Olga Menzelová založila nadační fond: Umělcům je co vracet, Jirka měl také malý důchod

Málokdo nezná legendární filmy Jiřího Menzela. Oskarový režisér měl na sklonku svého života obrovské štěstí. Mohl dožít doma, se svou rodinou, která se o něho starala do poslední chvíle. Jenže taková péče je náročná nejen fyzicky a psychicky, ale i finančně. Vdova Olga Menzelová se netají tím, že vynaložila velké emoční i peněžní úsilí, aby manželovi dopřála to poslední, co mohla. Olga ale nelituje, právě naopak. Díky této vlastní zkušenosti vznikl Nadační fond Jiřího Menzela, který si klade za cíl pomáhat umělcům ve složitých životních situacích. V rozhovoru pro České důchody popsala Olga fungování fondu i důvody jeho vzniku.

Kdy vznikla myšlenka na založení Nadačního fondu Jiřího Menzela?

Řeknu vám moment, kdy k tomu došlo. Byla u nás doma jedna slavná zpěvačka, nebudu jmenovat, Jirkovi zpívala a byl to krásný večer. Jirkovi přátelé většinou chodili za ním, navštěvovali ho, aby mu dělali společnost. Díky ní jsme měli báječný večer.

Když odcházela, dávala jsem jí do ruky nějaké peníze jako poděkování. A ona mi říkala: „Holčičko, moc děkuji, jsem za to vděčná, protože já nemám moc peněz.“

A v ten moment mi došlo, že tihle umělci, kteří v životě něco dokázali, tak na konci života, když už nemohou pracovat, o ně není důstojně postaráno.

Lidé ale asi moc nechápou, proč by měli umělcům, kteří si vydělávají hodně peněz, pomáhat…

Proto je potřeba to pořád vysvětlovat. Nedalo mi to, abych nečetla některé komentáře u seriózních médií u článků, které se týkaly Nadačního fondu Jiřího Menzela a kde vysvětluji, proč je důležité umělcům pomáhat a jaký je rozdíl mezi autorem a výkonným umělcem. A některé ty reakce byly strašně ošklivé.

Ve smyslu, proč si nenašetřili, proč by měli dostávat něco navíc… Někteří lidé patrně vůbec nechápou, že kultura je nositelkou identity národa. Kultura je nesmírně důležitá pro každý národ. Když shořelo Národní divadlo, tak se uspořádala sbírka na obnovu, protože kultura opravdu tvoří identitu národa s ti lidé to tehdy tak cítili. Kladu si otázku, jestli by to udělali i dnes.

A obzvlášť výkonní umělci, o kterých je hlavně řeč, tak to jsou ti, kteří, co si neodpracují, neodzpívají, neodehrají ve filmu nebo v divadle, tak to nemají. Nemají tantiémy, což jsou poplatky z autorského díla. Ty mají autoři, ale nikoliv výkonní umělci.

V řadě jiných zemí funguje péče o umělce na sklonku života výborně, Maďarsko je v tom příkladná země, ale u nás nic takového není.

Češi si neváží svých elit

Takže jste začala přemýšlet o tom, že situace u nás není zdaleka ideální?

Když jsem se rozhodla, že si vezmu Jirku domů, bylo to tím nejlepším, co jsem mohla udělat. A jediné, co mě mrzí, je, že jsem to neudělala dřív, protože jsem věřila všem těm zařízením, že mi pomůžou ho dát dohromady. Ale nestalo se to. Nikoliv ale jejich vinou, Jirka byl ve složitém stavu. Ale nemocným lidem je vždycky lépe doma, každý chce být doma, to je normální.

A tehdy bych také uvítala nějakou pomoc. Jirkův právník hledal, kdo by trochu pomohl. A Jirka byl většinou také výkonný umělec, nikoliv výhradně autor. A většinu filmů, ze kterých dostával tantiémy a které se týkaly kolektivní správy autorů, do které spadal, natočil za minulého režimu. A tehdy tantiémy pobíral státní podnik Filmexport.

Takže jak si mnozí mysleli, že Jirka je milionář, ale opravdu nebyl. Jestli něco nebyl, tak nebyl movitý člověk. Akorát že tady si lidé myslí, že na koho je vidět, ten oplývá i bohatstvím. To je takové pitomé klišé.

Druhou podstatnou skutečností je, že Češi si neváží svých elit. Byl tu velký odliv inteligence, ať už jsou to roky 1938, 1948, 1968, to se tak táhne celou naší historií. Zkrátka Češi nemají rádi elity. Jakmile tady někdo vykoukne z šedivého davu, dostane klackem po hlavě. To tak prostě je. Navíc doma není nikdo prorokem.

