jsou ještě atraktivnější. Toho si jsou samozřejmě vědomi a tím se chovají mnohem sebevědoměji.

U mužů jsou vrásky rovněž zajímavé, a pokud se chovají mile, tak jim ženy mnoho nedostatků odpustí. A v případě, že si stojí dobře ekonomicky, tak jsou přímo magnetem pro ženy.

Ženy většinou musí pro svůj vzhled udělat mnohem víc, aby byly hezké, zajímavé a přitažlivé. Už jenom častější návštěva kadeřníka… Pokud si nedojde na barvu, tak každá žena ví, jak vypadá. To u mužů nehrozí.

Co si vy osobně o českých seniorech myslíte?

České důchodce obecně velmi limituje finanční otázka. A od toho se mnohé odvíjí. Ekonomická nejistota, z toho pramenící strach. Omezování se ve stravování, nemohou si dopřát to, co by chtěli a co by si zasloužili. Jsou často bez zájmu, bez koníčků.

Jsou na tom senioři ve světě lépe?

Stárnou stejně, ale mají jiný náboj. Konečně začínají cestovat, protože na to neměli čas kvůli práci nebo kvůli dětem. Konečně si mohou plnit některé sny. A oni to opravdu dělají.

Většinou nebydlí rodiče s dětmi dohromady, mnohdy bydlí mnoho kilometrů od sebe, takže se nemohou tak často navštěvovat. Mají koníčky a užívají si jich. Chodí do různých spolků, sportovních klubů, často pořádají společenské akce. Žijí víc aktivně.

Kolik peněz by podle vás měli senioři mít, aby žili důstojně a hezky, jako ti zahraniční?

To si netroufnu říct, protože každý má jiné nároky. V každém případě naše české důchody nemají vůbec nic společného s tím, že by umožnily lidem „důstojné“ stáří.  Většinou je to směšná almužna, ze které se nedá vůbec vyžít. To je taky rozdíl od západních zemí. Proto jsou tam mimo jiné důchodci veselejší.

Tady výše důchodu přináší smutek a obavy, jak z toho vyžít. Pokud nemá člověk dostatečné finanční rezervy, aby příliš nepociťoval rozdíl mezi tím, když byl v pracovním procesu, a když je doma, tak musí hodně počítat, jak a kde vynaložit finanční prostředky, což se samozřejmě podepisuje na psychickém stavu, náladě a způsobu života. A nedostatek financí je právě jedním z důvodů, že si nemohou dopřát věci, na které by konečně měli čas.

Nepodléhejme věkovým předsudkům

Existuje nějaká rada, jak lépe zvládnout stárnutí?

Člověk si to musí srovnat sám v sobě. Má dvě možnosti. Buď se věkem nezabývat a podle toho žít, nebo o tom přemýšlet a začít se sám v mnohém limitovat, protože to tak určila společnost. Předsudky a některé návyky spojené s věkem jsou někdy kontraproduktivní.

V dnešní době už spousta věcí neplatí. Hranice a limity se posunuly a věta „to se už v tomhle věku nehodí“ je strašně zavádějící. Co se nehodí? Kdo to řekl? Kdo to určil?  Záleží na každém jedinci, co chce dělat a co si sám vyhodnotí. Hlavně, když z toho bude mít radost.

Výhodou věku je, že už většinou máte některé věci vyřešené. Například vztahy. Buď žijete v manželském vztahu, nebo jste sám, ale už víte, že dalšího partnera nechcete, a dokonce vám to může vyhovovat. Co je však důležité, je mít přátele a kamarády. Neuzavírat se příliš do sebe. Dělat si malé radosti. A umět se z toho radovat.

Máte nějaké další tipy?

Současná společnost dává důraz na kult mládí. Je to někdy až únavné, protože ukazuje ženy, které vypadají jak modelky. Jsou štíhlé, krásné a bez vrásek. Grafik vyretušuje vše, co jde, a pak každá žena na titulní straně vypadá dokonale, muže nevyjímaje. To ale není realita.

Jsem určitě pro, aby se o sebe ženy i muži starali a udělali vše pro to, aby hezky vypadali. Ale není potřeba se stresovat, když má někdo nějaké kilo navíc a vrásky nevyjímaje. Nejdůležitější je se cítit ve svém těle dobře.

Jediná a nejlepší investice je investice do vlastního těla. Tu vám nikdo nevezme. Pokud investujete dobře, tak vám to vrátí pozitivně a naopak.

