Dominik Duka: S úctou ke stáří velmi zatočil komunistický režim

Nejistotu při umírání má i papež a víra může pomoci udělat krok do neznáma. V rozhovoru pro České důchody o tom hovoří kardinál Dominik Duka. Odcházení přirovnává k tomu, když dítě opouští lůno matky. Zamýšlí se také nad půvaby stárnutí a vztahem mladší a starší generace.

Co dělat, když máme strach ze smrti?

U otázky překročení si musíme říct, že narození a smrt mají něco podobného. Existuje hezký fejeton, jak si dvojčata v lůně matky vyprávějí a ptají se, jestli je něco tam venku. Protože dítě slyší zvuky, pozná hlas matky, to víme, ale ono ji nevidí. My si tento moment nepamatujeme, proto přichází první šok dítěte, když opustí lůno matky. Neraduje se a křičí, protože se dostalo do úplně jiné situace, ale potom ho položí matce na prsa a ono pozná, že jde o to samé, co pociťovali uvnitř.

Podobný proces nastává v okamžiku našeho odchodu. Najednou stojíme na hraně a nevíme, kam jdeme. A zůstává nám světlo víry, proto říkáme, že víra je především v naší mysli a dokáže nám vytušit, že to není krok do úplného neznáma, ale že skáčeme do Boží náruče. Tak jako nás položili do náruče matky. Ale že do toho okamžiku smrti má většina lidí nejistotu, to je úplně pravdivé, tu nejistotu musí mít i papež, když umírá. Ale víra a duchovní zkušenost nás může převést.

Jak se cítíte zdravotně?

Zdravotně se cítím, jak říkám, přiměřeně věku a situaci. Pohybovat se mohu, i když ne tou rychlostí, jak bych chtěl, a mohu pracovat, žádné velké bolesti nemám. A jak už to ve stáří bývá, tak méně slyším, mám sluchátka, ale to není ono. Bez brýlí už téměř nic nepřečtu, a vůbec největší problém je, když mám číst hebrejskou bibli. To si musím vzít lupu, protože tam se samohlásky nepíšou písmeny, ale jsou to malé značky, a ty brýlemi nepřečtu. Takže takový je život…

Co je na stárnutí dobrého? A jak ho vy sám vnímáte?

I já si ho začal uvědomovat. Třeba když jsem před několika lety v Modřanech vyběhl ke hřbitovní kapli do kopce a nemohl jsem chytit dech, tak jsem si řekl: „Chlapče, kráčíš poslední desetiletí a musíš počítat s tím, že některé věci už nejdou.“ A to je na stáří problém, člověk poznává jistá omezení.

Stárnutí má ale i svůj půvab, člověk si pamatuje věci, které byly dávno. Záleží samozřejmě na formě paměti, ale jsou momenty, které ukazují, co je v životě nejpodstatnější. Já to srovnávám s evangeliem svatého Jana, a tam vidím pravdivost. Jan a jeho bratr se setkávají prvně s Kristem a pamatují si, že to bylo odpoledne, ale neřekne se hodina ani přesné místo, nic konkrétního. A právě to je typické, že co si člověk zapamatuje z dětství, je ten moment. Nevíme další okolnosti, ale víme, s kým jsme se setkali.

Mám takový moment z vlastního života, otec se vrátil z Anglie, nevím proč, ale přišel v anglické uniformě s tou typickou helmou, a já jsem se ho bál. U tohoto vím, že to není z vyprávění. Často se mi stává, že se vzpomínky propojí s vyprávěním a myslím si, že si to pamatuji. Ale na to, co bylo včera na oběd, si nevzpomenu. A to je ukázka toho, že co není podstatné, to odchází. Věci, které mohly být nepříjemné, zmizí. Ne hluboké rány, to se pocítí, ale to ostatní se vyčistí a my můžeme svým životem cestovat. A z toho vyrůstá to, čemu se říká zkušenost stáří.

Stáří má velkou hodnotu v tom smyslu, že dokáže věci porovnávat. Zjistíte při něm jednu věc, a to, že nejpodstatnější a nejdůležitější je dětství. Vědomí, když jste měli to štěstí, že máte rodiče nebo širší rodinu. To jsou ty skutečné hodnoty, protože peníze jsou, nejsou, barák je a není, můžete přijít o zaměstnání. Ale život v rodině má stále tu pevnou linii, která nezmizí.

Ve stáří je možné také všechno více reflektovat a promýšlet. A jsou to krásné okamžiky, protože ani já ve stáří nemůžu spát v jednom kuse, takže se v noci probudím, jdu do vedlejší místnosti, kde sedím na židli, která je tady už tři sta roků, a uvědomuji si vztahy, které jsem prožil. A je to očista, protože najednou si uvědomuji: „Aha, tady rodiče měli pravdu, a ne ti, o kterých sis to myslel.“

Vytrácí se úcta mladých ke stáří?

Je potřeba říct, že to má dvě roviny. S úctou ke stáří velmi zatočil komunistický režim, to buďme upřímní, který bojoval proti prarodičům a rodičům velmi nepěkným způsobem. Ta neúcta tam byla daná.

Zlom v tomto vztahu má ale jiné kořeny, a to bychom museli jít do historie, do období Marie Terezie a Josefa II. Marie Terezie a nařídila povinnou školu, a teď si musíme uvědomit, co nastalo. Děti přišly domů, uměly číst, a táta s mámou neuměli. A jak to ovlivnilo jejich vztahy? Vznikl ten typický pohled: „No, co ti staří nám můžou…“

To stejné se stalo mé generaci, když přišly počítače. My, kterým už bylo padesát, jsme zapomněli na to, jaké to je se učit, a neměli jsme na to energii.

Ale na té neúctě máme vinu i my staří, protože se stále chceme pasovat do role, že jsme ještě mladí, a těm mladým jsme trošku k smíchu. Zasahuje nás kult, že budeme celý život krásní, zdraví a dokonalí, ale ono tomu tak není.

Pane kardinále, děkuji moc za rozhovor.

Foto: Karel Greif, se souhlasem Arcibiskupství pražského