Za mnohé mohu třeba jmenovat Karla Čapka. Když zemřel, Olga Scheinpflugová si přála, aby jeho tělo vystavila některá z významných institucí, Národní divadlo či Národní muzeum. Představitelé obou však našli výmluv, proč to nelze. Národní divadlo, které dříve s úspěchem premiérovalo jeho hry, dokonce nevyvěsilo ani černý prapor, natož aby Čapkovi vypravilo pohřeb.

Jiří měl Oscara, byl slavný u nás i ve světě. Ale když jsem zkoušela požádat o nějakou pomoc na jeho památník na Vyšehradě, tak ředitel jedné bohaté firmy, která sponzoruje i film, mi nechal vzkázat, že jim do toho vůbec nic není, že je to nezajímá, ať se o to vdova postará sama. Přitom to byla velmi nákladná záležitost a dělala jsem to hlavně kvůli lidem, aby měli za Jirkou kam chodit.

Takto tady zacházíme s elitami. Mně už pak bylo tak stydno se někde ptát a prosit o pomoc, tak jsem si raději peníze půjčila, abych Jirkovo pietní místo mohla dát dohromady.

Jirka by byl hrdý

Jak konkrétně fond našim umělcům pomáhá?

NFJM aktivně pomáhá umělcům, nikoliv však jednorázovými částkami. Protože vím, co to znamená kontinuální péče o nemocného člověka. Jednorázová částka nikoho nezachrání. Měsíčně posíláme finanční prostředky na péči, lázně, léky, zdravotnické pomůcky, protože jsem přesvědčená, že ti lidé si to zaslouží a ulehčuje jim to život.

A celý fond vznikl až po Jirkově smrti? Nemluvili jste o tom?

Nikdy jsme o ničem takovém nemluvili. Mě k tomu přivedla situace, kterou jsem zažívala s ním, protože péče o něj doma byla nesmírně nákladná. A jsem si jistá, že by na nadační fond, který nese jeho jméno, byl velmi hrdý.

Věděl Jirka, že třeba Maďaři se umí postarat o své kulturní elity?

Ano. Jirka pracoval v Maďarsku mnohokrát. V divadle Új Szinház, v Národním divadle režíroval operu Così fan tutte, hrál v několika maďarských filmech a viděl, jak se Maďaři chovají k umělcům. Několikrát mi říkal: „To je tak strašný rozdíl, podívej, jak oni si jich váží, jak se k nim chovají, jak je firmy podporují. To u nás vůbec není.“

Věděl také, že Maďarsko rozhodlo, že určitý počet významných umělců dostává od státu doživotní rentu. K běžnému důchodu. A existuje tam dokonce domov seniorů, který pečuje o umělce, kteří už to potřebují, zdarma. Tohle mi říkal s takovým lehkým smutkem.

Vzpomněla jsem si na to, když byl Jirka nemocný, a proto jsem se pídila po nějaké pomoci. Ale obecný problém je změnit myšlení lidí. Pokud si veřejnost myslí, že výkonní umělci mají dostatek peněz, pak neexistuje vůbec žádná chuť ani inciativa, proč by se jim mělo pomáhat. Přitom jim máme co vracet.

Já jsem dělala spoustu rozhovorů s našimi umělci, kteří jsou v důchodovém věku. Když jsem se jich ptala na důchod, tak byl vždy velmi nízký. A proto pořád stále pracují, i když už by třeba mohli okopávat zahrádku. Nutí je to dál hrát, něco vytvářet. Co si o tom myslíte? Proč mají umělci tak strašně nízké důchody?

Na to bych se musela podívat ještě z jiného pohledu, jak to třeba bylo se sociálním pojištěním. Já mám takový dojem, že do určitého roku byli osvobozeni od povinnosti platit sociální pojištění. Ale to nevím jistě.

Jirka měl taky malý důchod, a co si pamatuji, tak si platil sociální pojištění a všechno to, co měl. Jeho důchod zdaleka nedosahoval ani 20 tisíc. A dokázal toho tolik!

A proč pracoval hodně v zahraničí? Protože mu mnohem lépe platili. Tady ho nezaplatil nikdo tak, jak by se slušelo. Ani tady tolik té práce neměl, bohužel.

Umělci vědí, že nejsou sami

Je to tak, že umělci v nouzi vás sami kontaktují, nebo je aktivně vyhledáváte?