A to se týká i jídla. Proto je důležité jíst raději kvalitní suroviny. Když nemáme vlastní zahrádku, tak si dát pozor, od koho zeleninu a ovoce kupujeme, a zrovna tak maso. Dnes už se dá nakupovat od farmářů. Raději méně, ale kvalitně. A je tolik skvělých bezmasých jídel. Maso stačí jen několikrát za týden, ne každý den.

Tohle všechno radíte ve svých publikacích?

Já nemám ráda slovo radit. Protože nevyžádaná rada nikoho nezajímá. Ale mohu doporučit nebo říct, co mám vyzkoušené.

V knize Jezte chytře jsme se s profesorem Rabochem, psychiatrem, zaměřili na největšího strašáka lidstva Alzheimerovu nemoc. Ukázali jsme, čemu je vhodné se preventivně věnovat, jak se stravovat a rovněž jak je nezbytný pohyb. Jedna kapitola je o józe.

Pak jsem napsala knihy o etiketě a moderních společenských pravidlech, což je pro čtenáře od mladého věku až do pozdního. A v poslední knize Neřeš vrásky, hýčkej lásky píšu právě o tom, co dělat, když už nám není třicet, čtyřicet, padesát… Jak si užívat život a nestresovat se, že nám přibyla nějaká vráska.

Pořád se na něco těším

Povězte nám také něco o sobě. Jaká jste žena, matka, manželka a babička?

Já jsem kozoroh, ten je hodně aktivní. Taky jsem sova, takže mě ráno trochu déle trvá, než se rozkoukám, a večer jsem naopak aktivní, čímž někdy trochu irituji manžela, protože jsem schopná začít péct koláč o půlnoci a tak dále. Ale většinou večer píšu a pak si v noci pustím nějaký hezký film. Píši do novin, přednáším o etiketě, jsem spolumajitelkou časopisu, a to mi zabere hodně času.

Mám kamarádky a s nimi „vydržím“ po telefonu hodně dlouho povídat. Ted už se zase můžeme vídat, to mi moc chybělo. Myslím, že kamarádství a přátelství je potřeba si pěstovat a zalévat jako květiny.

Celý život jsem hrála tenis, hraji už skoro třicet let golf, hlavně na golfu nachodím během jedné hry kolem deseti kilometrů, což bych nikdy sama jen tak neušla. Navíc mám díky sportu – a golfu zvláště – hodně přátel, jezdíme na společné dovolené, a to mě taky moc dobíjí.

Společně s manželem máme čtyři vnoučata. První vnuk a vnučka už jsou téměř dospělí a mají jiné zájmy, což je pochopitelné. O to víc se věnujeme vnoučatům od dcery Evy. Vnukovi Edgárkovi jsou čtyři a půl roku a vnučce Míně budou dva roky.  Jakákoliv setkání s nimi nám přináší novou energii, jsou pro nás největší radostí.

Nejsem babička jako ta od Boženy Němcové, ale miluji je nade vše. A je pro mě nejvíc, že se k nám těší. Nikdy jsem netušila, jak s nimi budu ráda vařit a péct a nebude mi vadit, že pak musím uklidit celou kuchyň. Naopak.

Jaké jídlo máte ráda?

Měla jsem štěstí, že jsem před koronavirem hodně cestovala, navštěvovala hospůdky, bistra a restaurace po celém světě, byla to součást mé práce, protože mnoho let píšu o jídle. Doufám, že se zase vrátí alespoň z části vše do normálu, protože cestování mi moc chybí.

Jím téměř vše, ale v malém množství, málo sladím, kávu a čaj vůbec. Ale ke kávě si vždy dám něco sladkého, ale zase jen malý kousek. Jím hodně zeleniny, bohužel ještě pořád nejím tolik ryb, kolik bych měla, tak alespoň každý den doplňuji rybí tuk v kapsli a mnoho let jím koenzym Q10. Mám ráda suché bílé víno, téměř každý večer si dám s chutí skleničku.

Jak si udržujete dobrou náladu?

Pořád se na něco těším. Na to, co si dám ráno k snídani, na to, že přijdou děti, na to, že pojedu do Mariánských Lázní, vždy si něco najdu. V životě každý z nás zažije smutné chvíle, trápení, proto je potřeba si vážit každého dne, kdy je klid a pohoda. Je dobré se naučit neřešit blbosti a nepodstatné věci. Nic to totiž nepřináší.

A je důležité nezapomínat se smát. Smích je nejlepším kořením, a navíc dělá člověka hezčím, protože zvedá koutky nahoru.

Evo, moc děkuji za rozhovor.

Foto: Se souhlasem Evy Filipové