Většinou umělce vyhledáváme aktivně my. Jednak se o tom fondu ještě moc neví, protože existujeme teprve chvilku, a druhý problém je, že se ti umělci stydí, protože je na ně právě takto nahlíženo. Stydí si říct o nějakou pomoc, anebo třeba o nás neví. Ale pokaždé, komukoliv jsme pomoc nabídli, tak každý byl velmi rád.

Zveřejnění jejich jmen je po dohodě s nimi, a ten důvod je jediný. V okamžiku, kdy zveřejníme jména těch, které podporujeme, tak se o tom bude víc vědět a budeme moci podporovat další umělce.

Kdo se ozývá sám, jsou třeba mladí filmaři, kteří jsou technicky zdatnější a vědí, že podporujeme i je.

Když jste třeba zavolala panu Víznerovi, že mu pomůžete, jak se na to tvářil?

S rodinou pana Víznera komunikuje Míla Řádová, Jiřího letitá asistentka. A co vím, tak je to potěšilo. A další hledisko oné pomoci je psychika. Olda Vízner to napsal v poděkování. Mě jeho dopis úplně dojal.

Co tam napsal?

Že s Jirkou hráli spolu na jevišti v představení Penzion pro svobodné pány. To je úžasná hra v Činoherním klubu, která se hrála dlouhé roky. A oni opravdu na sebe doslova museli fyzicky spoléhat, protože tam předváděli různá artistická čísla. Olda napsal, že s Jirkou byli perfektní parťáci na jevišti a spoléhali jeden na druhého. A že i teď, v té situaci, kdy už nemůže hrát, se může spolehnout na NFJM.

Psychicky je velmi důležité, že umělci vědí, že v tom nejsou sami. Že je tady někdo, kdo jim může pomoci.

Kde na tuto pomoc berete peníze?

Doposud jsem peníze čerpala ze dvou vzpomínkových akcí na Jirku, které jsme produkovali. První bylo rozloučení v Divadle Bez zábradlí. Protože Jirka odešel za covidu, nic se nesmělo dělat, lidé se s ním nemohli pořádně rozloučit a tohle byla opravdu dojemná rozlučka.

V divadle Bez zábradlí dodnes hrají Jirkovy hry a v rámci večera jsme vydražili dvě věci. Byla to naše společná fotka, kterou vyfotil Jan Saudek, a knížka od Bohumila Hrabala, kterou měl Jirka podepsanou s věnováním. To byl úplně první, malý, finanční vstup, ze kterého jsme mohli čerpat.

A minulý rok jsme organizovali akci na HAMU a v dražbě byly předměty, které se týkaly Jirky. Kresby Viktora Preisse, set na víno, které věnoval sklář Jirka Pačinek a další.

Co ještě chystáte?

Už 22. května proběhne v Trojském zámku veliká akce NFJM. V první části večera bude kulturní program a v druhé dražba.

Podpořilo nás nesmírné množství současných umělců, malířů, kteří nám věnovali do dražby svá umělecká díla, jako jsou třeba Jiří Anderle, který se znal jak s Jirkou, tak Bohumilem Hrabalem. Dále Stanislav Kolíbal, kterému je 98 let a stále tvoří. Dále Josef Bolf, Jakub Špaňhel, Magda Jetelová, Siegfried Herz a další. Partnerem akce je Galerie KODL, čehož si moc vážím.

Celé to bude moderovat Marek Eben, což není náhoda. Asi víte, že se o svou ženu stará léta. Kdyby nebyl tak šikovný a schopný a nebyl zdráv, tak by se o svoji paní Markétu takto postarat je stěží mohl. Pozvání na slavnostní večer přijali Geraldina Chaplinová, Jirkova kamarádka, slavná herečka a dcera Charlieho Chaplina, oscarový režisér István Szabó, herec z Vesničky mé střediskové János Bán, Milan Kňažko, Magda Vášáryová, bratři Neckářové a mnozí další.

Týden před samotnou dražbou bude spuštěna on-line dražba na stránce www.artslimit.cz. To znamená, že i ti, kteří nechtějí přijít nebo nemají čas v onen večer, mohou dražit on-line formou. Těším se a věřím, že akce bude úspěšná a přinese do NFJM peníze a my budeme moci podporovat více umělců.

Olgo, držím palce a moc děkuji za rozhovor.

Další čtení: Olga Menzelová se v rozhovoru z roku 2021 svěřila, co prožívala v posledních chvílích manželova života. Popsala také, jak náročná byla péče o něj a jak se vyrovnávala s odchodem milované osoby.

Foto: Lukáš Kimlička, se souhlasem O. Menzelové